Zprávy z Ukrajiny – středa 11. května

V dalším dopise, tentokrát z 11. května, si o. Jarosław všímá obnovy Ukrajiny a ještě jednou se vrací k sobotnímu svěcení o. Igora.

Milé sestry, milí bratři,

při procházce po jarním Kyjevě se zdá, že válka právě skončila. Na ulicích je každý den stále víc lidí, otevírají se stále další obchody, služby, kavárny i restaurace. Také na bazar ležící poblíž našeho kláštera se vrátili trhovci, i když tam donedávna byl pořádný binec, protože hned vedle stojící budovu před dvěma měsíci zničily ruské rakety. Takových míst není málo. V hlavním městě bylo od začátku války poškozeno nebo zničeno 390 budov, z toho 222 paneláků. Utrpělo 75 škol, školek a jeslí a 17 klinik a nemocnic. V porovnání s Charkovem, metropolí východní Ukrajiny, to samozřejmě není tak moc, ale každé takové místo znamená konkrétní lidské tragédie a občas smrt nebo zmrzačení nevinných a velké náklady na obnovu.

Aut je v Kyjevě pořád mnohem méně než před válkou. Není se čemu divit, mnoho obyvatel města se přece ještě nevrátilo domů. K tomu se přidávají vážné problémy se zásobováním palivem. Nedávno jsme s bratry zajeli na jednu z benzínových pump. Špatně jsme pochopili sdělení promítané na elektrické tabuli informující o cenách a u kasy jsem slyšel: „Palivo je jen pro ty, kdo mají zvláštní lístky.“ Už jsem zklamaně odcházel, když mi obsluhující sympatická mladá dívka oznámila: „Ale když si u nás koupíte pizzu, prodám vám 10 litrů nafty.“ Takové nabídky se neodmítají, zvlášť když jsme po celodenním výjezdu za město byli opravdu hladoví. Sýrová pizza s hruškou byla v takové situaci mimořádně lahodná! Vrátil jsem se k té paní a zeptal jsem se, jestli když se za hodinu vrátíme s kanystry a koupíme čtyři pizzy, prodá mi 40 litrů paliva. „Jasně, jen přijďte!“ Otec Tomaš se proto vrátil na pumpu a kromě zásoby paliva jsme měli v klášteře chutnou večeři.

Když už mluvím o jídle… Otec Míša vyprávěl, že v Andrijivce, jedné z těžce poničených vesnic u Kyjeva, po sobě ruští vojáci nenechali jen zbořené domy a zaminovaná pole, ale i pár sklenic originálního ruského „rassolniku“, tedy po našem okurkové polévky. Ty třílitrové sklenice projely s ruskou armádou kus světa. Na etiketě stálo, že je vyrobili v říjnu 2021 v obci Toickoje v jižním Rusku v Kalmycké republice. Podle všeho vojáci ustupující od Kyjeva měli kalmycké polévky až po krk. Nebo uznali, že ukrajinský boršč je lepší? Z žertu jsem požádal o. Míšu, aby při příští návštěvě v Andrijivce poprosil o jednu sklenici.

Obyvatelé zničených vesnic u Makarivu potřebují pomoc. Spolu s dobrovolníky z Domu sv. Martina ve Fastivu a skupinou protestantských dobrovolníků z okolí Rovna se nám podařilo obnovit zdi a střechy víc než 40 domů. Tato činnost je možná díky pomoci, která k nám přichází z celého světa. Jak to stručně shrnul o. Míša: „Bez vás nejsme my.“ Děkujeme za solidaritu s Ukrajinou!

Starší paní v Andrijivce mi ukazuje prostřelené dveře a okna ve svém domě. „Zacpala jsem díry, táhlo jimi.“ Zkouším pochopit, proč Rusové stříleli po domech starých, nemocných lidí? „Večer, když se napili, stříleli, kam je napadlo.“ odpovídá. „Byli to hlavně mladí kluci, tak kolem 20 let. Málokdy mezi nimi byl někdo starší, třeba 40-tiletý.“ Když jsme už sedali do auta, přišla se k nám rozloučit: „Prosím, modlete se za mého vnuka. Je v pluku ‚Azov‘ a bojuje v Mariupolu. Všechny prosím o modlitbu za něj.“ Ještě chvíli si povídáme. Ujišťuji ji o modlitbě a říkám, že její vnuk je skutečný hrdina a příští generace Ukrajinců se budou ve škole učit o takových lidech, jako je on. Ale je to nějaká útěcha pro bolavé srdce babičky…?

Jiná starší paní vypráví, jak naproti jejímu domu Rusové zastřelili dva ukrajinské vojáky a poté zapálili jejich těla. „Říkám jim, co to děláte?! Uhasili je, ale pohřbít je nedovolili.“ Jiní naši obránci byli zavražděni na druhé straně jejího domu. Když o tom mluví, hlas se jí chvěje a do očí se jí hrnou slzy. „Nemohla jsem dělat nic. Jenom jsem několik dní odháněla psy, protože těla ležela na silnici.“ Po chvíli dodává, že k ní jednoho dne přišel ruský voják: „Babičko, chtěl bych se u vás schovat. Nutí mě střílet, a já do té války nechci. Jsem Ukrajinec. Můj táta je Ukrajinec a máma Burjatka. Podepsal jsem kontrakt. Pak jsme k vám 30 dní jeli a v Bělorusku bylo cvičení. Babičko, jak můžu střílet na Ukrajince? Možná je to můj strýček nebo bratr, ti jsou na druhé straně.“ Tohle už ta paní vyprávěla klidně, s hlubokou úctou k tomu člověku.

V neděli sloužil svou první mši svatou ve Fastivu o. Igor. O den dříve mu udělil kněžské svěcení biskup Mykola Lučok, apoštolský administrátor mukačevské diecéze a zároveň náš bratr ve sv. Dominiku. Igor pochází z Donbasu. Byl pokřtěný v roce 2010 v 24 letech. Před vstupem do řádu dokončil studium lingvistiky na univerzitě v Doněcku a rok byl učitelem na střední škole. Řádovou formaci absolvoval ve Varšavě a v Krakově. Téměř okamžitě po vypuknutí války požádal o možnost se vrátit na Ukrajinu. Přijel do Fastivu na samém začátku března, když v okolí zuřily těžké boje. Poslední zkoušky a obhajobu diplomové práce udělal on-line. Otec Igor právě odjíždí do Chmelnického, kde zahájí službu v naší dominikánské komunitě.

Svěcení se účastnila dominikánská rodina z Ukrajiny, a také o. Łukasz, polský provinciál, a jeho předchůdce o. Paweł. Bohužel, válka znemožnila Igorovým rodičům přijet na slavnost. Z rodiny tam byla jen jeho sestřenice s manželem, kteří se vzhledem k válce uchýlili do našeho kláštera ve Chmelnickém. Mnoho bratrů zdůrazňuje, že svěcení br. Igora, které se konalo 73. den války Ruska s Ukrajinou, je znamením naděje. Sám o. Igor při poděkování za dar kněžství prohlásil: „Nedávno se mě ptal jeden novinář, co to znamená stát se knězem v době války. Odpověděl jsem, že nevím. Je to pro mě tajemství, o kterém doufám, že mi Kristus pomůže mu porozumět.“

Navrhl jsem bratřím Łukaszovi a Pawłovi z Polska a Wojciechowi ze Lvova, abychom jeli na svěcení delší cestou. Chtěl jsem, aby během svého pobytu na Kyjevsku na vlastní oči viděli a symbolicky se dotkli bolavých ran naší Ukrajiny ničené válkou. Z Kyjeva jsme proto jeli do Fastivu přes Buču, Hostomel, Boroďanku a Makariv. Ranní modlitby jsme se pomodlili v autě. Zastavili jsme se, abychom dokončili oficium před benzínovou pumpou zničenou kulkami, bombami a požárem v Horence na kraji Kyjeva. Před námi se otevřel výhled na údolí řeky Irpiň a zničený most – místo symbolizující nedávný útěk lidí z okupovaných měst. Právě čteme úryvek z komentáře sv. Cyrila Alexandrijského k evangeliu sv. Jana: „Praví zasvěcuji, jako by řekl posvěcuji se a přináším jako neposkvrněnou oběť, jejíž vůně je Bohu milá. Zasvěcovalo se totiž, to jest podle zákona se nazývalo svatým to, co bylo přinášeno na oltář. Tak dal Kristus svoje tělo za život všech, skrze ně i nám znovu dává život.“ Kněžství zvláštním způsobem spojuje s Ním, Veleknězem Nové smlouvy. Deo gratias za dar kněžství o. Igora!

V Čortkivu bratři slavili, tak jako každý rok, slavnost sv. Stanislava, biskupa a mučedníka, patrona kostela. Vzhledem k době války to bylo trochu skromnější než dřív, ale jak zdůrazňuje o. Svorad, tamní farář, teď přichází na nedělní mše svaté víc lidí, protože ve městě je několik tisíc uprchlíků. Otec Svorad, syn slovenské dominikánské provincie, slouží na Ukrajině s velkou obětavostí. Lidé si ho velmi cení jako zpovědníka a duchovního otce.

S pozdravem a prosbou o modlitbu

Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 11. května 2022, 12:15

Přeložil fr. Václav Veselský OP

Předchozí dopis je ze čtvrtka 5. května.