Dopis o. Jarosława Krawce z 15. listopadu pojednává o pomoci nedávno osvobozeným oblastem, filmovém festivalu v Kyjevě a modlitbách za Putina.
Milé sestry, milí bratři,
nečekal jsem, že mezi Ukrajinci vyvolá zpráva o vysvobození Chersonu až tak velkou euforii. To město, jedno z nejdůležitějších na jihu země, bylo po 256 dní pod ruskou okupací. Od o. Míši jsem mnohokrát slyšel, že sní o tom, aby mohl konečně naložit auta a osobně odvézt pomoc jeho obyvatelům. Teď Míša čeká na signál od svých tamních přátel, kdy k nim bude moct jet.
Minulý týden jsme s dobrovolníky Domu sv. Martina ve Fastově, s. Augustynou a o. Míšou vyrazili do Charkova a dál na jihovýchod, abychom odvezli humanitární pomoc obyvatelům Balaklije, Izjumu a okolí. To území bylo vysvobozeno od ruské okupace před dvěma měsíci. Přiznám se, že jsem ještě nikdy nebyl v tak odlehlých částech Ukrajiny. Je to trochu jiný svět, než jaký jsem dosud znal, zvlášť teď. Válka tam způsobila ohromné škody. Centrum Izjumu je skoro úplné zbořeniště. Zničené a vypálené paneláky a jiné budovy, zbořený mohutný most přes řeku Doněc – to budí hrůzu i v nás, kteří jsme si už trochu zvykli na podobné výjevy.
Navštěvujeme tři různé čtvrti města. Lidé se ve velkém sbíhají kolem našich aut. Při rozdělování pomoci pomáhají místní aktivisté. Mají seznamy osob a vědí, kdo potřebuje podporu nejvíc. Jak to bývá, čas od času vypukají drobné hádky mezi lidmi stojícími ve frontě. Rozdělujeme balíčky s potravinami a s čistícími prostředky, teplými oděvy, polštáři a peřinami.
Do Balaklije se dostalo několik oken z Polska. Vira rozkládá stolek, aby rozdávala základní léky, kterých se tam nedostává. Hned se kolem ní shromažďuje dav lidí, hlavně starých. Mladá maminka se mě ptá, jestli máme něco proti nachlazení pro její dítě. Naštěstí máme. I když v Izjumu a dalších osvobozených městech už jsou otevřené některé obchody, dlouhodobý nedostatek práce a vysoké ceny způsobují, že mnozí nemají na nákupy. „Je tu mnohem dráž než ve Fastově“ slyším od jednoho dobrovolníka, který se právě vrátil z obchodu. „Děkujeme, že jste k nám přijeli. Poslední pomoc tu byla před čtrnácti dny.“ „Odkud jste? Co jste za náboženství?“ ptají se nás lidé, které zaujaly bílé dominikánské hábity. Předtím, než začínáme rozdávat pomoc, o. Míša prosí, abychom se všichni pomodlili „Otče náš“. Každý se modlí, jak umí. Někteří mlčí.
Cestou do Izjumu navštěvujeme vesničku Vesele. Mezi obyvateli, kteří přišli pro pomoc, je mnoho dětí. Zdravím se s partou kluků. Podáváme si ruce, ptám se na jména a jestli chodí do školy. Bohužel, škola ve vsi byla zničena, když tam měli základnu Rusové, takže se učí dálkově. Ale není to tak jednoduché. Ve vesnici teď není internet, takže takže se žáci i učitelé každý den vydávají cestu za připojením. Když se jim podaří chytit síť, posílají a stahují domácí úkoly. Bohužel, takových míst je teď na Ukrajině hodně.
Kolem dobrovolníků rozdávajících pomoc se shromažďují i psi a kočky. Nevšiml jsem si, že by je někdo z místních odháněl. Vždyť i oni přežili válku. Mnoho zvířat je vyhublých, a některá bázlivá. Máme trochu krmiva, které jim sypeme. Kočky i psi společně polykají hnědé kuličky a o nic jiného se nestarají.
Do míst výdeje pomoci nás dovedli místní dobrovolníci. Bohdan a jeho žena, mladí lidé z Balaklije. On strávil několik dní v otroctví. Místní kolaboranti, kteří prodávali jídlo, se chtěli zbavit konkurence, a tak na něj donesli Rusům, že rozdává lidem chleba zadarmo.
Poslední víkend jsem strávil mezi klášterem a kinem, které leží ve staré kyjevské čtvrti zvané Podil, česky Podolí. Právě tam byl kdysi první dominikánský klášter. V pátek po poledni jsem se tak trochu náhodou dozvěděl, že v kině „Zhovten“ začíná „Docudays UA“ neboli Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech. Rozhodl jsem se vyrazit na film „Mariupolis 2“. Tento dokument o životě obyčejných lidí Mariupolu okupovaném a barbarsky ničeném Rusy trvá skoro dvě hodiny a je velmi dojemný. Film vznikl z nahrávek, které zaznamenal a zachránil litevský režisér Mantas Kvedaravičius. Na začátku války přijel do Mariupolu, aby natočil svůj druhý dokument o tom městě. Bohužel, Kvedaravičius se stal jednou z obětí války. Nejdřív oznámili, že zemřel v autě zasaženém zbloudilou střelou. To však byla nepravdivá verze předaná veřejnosti, aby jeho žena mohla získat tělo manžela. Brzy se ukázalo, že litevský režisér byl koncem března zatčen a poté mučen a zastřelen Rusy.
„Mariupolis 2” přišlo shlédnout hodně lidí. Byli mezi nimi i dva obránci „Azovstalu“, obřích kovohutí a současně pevnosti obležené Rusy a hrdinně bráněné ukrajinskými vojáky. Mladí muži se podpírali berlemi. Jeden z nich měl místo nohy protézu. Hrdinou jiného filmu byl Orest, voják pluku „Azov“, který byl během bojů o Mariupol zodpovědný za kontakt s vnějším světem a hlásil, co se dělo během obležení. Právě díky Orestovi a jeho nahrávkám jsme mohli vidět, jak žili civilisté, včetně mnoha dětí, v podzemních betonových bunkrech „Azovstalu“. U promítání filmu byla Orestova matka. Ukázalo se, že seděla nedaleko mě.
Během úvodního vystoupení ředitelka festivalu Docudays UA řekla, že je „prvkem normálního života, o který už devět měsíců bojujeme“. Je to velmi pravdivé tvrzení. Rusko se pořád různými brutálními způsoby snaží ukrást obyvatelům Ukrajiny normálnost, za kterou už tolik vojáků dalo zdraví nebo i život. Šli do války, aby bojovali o možnost normálně žít pro sebe a své blízké. Jsem každému z nich neskonale vděčný za ty chvíle normálnosti, ze kterých se teď díky jejich hrdinství mohu těšit v Kyjevě.
„Nechtěla jsem dělat válečný film“, to je dokument Nadi Parfan, jehož premiéra se odehrála v sobotu. Vypuknutí války zastihlo Naďu a jejího manžela na Blízkém Východě. Vypráví: „Bylo tam teplo, bezpečí… a bylo to hrozně daleko od domova.“ Nevydržela to dlouho a rozhodla se vrátit se do Kyjeva, kolem kterého zuřily líté boje. Sledoval jsem ten film se zájmem, nacházel jsem v něm i vlastní prožitky. Ale měl jsem ještě jeden důvod. Před měsícem, když jsem se vracel z Varšavy do Kyjeva, jsem jel ve vlaku v jednom kupé s jeho režisérkou a jejím mužem. Obvykle lidi na cestách neoslovuji, takže jsme si vyměnili jen pár bezvýznamných slov. Cesta však byla dlouhá, tak jsem pozoroval své spolucestující a odhadl, že mají něco společného s filmem. Nevím proč, ale utkvěli mi v paměti. Kým Naďa a Ilja jsou jsem se přesvědčil v kině. Po promítání jsem se s nimi podělil o naši železniční historii. Naďa mě hned pozvala na „popremiérový banket“. Na polním stolku před východem z kina jsme v kruhu pár lidí snědli domácí koláč, tady nazývaný „piroh“. Matka Nadi ho předchozí den poslala poštou z Ivano-Frankivska a Ilja ho přivezl v kufru skútru, na kterém přijel. Doufám, že se ještě potkáme, ne nutně ve vlaku. Naďa nás zve do malého klubového kina, které vede Ilja. Dávají v něm hodně ukrajinských filmů, což se mi moc líbí. Kromě toho je kino současně krytem, takže během bombových poplachů nemusejí přerušovat promítání jako jinde.
V kapli Misionářek lásky v Kyjevě visí tabule. Sestry na ni bílou křídou zapisují úmysly, za které se modlí. Je tam papež František, biskup Vitalij, jsou tam jména sester a dobrodinců. Během ranní mše svaté jsem si na konci toho dost dlouhého seznamu všiml ještě jedné prosby napsané anglicky: „Conversion of Putin” (za obrácení Putina). Za ruského diktátora se určitě modlí miliony Ukrajinců na celém světě. Mnozí mu přejí rychlou smrt, těžkou nemoc nebo jiné neštěstí. Jiní, tak jako sestry, se modlí za jeho obrácení. Během mše jsme četli o Zacheovi, který se obrátil po setkání s Ježíšem a prohlásil: „Pane… a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně!“ (Lukáš 19,8)
Zeptal jsem se Káti, ředitelky základní školy při Centru sv. Martina, jestli se ve Fastově děti modlí i za Putina. Odpověděla: „Samozřejmě!“ Po chvíli mi poslala nahrávku. Luka vážným dětským hlasem říká, za co se modlí: „Aby Putin poslal sto tisíc miliard hřiven na obnovu Mariupolu, Charkova, Chersonu a všech ostatních okupovaných měst na Ukrajině.“ Tomu chlapci je 7 let a chodí do první třídy. „V budoucnu se chce stát prezidentem“ dodává Káťa. Škoda, že nemůžete slyšet to nahrávku, protože po tom s jakým přesvědčením mluví o nápravě škod způsobených Ukrajině Ruskem začínám věřit, že se mu jeho dětský sen jednou splní.
Pořád se svěřujeme do vašich modliteb. Doufal jsem, že tentokrát nebudu muset psát o dalších raketových útocích, ničení a obětech. Bohužel po obědě začalo masové ostřelování Ukrajiny. Rusové vypustili přes 100 raket. Čtu zprávy o tom, co zničili mj. v Kyjevě, Charkově nebo Chmelnickém. Zase vážně utrpěla energetická infrastruktura. Bombový poplach, který začal v 14:21, trval rekordně dlouho, 3 hodiny a 58 minut. Není to dlouho, co skončil.
S pozdravy, s vděčností za všechnu pomoc nám prokazovanou a s modlitbou
Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 15. listopadu 2022, 19:05
Přeložil fr. Václav Veselský OP
Předchozí dopis je z pondělí 31. října, následuje ten ze soboty 3. prosince. Můžete také přejít na seznam dopisů.
Pokud chcete přispět na pomoc Ukrajině přímo přes tamní dominikány, budou Vám vděční oni i ti, kterým pomáhají!