Zprávy z Ukrajiny – neděle 6. března

Po tom pátečním přinášíme překlad dalšího dopisu z Kyjeva od ukrajinského provinčního vikáře Jarosława Krawce, tentokrát z neděle 6. března.

Milé sestry, milí bratři,

první postní nedělí začal na Ukrajině rok sv. Kříže ohlášený římskokatolickými biskupy. Ale jeho skutečným počátkem byl čtvrtek 24. února po čtvrté ráno, kdy první ruské rakety udeřily na Ukrajinu. Naši pastýři píšou: „Teď jako nikdy dřív chápeme Krista na křížové cestě.“

V sobotu se většina z nás věnovala nákupům a pomoci těm, kteří válkou silně trpěli. To zabírá spoustu času a dost sil. Otec Oleksandr vyvážel lidi z Irpině autobusem půjčeným od Charity. Toto město ležící sotva dvacet kilometrů na severozápad od Kyjeva bylo Rusy vybombardováno a zničeno. Během posledních let se velmi rozvíjelo a tak jako Kyjev přitahovalo mladé osoby a rodiny. Dnes velká část obyvatel Irpině zůstala bez střechy nad hlavou. Jen co boje v té oblasti utichly, městská samospráva i dobrovolníci těm lidem vyrazili na pomoc.

Večer jsme s jedním z klášterních dobrovolníků jeli na kyjevské vlakové nádraží. Uvnitř, a to je nádraží ohromné, se těsnaly gigantické davy. Ve většině místností byla světla kvůli bezpečnosti zhasnuta. Panovalo šero a hluk. Rozhovory lidí se mísily se sděleními o příjezdech a odjezdech vlaků z megafonů. Cestující je musejí pozorně poslouchat, protože to je snad jediný způsob, jak se něco dozvědět. Byly tam hlavně rodiny a matky s dětmi. I s těmi úplně malinkými, které by tou dobou měly spát ve svých postýlkách. Procházel jsem vedle táty, který klidně ale rozhodně říkal svým malým dětem: „Jenom se pevně držte mámy.“ Ztratit se v takových podmínkách, to by bylo něco ukrutného. Mnoho dětí sedělo se svými telefony v rukou. Hrály si, bavily se. To je aspoň nějaká útěcha, šance aspoň na chvíli odvrátit jejich pozornost od toho, co se děje. Nedaleko nádraží je Ohmatdyt, dětská nemocnice známá po celé zemi. Pracuje celou dobu, ačkoli už byla bombardována. Na nádraží nechyběli ani lidé staří, viděl jsem několik osob na invalidních vozících. Někdo držel psa na vodítku. Můj rodný bratr Mariusz, který je řeholníkem ze Společnosti sv. Pavla, slouží a bydlí ve Lvově. Ráno mi říkal, že u lvovského nádraží je mnoho psů. Někteří je nemohli vzít s sebou dál, tak je tam nechali s nadějí, že najdou nové vlastníky.

Když jsme se vrátili do kláštera, ukázalo se, že musíme sednout do auta zase. Naše kuchařka, která během války bydlí v klášteře, spadla ze schodů. Báli jsme se, že si zlomila ruku. Okamžitě jsme zavolali sanitku, ale ve válce k takovým případům ambulance nejezdí. Dali nám adresy dvou nejbližších nemocnic. Už bylo po 20:00 a začala policejní hodina, což znamená zákaz opouštění domovů. Co dělat? Oblékl jsem se do bílého dominikánského hábitu a šel na nejbližší křižovatku střeženou teritoriální obranou. Když mě naši chlapci viděli, hned se se zbraní připravili do obranné pozice. Roztáhl jsem tedy ruce, aby viděli, že nepřicházím se zlým úmyslem. Chvíli jsme mluvili a shodli jsme se, že mám vzít auto a jet do nemocnice, protože s takovou bolestí je těžké čekat do rána. Přesto mi radili, abych cestou nepospíchal a zpomalil u každého kontrolního stanoviště. Ulice úplně vylidněné, takže jsme dost brzo byli na recepci blízké nemocnice. Ukázalo se, že si naše paní ruku přece jenom nezlomila, ale vykloubila nebo zkroutila. Chirurgové rychle udělali, co bylo třeba a mohli jsme se vrátit. Stejná cesta, stejné kontroly a otázky. I když je v nemocnici většina světel zhasnutá, pořád tam jsou pacienti. Nejen váleční. Recepční mi řekla: „Lidé přece pořád marodí s ‚obyčejnými‘ nemocemi.“ Pomyslel jsem si, že v takových podmínkách to je jedna z nejhorších věcí, které se někomu mohou přihodit. A co mají dělat lidé odříznutí od světa bojištěm? Radši nemyslet.

V nemocnici jsem chvíli mluvil s policisty, kteří ji hlídali. V Kyjevě dominikánský hábit vyvolává hlavně údiv a zvědavost, a v čase války často podezřívavost. Vystačí však krátké vysvětlení, a protože v pravoslaví jsou kláštery a mniši, i s námi se většinou jedná se sympatií. Na konci krátkého rozhovoru pánové poprosili o požehnání.

Dovolat se dnes o. Míšovi ve Fastivu hraničí se zázrakem. Pořád se mi to ještě nepovedlo, takže více o Fastivu bude v příštím dopise. Není to nic divného, je neděle a válka… ale také den jeho narozenin. Počítám tedy se zázrakem.

Včera v noci k nám dorazila vlakem pomoc z Chmelnického. Velice děkujeme přátelům z farnosti Krista Krále, ve které slouží i naši bratři, i jejímu faráři o. Mykolovi, za rozdělení se s námi o to, co sami dostali. Skoro tuna potravin. Většinu o. Oleksandr ráno odvezl do kláštera kapucínů (na druhé straně města, na levém břehu Dněpru), aby se jídlo co nejrychleji dostalo k těm nejpotřebnějším. Něco zůstalo i u nás, takže ke snídani jsme měli výborné párky z Nového Sącze. Ostatně, většina darů, které se k nám dostaly tím transportem, byly věci z Polska. Děkujeme těm „srdcím“ a „rukám“ v mé vlasti, které koupily a předaly „poklady“. Uzeniny držíme pro strýčka Příhodu.

Pastorace povolání polské dominikánské provincie dodala v posledních pár dnech několik nových videí s přáními Ukrajině i nám (na své facebookové stránce – pozn.překl.). Velmi děkujeme dominikánským mniškám z Radoní, Svaté Anny i Gródku, sestrám z Kongregace sester sv. Dominika a bratřím z Irska a Německa. V Jeruzalémě se za nás bratři modlili u Božího hrobu. Sestry a bratři z mnoha dominikánských laických sdružení v Polsku nás těší svou modlitbou a posilují postem a almužnou. Podělím se o to, co napsala Zosia: „Jsem v Rodině Bolestné Matky Boží, kterou v roce 1990 provinciál s radou přijali do dominikánské rodiny. Ve společenství jsou osoby dlouhodobě nemocné, fyzicky postižené i zdravé. Od chvíle vypuknutí války na Ukrajině se každý den modlíme za vás i za mír… ale dnes zvlášť za sestry dominikánky i vás bratry dominikánky s modlitbou obětujeme i to všechno, co dnes prožíváme, bolesti, nesnáze, utrpení (někteří trpí hodně)… na váš úmysl, ve spojení s Kristovou obětí.“ Nádherná solidarita v utrpení s těmi, kteří byli zraněni fyzicky, psychicky i duchovně. Děkujeme!

Odpoledne se nad naším klášterem slétla spousta ptáků. Nevím, není to znamení přicházejícího jara? Později se zeptám o. Piotra, odborníka nejen na Nový Zákon, ale i na přírodu. Ptáci létají, skřehotají a nervózně vzlétají, když se z dálky ozývají výbuchy. Otec Tomasz Słowiński, který je ve Lvově, napsal dnes na svém facebookovém profilu Ježíšova slova: „Nebojte se: máte větší cenu než mnoho vrabců.“

S pozdravem a prosbou o modlitbu

Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 6. března 2022, 16:15

z polštiny přeložil Václav Veselský OP

Předchozí dopis je z pátku 4. března, následuje ten z úterý 8. března.