Po delší době, 27. června, o. Jarosław Krawiec píše o návštěvě o. Alaina, socia magistra řádu dominikánů, a o raketových útocích narušujících návrat Ukrajinců do normálního života. Tón je trochu temnější než obvykle, ale ani zde nechybějí znamení naděje.
Milé sestry, milí bratři,
od mého posledního dopisu z Ukrajiny uplynuly víc než dva týdny. Mohlo by se zdát, že ten delší rozestup mezi jednotlivými zprávami svědčí o návratu do normálu. Kdyby někdo z vás teď přijel do Kyjeva nebo do Lvova nevěda, že už čtyři měsíce zuří válka Ruska proti Ukrajině, možná by si na první pohled neuvědomil, že něco není v pořádku. Samozřejmě kromě pohledu na mnoho žen i mužů ve vojenských uniformách všude na ulicích se zdá, že každodenní život je stále normálnější. Ale to je jen zdání. Stačí si promluvit s místními a rychle se ukáže, že k normálu je ještě daleko. Tím hůř, že Bůh ví kdy se vrátí, protože konec války je pořád v nedohlednu.
Bolestivě nám to připomněl minulý víkend. V sobotu několik desítek ruských raket dopadlo v okolí Žitomíru, Lvova a Černihivu. A pak přišlo nedělní ráno tragické pro Kyjev. Byl jsem zrovna ve Fastivu, když mě před šestou ráno probudily sirény. O nějakou čtvrthodinu později bylo slyšet tupou ozvěnu výbuchu. I pes o. Pavla, sympatický a velmi klidný labrador, se vylekal. Později se ukázalo, že to ukrajinská protiletecká obrana sestřelila jednu z raket letících na Kyjev. Po další chvíli jsem dostal zprávu od o. Jakuba: „Dopadly rakety. U nás je všechno v pořádku.“ Střely zasáhly místo nedaleko našeho kláštera, takže bratři dokonale slyšeli, jak letěly a vybuchovaly. Všem bylo jasné, že Rusové neodpustili a znovu zaútočili na hlavní město. Budova, kterou trefila jedna z raket, byla poškozená už několik týdnů. Teď byla úplně zničená. Bohužel to postihlo jeho obyvatele, včetně 7-leté holčičky, kterou se podařilo vyprostit ze závalu. Fotka dítěte neseného na nosítkách rychle obletěla svět. Odpoledne jsem se šel podívat, co se stalo. Když z dobře známých míst zbudou jen ruiny, až z toho mrazí. Místo tragédie samozřejmě nebylo přímo dostupné. Když jsem z dálky pozoroval záchranné práce, všiml jsem si hasičů vracejících se ke svým vozům. Byli těžce unavení prací a vedrem. Spolu se záchranáři, lékaři, plynaři a elektrikáři jsou právě oni od začátku války nezlomnými hrdiny, kteří na celé Ukrajině každodenně zachraňují životy i majetek.
Ten útok byl jako budík, který přerušil rostoucí naději na bezpečí a připomněl válku obyvatelům Kyjeva, hlavně těm, kteří se nedávno vrátili do města. Slyšel jsem dnes o lidech, kteří odložili plánovaný návrat domů na později. Kromě raket létajících na Ukrajinu z Ruska hledíme neklidně i směrem k Bělorusku. A to je přece jen perspektiva Kyjeva, kde bydlím spolu s bratry. Co mají říkat lidé na východě a jihu Ukrajiny? U nich se dějí mnohem horší věci.
Poslední týden jsem strávil na cestách. Na pár dní navštívili Ukrajinu o. Alain, socius magistra Řádu, a o. Łukasz, polský provinciál. Už dávno jsme s o. Alainem domluvili setkání na Ukrajině, ale do těch plánů pokaždé něco vlezlo. Konečně se to povedlo. Setkali jsme se, tak trochu jako ve špionážním filmu, na parkovišti u jednoho supermarketu ve slovenském městečku Michalovce. Otec Alain tam přijel z Maďarska díky pomoci o. Jacka z Debrecína. Bylo milé při té příležitosti potkat jednoho z dvou polských dominikánů pracujících v Maďarsku, tím spíš, že o. Jacek nám nezapomněl přivézt a darovat pár lahví výborného Tokaje.
Na slovensko-ukrajinském hraničním přechodu jsme vyvolali malou senzaci. Vlastně, vyvolal ji nový belgický pas o. Alaina. Dokument ozdobený hrdiny kreslených seriálů se moc líbil ukrajinským pohraničnicím, jen co poznaly vytisknuté postavy. Ale můžeme se divit sympatii ke Šmoulům nebo Lucky Lukovi? Při vracení dokladu paní pohraničnice prohlásila: „Je tak krásný, že je až škoda do něj dávat razítko.“
Brzy jsme dorazili do Mukačeva na Podkarpatské Rusi, jednom z ukrajinských regionů tvořících směs kultur, jazyků a náboženství. Zastavili jsme se u biskupa Mykoly, dominikána. Při večeři se náš spolubratr dělil o zážitky z války. Jako biskup jedné z bezpečných oblastí, kam se uchýlilo ohromné množství uprchlíků, se každodenně setkává s příběhy lidí. Je těžké nesouhlasit s jeho úvahou, že všichni obyvatelé Ukrajiny jsou obětmi této války, bez ohledu na to, kde se nacházejí a jestli ničení domů a měst viděli na vlastní oči nebo jen v televizi. Válka se dotkla každého. V Mukačevě jsme se sešli i s o. Irenejem, který prozatím bydlí v klášteře sester dominikánek a pomáhá sestře Lýdii a hlavně kněžím z dómské farnosti. Irenej se na Podkarpatskou Rus dostal se skupinou uprchlíků z Charkova, kde bydlel až do prvních dní války.
Další den, po návštěvě v autoservisu v Kolomyji, kde nám vyměnili pneumatiku píchnutou na děravé silnici, jsme dorazili do Čortkivu. Tam na nás čekali s obědem otcové Svorad, Julian a Dmytro, a také postulant Nikita z Charkova, který brzy zahájí noviciát ve Varšavě. Po cestě do našeho kostela jsme se zastavili v řeckokatolické katedrále. V presbytáři vznikly nové malby. Otec Alain si všiml, že jeden z andělů drží v dlaních kouli s mapou Ukrajiny. Symbolické znamení v těžké době války. Mohli jsme navštívit vnitřek našeho bývalého kláštera, který čeká na rekonstrukci. Moc bychom chtěli, aby se čortkivský dominikánský klášter v budoucnu stal místem, kde se bude pomáhat lidem trpícím kvůli válce, jak se to už děje v Domě sv. Martina ve Fastivu. Nakonec jsme navštívili sestry dominikánky, které vyprávěly o charitativní pomoci poskytované potřebným. Sestra Marcelina mi v zahradním altánku ukazuje nástěnnou mapu Ukrajiny s vyznačenými místy, kam přišly dary vyslané dominikánkami z Čortkivu. V rozhovorech se sestrami a bratry i s náhodně potkanými farníky jsem opakovaně slyšel víru v přímluvu Marie a svatých, kteří svými modlitbami střeží Čortkiv.
Potom jsme navštívili bratry v Chmelnickém a Lvově. Nedávno svěcený otec Igor se v nejmladším klášteře ukrajinského vikariátu i celého Řádu skvěle našel. Při anglické ranní mši svaté v klášterní kapli v Chmelnickém jsme v krátkém kázání hlavního celebranta, o. Igora, slyšeli o Janu Křtiteli, který dává příklad, jak hlásat Krista. Odpoledne už jsme už byli ve Lvově, kde na nás bratři čekali s pizzou. Po rozhovorech a návštěvě seminární kaple otcové Alain a Łukasz odjeli do Polska a já jsem počkal na večerní vlak do Kyjeva.
Během psaní tohoto dopisu čtu zprávy o dalších raketových útocích na Ukrajinu. Hoří nákupní centrum v Kremenčuku na střední Ukrajině. Úděsný pohled a ještě úděsnější vědomí lidských tragédií. Další lidé umírají při ostřelování v Charkově. To všechno jsou civilní oběti, obyčejní lidé, kteří se dostali do cesty ruským střelám.
S pozdravem a prosbou o modlitbu
Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 27. června 2022, 23:00
Přeložil fr. Václav Veselský OP
Předchozí dopis je ze soboty 11. června, následuje ten z úterý 26. července. Můžete také přejít na seznam dopisů.
Pokud chcete přispět na pomoc na Ukrajině přímo přes dominikány, budou Vám vděční!