Zprávy z Ukrajiny – neděle 29. května

29. května o. Jarosław Krawiec píše nejen o pomoci na válkou zasaženém venkově a o jedné z prvních mší otce Igora, ale hlavně o návratu dominikánů (nebo spíš jednoho dominikána) do Charkova.

Milé sestry, milí bratři,

otec Igor dnes slavil mši v naší kapli. To už je po Fastivu a Chmelnickém jeho třetí primice, ale zato první primice v Kyjevském klášteře vůbec. Kromě milostí plynoucích ze speciálního požehnání nám přinesl i výbornou homilii. Při poslouchání jeho kázání o sv. Štěpánovi, o tom, co nás činí šťastnými a o Duchu svatém, který sjednocuje jsem si pomyslel, že modlitba tolika z vás na celém světě o. Igorovi zcela určitě vyprosila „milost hlásání“, onu „gratia praedicationis“ tak důležitou pro každého dominikána. Prosím, modlete se dál za našeho novokněze válečné doby.

Ve čtvrtek ráno jsme vyjeli do Charkova s o. Andrzejem, který se rozhodl vrátit do svého kláštera, z kterého odjel ještě před začátkem války. Delší dobu jsme s provinciálem váhali, jestli se tam teď má vracet. Ale Andrzej naléhal, že chce být s lidmi, kterým dřív sloužil. Náš klášter se nachází v západní části města, tedy směrem ke Kyjevu, ne k Rusku, jehož hranice je jen 40 km daleko. Naštěstí, protože jsme se rychle přesvědčili, že čtvrť zvaná „Nové Bavorsko“ nebyla moc těžce poničená. Doma jsme našli dvě rodiny, které kvůli válce přišly o střechu nad hlavou a usadily se v klášteře. Čekal nás chutný oběd – ukrajinský boršč a na Ukrajině populární pilaf. Uvařila ho paní Luda. Její byt byl těžce zdevastovaný spadlým ruským letadlem hned vedle. Měla velké štěstí, protože když se vracela z práce, podařilo se jí vejít na schodiště právě když došlo k výbuchu. Kdyby ještě byla na chodníku, zahynula by jako jiní kolemjdoucí. Nic vážného se jí nestalo. Její muž, který byl doma, měl vážně zraněnou nohu. Paní Luda vypráví: „Od té doby se bojím, kdykoli slyším poplach, a tím spíš když slyším výbuch. Když jsem málem umřela na chodníku, hrozně mě to vystrašilo. Ale muž mě podržel.“ Je tam i mladší rodina s 2,5-letým synkem. Během procházky s o. Andrzejem jsme kloučkovi koupili sadu hasičských autíček. Byl opravdu šťastný!

Nazítří jsme vyrazili na setkání s knězi pracujícími u katedrály. Jdeme pěšky několik kilometrů na nejbližší stanici metra, protože autobusy jezdí málokdy. Otec Andrzej navrhl cestu kolem malebného jezera. Neznal jsem to místo. Vtipkuji, že k nim asi letos přijedu na dovolenou. V poledne se dostáváme do centra Charkova. Na jednom z náměstí diecézní Charita rozděluje humanitární pomoc obyvatelům města. Jsou to davy, ředitel Charity o. Wojciech říká, že denně rozdají jídlo víc než 2000 osob. Ve snaze se vyhnout čekajícím lidem jsme vešli na trávník, za což nás hned okřikli policisté střežící pořádek. V té situaci mě to dost pobavilo.

Po obědě, který jsme měli spolu s dobrovolníky, nás o. Wojciech zval do Saltivky, jedné z nejzničenějších čtvrtí Charkova. Nejdřív jedeme do farnosti vedené lazaristy. Ve sklepě kostela sv. Vincence z Pauly od 24. února bydlí ke dvacítce osob, hlavně starší ženy. Jdeme je navštívit. Už několik dní tam nejde elektřina, takže panuje úplná tma. Dámy nás přijímají velmi srdečně. Dobře znají o. Vojtu a radují se z jeho návštěvy. Prosíme 82-letou paní, aby nám něco zazpívala. Baba Vira, jak se představila, nejdřív ve své kabelce hledá hřeben. Chce se upravit, protože když jsme přišli, dámy dřímaly. „A co máme dělat v těch temnotách“ říkají. Posloucháme, jak naše stařičká umělkyně zpívá ukrajinskou lidovou píseň o Halině, která šla po vodě.

O kousek dál se zastavujeme před schodištěm jednoho z vysokých paneláků na Saltivce. Není moc poškozený, jen pár oken je rozbitých. „Tady ve sklepě už třetí měsíc bydlí několik rodin s dětmi“ vysvětluje nám o. Wojciech. Za chvíli se ve východu ze sklepa objeví lidé. První vybíhají děti a mhouří oči, protože není elektřina a venku krásně svítí slunce. Všichni se srdečně zdraví s o. Vojtou i s námi. Děti hned začínají vyprávět, co právě dělaly, ukazují nafouknuté balonky a omlouvají se, že o. Vojtovi nemohly namalovat obrázky, protože je tma. Ptám se, jestli se můžu podívat, kde bydlí. Bez problémů mě vedou dolů. „Jen opatrně, je tma!“ říkají moje průvodkyně. Zachraňují nás telefony a baterky, které před chvilkou o. Wojciech daroval dětem. Podlaha sklepa, to je prostě zem, takže se ve vzduchu vznáší prach. Mají matrace nebo rozkládací postele. V jedné z místností udělali „koupelnu“ neboli velmi primitivní sprchu a toaletu vykopanou v zemi. Vycházím velmi dojatý. Dodnes ty lidi nosím v srdci i v paměti. Proč se rozhodli tam zůstat? Proč neodjeli jako ostatní, nebo proč se jednoduše nevrátí nahoru do svých bytů?

Mluvíme o tom s o. Andrzejem a Vojtou. Mnozí se bojí dalších bomb a raket, protože i když je teď klidněji, v den našeho příjezdu do Charkova v jiné čtvrti zahynulo 8 lidí, včetně pětiměsíčního dítěte. Lidé žijící ve sklepech nebo na stanicích metra se bojí odjet, protože říkají, že nemají ke komu ani kam jet. Někteří počítají s brzkým koncem války. Je vidět, že každým dnem má stále víc lidí stále méně sil. O. Vojta vypráví: „Včera jsem mluvil s jedním klukem a jeho rodiči. Celá jeho třída odjela. Jsou v Polsku, v Německu, na západní Ukrajině. Volají si a účastní se on-line hodin. Ptám se: ‚Nepřemýšleli jste o odjezdu?‘ A oni říkají: ‚Tady je náš domov.‘ Co jim na to mám říct?“ A dodává: „Pro ty lidi je moc důležitá naše přítomnost. To, že nezůstali sami, že jsme s nimi, že si podáme ruku, obejmeme se. To je největší podpora a pomoc, jakou těm lidem můžeme dát.“ Po víc než třech měsících války to chápu lépe a když o. Vojtu poslouchám vím, že nemluví do větru. Trávím s ním půl dne v Charkově a vidím, že on tím opravdu žije a pro potřebné se stal skutečným bratrem a občas otcem.

V sobotu jedeme s ženou polského velvyslance do Fastivu. Paní Monika i s dětmi na začátku války odjela do Polska a její muž zůstal v ostřelovaném hlavním městě – spolu s apoštolským nunciem jako jediní diplomati. Ve Varšavě se paní Monika celou dobu věnovala a věnuje pomoci Ukrajině a především pomoci Domu sv. Martina de Porres ve Fastivu, spolu s laickými dobrovolníky ze skupiny Charita – Freta. Asi jen Pán Bůh, a možná ještě o. Míša, ví kolik konkrétní pomoci se mohlo uskutečnit díky její podpoře. Nemohla se už dočkat, až konečně přijede na Ukrajinu. Bylo krásné vidět její radost, když jsme dorazili do Fastivu. Ta se ještě zvětšila, když se objevil o. Míša. „Od začátku války se vidíme a slyšíme skoro každý den on-line, ale teď se konečně můžeme sejít osobně!“ říká v autě. Po snídani a domluvení různých záležitostí jedeme s paní Monikou, o. Míšou a dobrovolníky do zničených obcí. Další lidé nám vyprávějí své dojemné příběhy. V Makarivu stojíme do základů spáleným domem. Lidé mluví o fosforových bombách, po jejichž výbuchu se oheň nedá uhasit. Jestli to byla tato nebo jiná munice nevím. Faktem je, že domy jsou úplně vypálené. Jedna žena nám ukazuje na sotva viditelné srdce namalované na zbytečku očazené stěny. Vypráví nám: „Dcera moc pláče, protože spolu s domem ztratila jedinou památku na tátu. To on zařídil její pokoj a všechno, co tam bylo, ho připomínalo. Teď už není ani tatínek, ani to, co udělal vlastníma rukama.“ Válka je brutální i v tomto rozměru – krade paměť, vzpomínky, rodinné památky, to, co se nedá koupit nebo postavit.

V Andrijivce sledujeme, jak dobrovolníci dokončují stavbu střechy nad dřívější hospodářskou budovou upravenou k obývání. Vedle jsou trosky domu. Mluvíme se starými manžely. Mezi spálenými věcmi jsou dva šicí stroje. Paní Monika se zajímala o jejich historii. Ukázalo se, že tou otázkou vyvolala malou manželskou hádku. „Proč o tom mluvíš?“ nervuje se starší pán. „Tobě není líto domu, jenom těch šicích strojů.“ „Mluvím o tom, protože se mě ptají.“ odpovídá trochu zmateně žena. Ale za chvilku sám hospodář ukazuje mě a dvěma klukům z Fastivu místo, kde stála garáž s autem. Všechno úplně shořelo. Každý tu má svoje velké i malé poklady, které mu válka vzala. Ten pán prožil ruskou okupaci ve sklepě. Nejdřív ve svém, odkud jej po pár dnech násilém vyhodil jeden voják, a později u sousedů. Za pár dní budou moct s ženou zase bydlet ve svém. Otec Míša jim slibuje přivézt ledničku. „Ale stačí malá, velkou nepotřebujeme.“ prosí sympatický starší pán a přijímá cigaretu. Nejsem v těch vesnicích poprvé a často přitom vidím, že někdo z našich dobrovolníků vždy má co nabídnout místním mužům. Nu což, někdo sní o kávě, jiný o kouření.

V Charkově o. Vojta vyprávěl, že v poslední době stále častěji je dojatý tím, že lidé přicházejí a říkají: „Nám pomohli, proč bychom neměli někomu pomoct my? Co můžeme udělat?“ Připomíná mi to zásadu zapamatovanou ze studia teologie: „bonum diffusivum sui“, dobro se přirozeně rozlévá. Sv. Tomáš Akvinský učil, že Bůh nám nedal jen bytí a život, ale také nás obdařil schopností samostatně jednat, být jeho spolupracovníky. Ta myšlenka je mi velmi blízká, a při každodenním pohledu na úžasné, dobré lidi na Ukrajině i ve světě stále jasněji vím, že je naprosto pravdivá. Můžeme být Božími spolupracovníky, kdykoli konáme dobro.

S pozdravem a prosbou o modlitbu

Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 29. května 2022, 14:40

Přeložil fr. Václav Veselský OP

Předchozí dopis je z neděle 22. května, následuje ten ze soboty 11. června. Můžete také přejít na seznam dopisů.

Pokud chcete přispět na pomoc na Ukrajině přímo přes dominikány, budou Vám vděční!