Zprávy z Ukrajiny – sobota 11. června

Dopis o. Jarosława Krawce z 11. června popisuje každodenní život ve stínu války, ale i změny v klášteře v Chmelnickém a jeden příběh hrdinství z okupace Boroďanky.

Milé sestry, milí bratři,

dnes jsem volal starší paní, jejíž syn bojuje na frontě. „Dobrý den, tady otec Jarosław…“ Na druhé straně ticho. Ještě jednou se představuji a hned vysvětluji, proč volám. Ona po chvíli vysvětlí, že ji hlas neznámého muže ze sluchátka překvapil a vystrašil. Opravdu, během války takový telefon může znamenat zlé zprávy týkající se syna. Paní Naďa teď určitě není jediná matka, manželka nebo dcera, která zvedá telefon s obavami.

Před týdnem jsem jel vlakem z Kyjeva do Chmelnického. Naproti seděla, vlastně polehávala, mladá dívka. Upoutala mou pozornost, protože byla podobná Marině, dobrovolnici a herečce z kyjevského divadla „Stříbrný ostrov“, se kterou jsme spolupracovali na začátku války. Navíc chodila o berlích. Ukázalo se, že den předtím si vážně vymkla kotník a přetrhla vazy. Vím, co to znamená, protože nedávno jsem měl podobné problémy s nohou. Moje spolucestující jela navštívit svého kluka, který slouží v armádě. Muselo jí na tom srazu moc záležet, když ji nezadrželo ani tak vážné zranění. Na nástupišti ve Vinnycji na ni čekal mladý voják. Ukázalo se, že nejsem jediný, kdo jim fandil. „Kdyby jí vzal kabelku, bylo by to pro ni snazší!“ komentovaly ženy sedící za mnou. Opravdu, mládenec byl v takových záležitostech podle všeho nezkušený, protože působil dojmem, že pořádně neví, co dělat. Doufám, že k nim válka bude milosrdná a budou mít čas se těšit jeden z přítomnosti druhého a naučit se vzájemné péči.

Válka provokuje k ukazování citů. Vidím to téměř každodenně na ulicích ukrajinských měst. V okolí našeho kláštera mají základny vojenské oddíly, takže je tu dost mužů i žen v uniformách. Lidé tu cítí, že nemá smysl ztrácet čas, protože ho nemusí zbývat moc. Zvlášť když za chvíli může přijít rozkaz jít na frontu. Bohužel je stále častěji slyšet o citelných ztrátách na ukrajinské straně. Otec Tomasz nedávno fotil Martovo pole ve Lvově. Je to velké náměstí přiléhající k lyčakivskému hřbitovu. Začali tam pohřbívat nové ukrajinské hrdiny. „Tragický kalendář odpočítávající další dny a měsíce války“ píšu Tomkovi. „Naposled jsem tu byl v zimě. To tu bylo prázdno.“ odpovídá.

Do Kyjeva se už vrátilo mnoho lidí, kteří odjeli, když bylo hlavní město ostřelované a obléhané ruskými vojsky. Je vidět, že se mladým opravdu stýskalo po jejich městě, a hlavně jedněm po druhých. Při procházce po Chreščatyku, centrální kyjevské ulici, jsem si zašel něco zakousnout ve světoznámém řetězci rychlého občerstvení. Nevím jestli z hladu nebo spíš z radosti, že zase mají otevřeno. Klienti nechyběli. Když jsem stál u obrazovky, kde se objednává jídlo, jedna puberťačka vykládala svému kamarádovi, že v Polsku se dají objednat věci, které tady nejsou. Jsem moc rád, že se vrátili, že jsou, že nedávno opuštěná metropole zase žije. Souhlasím s ukrajinským spisovatelem Ruslanem Horovým, jehož knížky právě čtu, že tuhle válku vyhráváme, když dál žijeme. Po 108 dnech, když rakety i bomby padají prakticky v celé zemi, většina Ukrajinců vzala válku jako fakt. „To je moc důležitá zkušenost“ vysvětluje Ruslan. „To už neodkládáš život na později. Neříkáš, že teprve až vyhrajeme budeme žít dál. Ne, to teď je náš život a jiný u nás nebude. Ať se kolem nás děje co se děje, máme žít svůj život, dokud žít můžeme.“

V den liturgické památky přenesení ostatků sv. Dominika, 24. května, o. Gerard, magistr řádu, ustanovil nový dominikánský klášter v Chmelnickém. Samozřejmě formálně, protože bratři tam žijí a slouží už několik let. Přišel čas, aby naše přítomnost v tom městě konečně získala oficiální charakter. Těší mě to a jsem přesvědčený, že toto rozhodnutí otce magistra je dalším znamením naděje a potvrzením „shůry“, že jako bratři dominikáni jsme pro Ukrajinu potřební. Zvlášť teď.

Vyrazil jsem do Chmelnického, abych osobně poděkoval za službu o. Jakubovi, který co nevidět odjede do Polska. Doufám, že dobře využije znalost jazyka a zkušenosti získané ve Lvově a Chmelnickém při vedení už čtyři roky existujícího ukrajinskojazyčného společenství při klášteře sv. Hyacinta ve Varšavě. Po nedělní mši svaté lidé přicházeli do sakristie se s ním rozloučit. Rodiče se dvěma malými dětmi děkovali Jakubovi za pokoru ve službě a každodenním životě. Je krásné slyšet, že vizitkou dominikána je právě pokora. Bratři v Chmelnickém kromě pastorace v našem klášteře pomáhají u Krista Krále, v největší farnosti na Ukrajině.

Nazítří jsem udělil asignace otcům Wojciechovi, Włodzimierzovi a Igorovi, kteří tvoří komunitu ve Chmelnickém. Asignace je dokument, kterým provinciál nařizuje bratrovi, aby se usídlil v určeném klášteře, a jeho představenému, aby ho vlídně přijal a s láskou s ním jednal. Doufám, že otec Wojciech bude dobrým představeným nového kláštera, jehož patronem je sv. Dominik.

V mých dopisech se čas od času objevují zvířata. Nejde to jinak, vždyť i ona jsou oběťmi této války. Když jsem posledně jel vlakem, připadal jsem si trochu jak v Noemově arše. Jedna paní se procházela s jezevčíkem, načež jiná, vyděšená vidinou zvířecí scény, prosila: „Nechoďte k nám, prosím, máme kočky.“ Na závěr vzpomenu na historku o fence Máše, kterou mi otec Míša z Fastivu vyprávěl v autě a pak popsal na Facebooku: „Minulý týden jsme spolu s dobrovolníky z Domu sv. Martina de Porres a týmem kavárny San Angelo připravovali další hody pro obyvatele Boroďanky. Poblíž našeho foodtrucku s hamburgery a hot dogy se zastavila paní se třemi psy. Měla na sobě zimní bundu. Lidé se na ni dívali křivě a ona sama podle všeho neměla odvahu přijít a postavit se do fronty. Známý, se kterým jsem mluvil, mi řekl: ‚Je to náš místní blázen, ale se svými psy zachránila dvanáct lidí.‘ Dál už svůj příběh vyprávěla sama, když jsme ji pohostili třemi hot dogy a dobrou kávou. Paní měla svůj styl, protože když brala šálek do ruky prohlásila, že pravé kafe má být bez cukru, protože s cukrem to už není kafe. ‚První dny března byly strašné. Hlavní ulice Boroďanky byla úplně zničená. To se dělo po 8. březnu. Šla jsem po ulici s vozíkem a psy, a jeden z nich, Maška, mě vzal za sukni a začal vší silou táhnout k jednomu zbořenému domu. Řekla jsem Mašce, co si o ní myslím, a to přiléhavými slovy, ale ona se nedala a štěkala. Nebrala ohled na mou nespokojenost a táhla mě k ruinám paneláku. Nakonec jsme tam dorazily. Pes vyběhl dopředu a štěkal na jednom konkrétním místě. Ze zvědavosti jsem tam přišla, naklonila jsem se a uslyšela jsem lidské hlasy: Jsme tu už šest dní, nemáme jídlo ani vodu, pomoc!‘ Později Maška našla další čtyři lidi v jiném zbořeném domě. Protože ta žena vypadala dost specificky, dařilo se jí se pohybovat po ulicích navzdory ruské posádce. Chodila se psy a s vozíkem, ve kterém měla vodu a jídlo. Když se jí okupanti ptali, co dělá, vždy odpovídala, že krmí psy. A ona několik dalších týdnů přinášela vodu a jídlo lidem pod troskami.“

Náhodou, a možná ne úplně náhodou, jsem na síti našel skladbu „Spi, moje dítě“ se slovy známého ukrajinského básníka Serhije Žadana. Tahle dojemná válečná ukolébavka vznikla před pár lety na paměť 15-letého chlapce Danyla. Tragicky zahynul v únoru 2015 v Charkově při teroristickém útoku ruských separatistů během pochodu na výročí Euromajdanu. Ta skladba končí prostým a naprosto pravdivým prohlášením: „Čím déle trvá válka, tím víc je třeba odvahy.“

S pozdravem a prosbou o modlitbu

Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 11. června 2022, 16:10

Přeložil fr. Václav Veselský OP

Předchozí dopis je z neděle 29. května. Můžete také přejít na seznam dopisů.

Pokud chcete přispět na pomoc na Ukrajině přímo přes dominikány, budou Vám vděční!