Provinční vikář ukrajinských dominikánů, o. Jarosław Krawiec, 31. října napsal další dopis, tentokrát o těžkých i humorných důsledcích výpadků proudu, humanitární pomoci, novém studijním programu vedeném kyjevskými dominikány a o pohledech ukrajinských bratří na válku, včetně dobra vytěženého z této příležitosti.
Milé sestry, milí bratři,
teď bývá večer na ulicích ukrajinských měst tma. V rámci šetření elektřinou je vypnutá většina lamp. Nedávno, když jsem vyšel z blízkého obchodu, všiml jsem si hezkého vlčáka, který seděl a zvědavě mě sledoval. A ten pes mluvil ženským hlasem. Byl jsem v šoku! Po pár vteřinách jsem se ale zorientoval, že vedle čtvernožce stojí majitelka. Utopená ve stínu, neviditelná pro svět, hlasitě mluvila do telefonu.
Mnohem větší výzvou, než jsou zvířata mluvící lidským hlasem, jsou pro řidiče i pěší vypnuté semafory. Stává se to stále častěji. Když jsem v pátek po setmění přijel do Chmelnického, najednou jsem si všiml bouračky na křižovatce. Ulice byly těžce ucpané a průjezd byl hodně těžký pro kohokoli, kdo to město dobře nezná. S úlevou jsem si oddechl, když jsem konečně dorazil do kláštera. Na Ukrajině se mnozí oblékají do tmavého (já také!), takže při nedostatku osvětlení nejsou pěší moc vidět. Proto, když jsem nedávno byl v kyjevské katedrále, koupil jsem v knihkupectví u paulistů reflexní pásky – ideální dárek na dobu „egyptské“, nebo spíš „ruské tmy“, nejen pro děti. Tím spíš, že na páskách je jednoznačné prohlášení: „I love Jesus”.
Ve Fastivu po velkou část dne nejde proud. Naštěstí o. Míša včas myslel na pořízení generátorů, které umožňují jakžtakž fungovat v klášteře i v Domě sv. Martina. Všichni si tak pomalu zvykají na bzučení motorů, které produkují energii. Jenom o. Paweł si trochu dělá starosti o peníze na palivo, které při výrobě proudu rychle mizí.
Nedávné opakované ostřelování energetické infrastruktury zkomplikovalo život milionům obyvatel Ukrajiny. Mám ale dojem, že nedokázaly zlomit statečného ducha a naději v národě. Trefně tu situaci okomentoval br. Mark, představený kyjevského sdružení dominikánských laiků: „Kyjev se nedá vypnout a utopit ve tmě, protože zdrojem jeho světla jsou lidé.“ A dodal citát z evangelia sv. Jana (1, 5.9): „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. (…) Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.“ Hluboké a přiléhavé.
I když se proud v Kyjevě a ve většině ukrajinských měst pravidelně vypíná, není nouze o Ukrajince, kteří to berou s humorem. Někdo nedávno prohlásil: „Poprvé za osm let soused přestal za zdí celý den vrtat. Děkuji rozvodnám za nový život!“ Naše klášterní kuchařka paní Káťa vyprávěla, že v jejím paneláku, jako ve většině podobných budov v Kyjevě, je všechno na elektřinu, a proto když nejde, není ani jak uvařit vodu. Nějak si s tím poradila, ale dokážu si představit, o kolik je začátek dne v takových podmínkách pro rodiče malých dětí nebo pro nemocné. Obyvatelé vysokých paneláků se už naučili, že aby někam dorazili včas, je lepší jít pěšky než použít výtah. V některých věžácích lidé nechávají ve výtazích něco k jídlu a pití a k sezení a také něco na uklidnění pro případ, že by tam někdo uvízl na delší dobu. Včera v rádiu někdo argumentoval, že není naprosto nutné oblékat elegantně vyžehlené košile a šaty. Žehlička bere hodně energie, proto stojí za to přijít s novými trendy válečné módy. Z praktického hlediska se mi to líbí, i když pokud jde o dominikánský hábit, rozhodně chci, aby byl vyžehlený.
Právě vizituji naše ukrajinské kláštery. Když jsem se vypravoval na další cestu, vzpomněl jsem si na slova z knihy proroka Amose (5,14), které se mi už před časem uchytily v hlavě: „Hledejte dobro a ne zlo a budete žít.“ Proto jsem na začátku každého rozhovoru s bratry prosil, aby mi řekli o něčem dobrém, co se v této poslední době stalo v jejich životě. Rozdělili se o zkušenost minulých měsíců a zdůrazňovali, jak moc je válka sblížila s lidmi, kterým slouží, vedle kterých žijí a za které se každodenně modlí. Dokonale to chápu. Kdyby mi někdo položil podobnou otázku, odpověděl bych úplně stejně. Ukrajina se nám stala zvlášť blízkou a drahou. Proto když jsem v Polsku a někdo mi ustaraně říká, že mě určitě těší, že jsem ve své vlasti, kde se neválčí, odpovídám, že to není tak úplně pravda, protože můj domov a moje srdce je teď v zemi nad Dněprem. Takovým dobrem získaným v době války je pro mě i nezvyklá solidarita dominikánské rodiny, zakoušená od samého začátku ruské agrese. Nedokázal bych spočítat všechny rozhovory, setkání, maily a srdečné dopisy přicházející nejen od mých přátel a známých, ale i od spousty různých bratrů, sester a terciářů a terciářek skoro z celého světa. Velice vám za to děkuji.
Před týdnem se konaly první hodiny nového liturgicko-hudebního studijního programu v našem kyjevském Institutu Svatého Tomáše. Jeho inspirátorem je o. Tomaš, který není jen teologem dogmatikem, ale i hudebníkem. Přihlásilo se 15 lidí, tedy tolik, kolik bylo míst. Studenti pocházejí z Kyjeva, Lvova, Užhorodu a Dnipra, a k některým přednáškám se přidávají i vyučující a studenti z kyjevské konservatoře, kteří chtějí poznat dějiny chorálu a teologickou reflexi západního křesťanstva. Moc mě těší, že Tomek a jeho tým spolupracovníků z Ukrajiny a Polska měli odvahu se ujmout výzvy vytvořit novou nabídku studií, navzdory tak nejisté době, jako je válka.
Otec Míša s dobrovolníky z Domu sv. Martina se připravují na další výpravu s humanitární pomocí na východ Ukrajiny. Doufám, že tentokrát se mi podaří s nimi jet na území charkovské oblasti nedávno vysvobozené od ruské okupace. Bude to už třetí výjezd. Není divu, že si obyvatelé vesnice Vilchuvatka ležící jen 10 km od hranic s Ruskem dokonale pamatovali předchozí návštěvu z Fastivu. „To jste vy!“ Kromě potravin zase na východ dorazily teplé peřiny a věci, které pomohou přežít blížící se mrazy.
Dobrovolníci odvezli pomoc i do Oděsy. Skoro 10 tun potravin dorazilo do města, kam uteklo mnoho uprchlíků z jihu země. Naše pomoc se také díky místním dobrovolníkům dostala do osvobozených vesnic v okolí Chersonu a Mykolajivu. Otec Míša vyprávěl, že se se spolupracovníky snaží pomoct s náročnou evakuací těhotné ženy a jejích tří malých dětí. Kéž by to podařilo a mohli najít útočiště v Domě sv. Martina ve Fastivu.
Z klášterní kaple ve Chmelnickém je výhled na velké sídliště. Když při ranních chválách hledím na město probouzející se k životu, je těžké nemyslet na budoucnost. Co se stane s Ukrajinou za pár měsíců, jak budou vypadat ukrajinská města v nejbližších letech? Takové otázky si často klademe v našich rozhovorech, které obvykle končí prohlášením, že válka jen tak neskončí. Během včerejší modlitby breviáře jsme četli úryvek z pastorační konstituce 2. vatikánského koncilu o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes o tom, že mír není jen absencí války, ale je dílem spravedlnosti, a také, že „mír se nikdy nedá získat jednou provždy, ale je třeba jej pořád budovat.“ Mám dojem, že koncilní otcové, z nichž většina si dobře pamatovala na strašné časy 2. světové války, lépe než většina z nás chápali čím je, jak náročný je a kolik stojí mír.
Otec Tomasz ze Lvova se nedávno podělil o takovou úvahu: „Uplynul osmý měsíc války na Ukrajině. A pořád to samé: ‚Modleme se za mír.‘ Nezapomeňme, že SSSR celou dobu své existence bojovalo „za mír“. Rusko v tom pokračuje. Nadešel tedy čas se modlit za vítězství Ukrajiny. Nebo aspoň za ‚vítězný mír‘.“
S velkou vděčností za pomoc prokazovanou Ukrajině, s pozdravy a prosbou o modlitbu
Jarosław Krawiec OP, Chmelnický, 31. října 2022, 8:10
Přeložil fr. Václav Veselský OP
Předchozí dopis je z pondělí 10. října, následuje ten z úterý 15. listopadu. Můžete také přejít na seznam dopisů.
Pokud chcete přispět na pomoc Ukrajině přímo přes tamní dominikány, budou Vám vděční oni i ti, kterým pomáhají!