Téměř jubilejní dopis o. Jarosława Krawce připomíná několik událostí posledního roku, nových i těch, o kterých už psal.
Milé sestry, milí bratři,
téměř po roce od vypuknutí války, když vám píšu tento dopis, si připomínám slova, která podle mého soudu dobře vystihují to, co dominikánská rodina už rok zažívá v Kyjevě, Fastově, Charkově, Lvově, Chmelnickém, Žovkvě, Mukačevě a na mnoha dalších místech na Ukrajině: „Rusům se podařilo zničit naše města a vesnice, ale nezlomili ducha. Nevzali nám naději a vůli bojovat.“
„Dnes, když nás obklopuje skutečná zkáza měst a vesnic Ukrajiny, není v nás žádná zkáza ducha.“ napsala významná ukrajinská básnířka Lina Kostenko účastníkům setkání věnovaného její tvorbě, které se konalo v červnu ve Vratislavi. „Jednou v dětství, za úsvitu 22. června 1941, mě vzbudil zvuk německých bombardérů prorážejících ukrajinské nebe. Stejný zvuk bombardérů, tentokrát ruských, prorazil ukrajinské nebe nad ránem 24. února 2022. Historie se opakuje.“ Kostenko bude brzy slavit 93. narozeniny.
Nad mou postelí visí velká mapa. Brzy po přestěhování z Varšavy do Kyjeva jsem si ji pověsil v pokoji, abych lépe poznal zemi, která se nově stala mým domovem. Ale je to spíš válka, co nás učí geografii Ukrajiny. Buča, Mariupol, Izjum, Bachmut – ty názvy měst, opakované v milionech televizních relací na celém světě, se staly symbolem nezdolnosti ukrajinského národa a nestvůrnosti zla, které zakouší. A to je přece pouhý začátek dlouhého seznamu míst zničených válkou. Každé z nich znamená tragédie konkrétních lidí, jejich slzy, bolest a utrpení. Mnoho takových příběhů jsem slyšel od lidí, se kterými jsem se během posledního roku setkal. Nosím si je a i když míjejí stále další měsíce, pořád se mi připomínají. Baba Vira, jak nám nařídila ji oslovovat, právě slavila 82. narozeniny, když jsme ji v květnu navštívili s otcem Andrzejem OP a s otcem Wojciechem z Charity. V tu dobu už tři měsíce bydlela s více než deseti dalšími ženami v suterénu kostela na Saltivce, nejponičenější obytné čtvrti Charkova. Nebylo třeba ji dlouho přemlouvat, aby ve tmě sklepa, ve světle baterek, zazpívala lidovou písničku o Hali jdoucí pro vodu.
Pamatuji si na starou, ale energií překypující ženu z Dmytrivky u Kyjeva, která prosila Rusy, aby jí dovolili pohřbít ukrajinské vojáky zastřelené před jejím domkem. A když nesouhlasili, aspoň několik dní odháněla psy toulající se po ulici. A později krmila borščem Antona, který nechtěl střílet na Ukrajince, protože jeho táta byl Ukrajinec a máma Burjatka.
Vzpomínám si na starého muže z Nalyvajkivky, kterého jsme navštívili v září cestou do Fastova s otci Wojciechem, Christopherem a Jackem. Ukazoval holí na haldu sutin a na odpadky ležící pod stromem. To bylo všechno, co zůstalo z jeho domu. V té době bydlel v kontejnerovém domku postaveném o. Míšou a dobrovolníky z Domu sv. Martina. Moc ho bolelo, že mu to udělali „vlastní“, protože i když většina života strávil na Ukrajině, pocházel z Ruska a mluvil s námi rusky.
Když jsem si procházel fotky, v telefonu jsem našel jednu, kterou jsem pořídil 1. ledna roku 2022. Syn mých přátel, nadšený modelář, mi dal miniaturní model ruského tanku T-60. Přiložil jsem ho k mapě kousek pod Bučou a Irpiní, s hlavní směrem ke Kyjevu, a vyfotil jsem ho, abych tak tomu klukovi poděkoval za dárek. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že už za tři měsíce budou přesně v těch místech stát skutečné ruské tanky. „Nevěřili jsme, že se to může stát“, opakuje dnes mnoho mých ukrajinských známých, když přijde řeč na 24. únor. Nejspíš se i mnoho z vás v Polsku, Evropě i ve světě dlouho vzpamatovávalo z toho šoku.
Během humanitárních misí Domu sv. Martina de Porres u Charkova se obvykle zastavujeme na nocleh u Malých sester misionářek milosrdenství, které vedou domov pro samoživitelky v Korotyči. Sestry orionistky dominikány dobře znají, protože k nim bratři už víc než vět let jezdí s kněžskou službou. Rád poslouchám, jak sestry Kamila a Renata vypráví o svých peripetiích s dívkami, které si v životě lecčím prošly. Z těch příběhů by mohl vzniknout pořádný seriál. Všiml jsem si, že sestry vždy mluví o lidech, se kterými žijí a kterým slouží, s autentickou láskou a starostlivostí, se střízlivým hodnocením situace a s velkou dávkou humoru. Je to moc hezké a důležité.
Zeptal jsem se sestry Renaty na nejradostnější moment během posledního roku. Vyprávěla příběh ze začátku války. „V Charkově to začalo být velmi nebezpečné, a tak jsme se rozhodly evakuovat náš dům i s maminkami a jejich dětmi. Den před odjezdem, večer, jsme přijaly Nejsvětější svátost z kaple a sbalily nejdůležitější věci, včetně liturgických nádob. Jenže ráno se ukázalo, že v autobusech není dost místa pro všechny. Část z nás zůstala. A tehdy jsme si uvědomily, že přece ve svatostánku už nemáme Pána Ježíše. Otec biskup nazítří ráno poslal jednoho kněze, aby odsloužil mši svatou. Našly jsme kalich, ale žádnou patenu. Vzaly jsme tedy ze školky malý červený plastový talířek, z jakého děti jedí, aby se na něm proměnily hostie a Nejsvětější svátost se mohla dát do svatostánku. Pán Bůh nám tak ukázal, že je s námi. ‚Ty sedíš ve sklepě, ve vlhku a plísni, a já Jsem s tebou na takové dětské červené mističce, a ne ve zlatém kalichu.‘“ Sestra Renata končila vyprávění velmi dojatá. A já si je už několik dní nosím v srdci.
Tentýž den, brzy ráno, jsme sloužili mši svatou se sestrami a s našimi dobrovolníky. „Kdysi jsem od jednoho ze starých otců slyšel, že mše svatá je to nejdůležitější, co máme během dne na práci.“ řekl o. Míša, když jsme svlékali ornáty. Známe se už dlouho, takže dobře vím, že na cestách nikdy neodkládá slavení eucharistie. Má pravdu, protože přece nikdy nevíme, co nás čeká. Ta ranní modlitba mi připomněla, že všechno, co děláme, naše služba a práce, jsou komentářem k této jediné Ježíšově oběti. A vracím se k pro mě důležitým slovům, k Dopisu dominikánské rodině na Ukrajině, který nám 21. března poslal o. Timothy Radcliffe OP: „Každá eucharistie vyjadřuje naši naději, že násilí, ničení ani smrt nebudou mít poslední slovo. Když chtěli Ježíši vzít život silou, učinil ze sebe dar. To je právě eucharistická naděje a štědrost, kterou dominikánská rodina na Ukrajině prožívá den za dnem.“
Po vyložení náklaďáku s humanitární pomocí předanou organizaci „Volonter 68“ („Dobrovolník 68“) v Charkově jsme se zastavili na kus řeči s vousatým mužem středního věku sedícím u stolu. Andrij se do války zabýval výrobou bot, a pak začal pomáhat. Na začátku ruské agrese rozvážel po okolí humanitární pomoc. „Začalo ostřelování a na jednom z kontrolních bodů nás zastavili ukrajinští vojáci, kteří nám rozhodně rozmlouvali pokračování v cestě. Říkám jim: ‚Kluci, jsou tam přece lidé, kteří potřebují inzulin. Jestli k nim nedojedu, upadnou do kómatu.‘“ Být na Andrijově místě, nejspíš bych další jízdu s léky vzdal a vymluvil se sám před sebou, že to přece nejde. Tolik hrdinů „druhého sledu“ mi ale během roku války svými činy ukázalo, že jsou situace, kdy není na místě se nechat odradit, vzdát se, bát se, odmítat pomoc a pouštět ruce. V životě jsou chvíle, kdy riziko stojí za to.
„Zdá se mi, že lidé nelétají, ale mají křídla. Ale mají křídla.“ Při pohledu na fotku Káti se mi vybavuje na Ukrajině populární báseň Liny Kostenko. Při cestě do Chersonu, kam dobrovolníci Domu sv. Martina de Porres s otci Míšou, Oleksandrem z Kyjeva a rektorem semináře Ruslanem nedávno vezli dalších asi 15 tun humanitární pomoci, leží malebná víska Myhija. Tam se každý může aspoň na chvilku cítit jako anděl. Pomáhají k tomu kovová křídla postavené nad hranou strže.
Lidská křídla v básni Liny Kostenko se neskládají z peří, ale z pravdy, ctnosti a důvěry. Básnířka dodává, že jedněm dává křídla věrnost v lásce, jiným upřímnost ve vystupování, a také štědrost vůči starostem a potřebám druhých. Křídly bývají poezie a sny. Jak znám Káťu a dobrovolníky z našich humanitárních misí vůbec, jsem přesvědčený, že v sobě mají hodně z andělů. A i když pevně stojí na zemi a záda je bolí ze zvedání balíků a z mnohahodinových cest, mají křídla utkaná ze soucitu a z lásky k bližnímu. Díky, že můžu být s vámi a učit se od vás.
S pozdravy, prosbou o neustálou modlitbu a s nesmírnou vděčností pro vás, kteří jste s námi a s Ukrajinou
Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 22. února 2023, na Popeleční středu
Přeložil fr. Václav Veselský OP
Předchozí dopis je z neděle 5. února, následuje ten ze čtvrtka 23. února. Můžete také přejít na seznam dopisů.
Pokud chcete přispět na pomoc Ukrajině přímo přes tamní dominikány, budou Vám vděční oni i ti, kterým pomáhají!