Zprávy z Ukrajiny – úterý 8. března

Překlad dalšího dopisu z Kyjeva od ukrajinského provinčního vikáře Jarosława Krawce, tentokrát z úterý 8. března, hlavně o každodenním hrdinství.

Milé sestry, milí bratři,

dnes začnu od Fastivu, protože tamní Dům sv. Martina de Porres provozovaný dominikány a laickými dobrovolníky je od samého počátku války útočištěm a místem oddechu pro lidí, které strašným způsobem poznamenala. Jedna paní, která se ukryla ve Fastivu a teď už je v bezpečí v Polsku, pochází z Hostomelu, vzdáleného od Kyjeva asi dvacet kilometrů. Před několika dny vyprávěla, že ve městě zůstala její dcera Viktoria s malým synkem. Jako mnoho obyvatel sídliště „Pokrowskyj” se dostali do ruského otroctví bez vody, jídla, topení. Neustále před hlavněmi samopalů. Jiný pán vyznává: „Jsem Rus a stydím se za to. Změnili Hostomel na svou vojenskou základnu. Lidé tam žijí ve strašných podmínkách, i moje dcera.“ Obyvatelé se stali živými štíty chránícími nepřátelskou armádu. Ostatně nejen v Hostomelu, ale na mnoha jiných místech Ukrajiny.

Takovými příběhy už by se daly popsat tlusté knihy, a zdi fastivského kostela i Domu sv. Martina jsou stále prosáklejší lidskými slzami, steskem po blízkých, se kterými není žádný kontakt, po domově a po míru. Dnes jsem mluvil s o. Míšou, kterému se dovolat je v tyto dny opravdu těžké, a nakonec jsem se ho zeptal, co dobrého mám napsat, protože mi dlouze vyprávěl o lidech, kteří k nim utekli z Fastivu, Irpině, Buči, Kyjeva… Překvapil jsem ho tou otázkou, i když rozhodně nepatří k pesimistům a škarohlídům. Ale děje se mnoho dobrého. Podle mě, kdybychom vzali váhy, třeba takové, jaké drží Themis, řecká bohyně a zosobnění spravedlnosti, práva a věčného řádu, „dobrá miska“ rozhodně převáží. Díky angažovanosti ohromného množství šlechetných lidí z Ukrajiny i Polska každý den od našeho kostela vyjíždějí autobusy s uprchlíky. Občas i několik denně. Ty samé transporty, které přijíždějí pro lidi, nám přivážejí potraviny a léky.

Proto dnes chci poděkovat a hluboko se s velkou úctou poklonit všem řidičům, kteří sedají za volanty autobusů, náklaďáků, mikrobusů a svých soukromých osobních aut a jedou do míst, kde lidé velice potřebují pomoc. Jsou mezi nimi i kněží, a občas i řeholní sestry. Do našeho kláštera v Kyjevě dnes přijeli otcové Valentin a Vjačeslav z Dunajivec (kamenecká diecéze). Přivezli celý autobus jídla, včetně několika kyblíků vareniků a spousta zeleniny. Ty věci hned zamířily k sestrám Misionářkám lásky (těch od sv. Matky Terezy), které v hlavním městě Ukrajiny vedou centrum pro bezdomovce a potřebné. Už mnoho let pro ně dvakrát týdně sloužíme mše svaté, obvykle anglicky, protože sestry pocházejí z různých zemí.

Dorazily také věci, které nám před několika dny poslali z Varšavy od Charity při klášteře Freta a dar od o. Piotra z Legionowa. Piotr mnoho let sloužil na Ukrajině, a teď slouží v našem dominikánském kostele sv. Jacka ve Varšavě (na ulici Freta – pozn. překl.) každý měsíc mše v ukrajinštině. Člověk velkého srdce pro Ukrajinu! Věci se dostaly nejprve vlakem do Žytomyru, a dnes je nám dovezl svým autem pan Leonard z Domácí církve. To jsou dnešní každodenní hrdinové! Jedou na místa, kde zuří válka, aby přivezli humanitární pomoc. Jedou, ačkoli vědí, že cesta zpět může být uzavřena. Jedou s rizikem, že budou ostřelováni. Cesty jim často zabírají mnoho hodin nebo dokonce dní, protože se musejí vyhnout zničeným silnicím a mostům, a také čekat v dlouhých frontách na dalších a dalších kontrolních stanovištích, a včas získat palivo. Učím se té nové skutečnosti a jsem stále přesvědčenější, že během války nejsou důležitější jen vojáci, ale také lidé „druhého sledu“. Oni dovážejí potraviny a léky. A občas třeba někoho odvezou do bezpečí. Leonard vyprávěl, že včera evakuoval z Kyjeva mladou rodinu. Máma měla v náručí nemluvně. V roce 2014 utíkali z Luhansku, a dnes je ruské vojsko vyhání z Kyjeva. Kéž by to bylo naposledy, kéž by konečně mohli v klidu žít a vychovávat svoje děti. Leonardův kamarád, který je vojákem, mu nedávno řekl: „Díky tomu, že jsi ty pomohl mé ženě odjet do bezpečí, já jsem klidnější a můžu s puškou bránit zemi.“ Měl pravdu. Dobře, že jsou takoví lidé jako Leonard nebo otcové Slávek a Valík.

8. března je den žen. Na Ukrajině je to oficiální státní svátek a den pracovního klidu. Proto jsme už včera mohli potkat prodejce tulipánů u vchodu do obchodu nacházejícího se blízko našeho kyjevského kláštera. Přede mnou ve frontě u pokladny čekal voják s pěti bonboniérami. Určitě pro kamarádky z blízké jednotky. Málokdy kupuji květiny, takže nevím, kolik stály před válkou, ale teď určitě byly o dost dražší. Přesto jsme s o. Tomaszem bez váhání koupili kytici 12 tulipánů, protože rozhodně stojí za to právě teď ženám, které jsou v našem středu říct, jak jsou důležité a potřebné. Je pravda, že nás kyjevská květinářka přesvědčovala, že sudé počty nejdou (protože to je na pohřební věnce), ale už se nám nechtělo vysvětlovat, že máme pod svou střechou trošku víc dam. Udivená, ale nakonec nám prodala 12 žlutých tulipánů. Byznys je byznys, a nám se ten počet spojuje s dobrými věcmi, třeba s dvanácti apoštoly.

Každodenními hrdinkami jsou v mých očích i „ženy za pultem“. Včera jsem stál v dlouhé frontě v lékárně, abych koupil léky pro jednu nemocnou osobu. S údivem jsem sledoval mladou lékárnici, která pracovala v lékárně samotná a každému dalšímu zákazníkovi trpělivě vysvětlovala co je a co ne a co se čím dá nahradit. Ještě ke všemu zvládala brát telefon. Já bych se za hodinu zbláznil. Jindy, když jsem končil nákup, říkám pokladní: „Prosím, vyberte si jednu z čokolád, které jsem právě koupil, je pro vás.“ Překvapená se zeptala proč, tak jsem jí s úsměvem odpověděl, že kdyby tu nebyla, nemohl bych zařídit potřebné nákupy. Všechny ostatní obchody okolo byly zavřené. V těch podmínkách, co bylo kdysi normální prací aspoň pro mě získává nový, jiný a hlubší význam.

Včera jsme s o. Tomaszem zašli na stanici metra. Bylo po čtvrté odpoledne a na ulicích byl v zásadě klid, sirény nehoukaly. Přesto v podzemí nescházeli lidé. Část ležela na peróně na matracích na dávno zabraných místech, někdo si četl knížku, nějací mladí se něžně objímali. Dvě rodiny stály spolu a jejich děti se vesele bavily. Na stěnu si promítali karikatury. Určitě se večer stanice k prasknutí naplní lidmi. Mám podezření, že to tak bylo poslední noc, protože se dost často a asi ne až tak daleko od nás rozléhaly výbuchy.

Otec Piotr oznámil, že chce dnes, shodně s rozvrhem, vést on-line přednášku z Písma svatého. Očividně pro ty z našich studentů Institutu sv. Tomáše, kteří se mohou a chtějí připojit. Skvělý nápad.

Už několik dní mám v paměti jednu z invokací Matky Boží Ustavičné pomoci: „Maria, půvabnější nad libanonské cedry, prosíme Tě“. Dnešní den je přece i její svátek.

S pozdravem a prosbou o modlitbu

Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 8. března 2022, 16:45

Přeložil fr. Václav Veselský OP

Předchozí dopis je z neděle 6. března, následuje ten ze čtvrtka 10. března.