Zprávy z Ukrajiny – úterý 26. července

Situace v Kyjevě se výrazně uklidnila, i proto o. Jarosław Krawiec dlouho nepsal. Pořád však má co říci. 26.7. píše mimo jiné o svém pobytu v nemocnici po boku raněných vojáků.

Milé sestry, milí bratři,

poslední dopis z Ukrajiny jsem napsal před měsícem. Od té doby, co je život v Kyjevě klidnější a bližší normálu je pro mě těžší se zabrat do psaní. Zvyk, únava ze stále se opakujících leteckých poplachů a zahajováním dne kontrolováním v telefonu, kde v noci spadly bomby a kolik je obětí, obava, abych neopakoval, co všichni i tak dobře víme… všechno to přispívalo k mému odkládání psaní. To není dobré, protože když mluvím s bratry na Ukrajině a s dobrovolníky, všichni se shodneme – svobodný a demokratický svět nesmí zapomenout na tuto tragédii, a její připomínání je naším úkolem.

Občas chodím na dostihy. Vyhrává ne ten kůň, který na začátku nebo po většinu závodu běžel v čele, ale ten, který první proběhne cílovou čáru. Válka vyžaduje velkou vytrvalost, a to nejen od vojáků. Také my, obyčejní lidé stojící na straně dobra a pravdy, potřebujeme trpělivost v solidaritě. Nesmíme příliš zvolňovat v běhu, když je cíl pořád před námi. Dnes už snad nikdo nepochybuje, že válka, která začala před pěti měsíci, je běh na dlouhou trať.

Pár posledních červnových dní jsem strávil v nemocnici. Přišel čas na vyndání šroubů z nohy zlomené před víc než rokem. Pobyt na ortopedické a traumatologické klinice během války je zajímavá zkušenost. Většinu pacientů teď tvoří vojáci. Ten typ války, kde dominuje ostřelování artilerií způsobuje, že každý den stovky vojáků i civilistů utrpí různá zranění. Stále vidím v médiích fotografie vojáků s utrženýma nohama a rukama a s nimi spojené dramatické prosby jejich rodin o finanční pomoc na koupi protéz nebo drahé léčení.

V nemocnici jsem potkal Artema, kyjevského byznysmena o trochu mladšího než já. Donedávna vedl skvěle prosperující a rozvíjející se firmy. Když vypukla válka, rozhodl se bránit Ukrajinu. Vyprávěl: „Usoudil jsem, že to není čas na vydělávání. Když Rusové stáli u Kyjeva, přihlásil jsem se do policie, a pak jsem jako voják odešel na frontu.“ Když bojoval u Bachmutu, v doněcké oblasti, úlomek kazetové bomby se mu zaryl do kolene. Ukázal mi kousek kovu o velikosti rýžového zrnka, který mu chirurg právě vyndal z kolene. Jeho kamarádům podobné střepiny zmrzačily tváře, plíce, ruce. Při jeho vyprávění jsem pochopil, proč mnoho států na světě tuto munici zakázalo.

Díky obětavé práci ukrajinských lékařů a zdravotníků, a také pomoci z celého světa, mohou nemocnice pracovat na plný plyn. Na odděleních, kde se léčí vojáci, jsou i dobrovolníci, kteří jim přinášejí lepší jídlo a potřebné věci. Do pokoje, kde jsem ležel s Artemem, přišla mladá žena a vybavila mého souseda různými dobrotami. Já, jako obyčejný pacient, jsem zůstal na běžné nemocniční stravě. Taková pomoc a péče o vojáky, kteří se vrátili z fronty je moc zapotřebí. Všiml jsem si, že oni sami ji přijímají s vděčností, nic si nenárokují. O podobné pozorování se se mnou podělila Sylwia, která pracuje v Polsku na pohotovosti. Mezi směnami jezdí jako dobrovolnice sanitkou do Lvova evakuovat do nemocnic v Polsku i ve světě těžce zraněné oběti války. „Ti lidé přijímají naši pomoc s vděčností. Stává se, že si o nás oni sami nebo jejich rodiny dělají starosti, jestli nejsme hladoví nebo unavení. Liší se od našich polských pacientů.“ vypráví.

Postoj takových lidí jako Artem na mě udělal silný dojem. Je to dobrá lekce vlastenectví. Můj známý z nemocnice se přece díky svým penězům a kontaktům mohl před vojenskou službou schovat, ale rozhodl se bránit vlast. Když ležíme na sousedních postelích a probíráme se po operaci, vypráví o každodennosti na vojně, o tom, jak se staral o vojáky, kterým velel, jak získával potřebné vybavení a auta, do jejichž nákupu často vkládal své vlastní peníze. Šel bojovat, ale současně se svými společníky vytvořili organizaci, která využívá nejnovější technologie k dokumentaci škod způsobených nedávno Rusy v okolí Kyjeva. Na jedné fotografii stojí se zafáčovanou nohou spolu se svým malým synem. Klouček má také ovázanou nohu. Možná, že se i jemu něco stalo, ale zdá se mi, že jednoduše chce být jako táta.

„Válka je otřes, který skrze bolest, utrpení a projevení slabostí, kterých jsme si předtím nevšimli pomáhá poznat sebe sama. Pomáhá také odhalit svou sílu a schopnost se bránit.“ řekl během jednoho z veřejných projevů arcibiskup Ihor Isičenko, emeritní pravoslavný duchovní z Charkova, který se s dominikány zná už dlouho. Dokonce nějakou dobu přednášel na našem kyjevském Institutu sv. Tomáše Akvinského.

Když jsem nedávno byl ve Fastivu, poprosil jsem o. Míšu, aby mi vyprávěl o lidech, kteří našli útočiště v Domě sv. Martina. „Máme tady babičku s 16-letým postiženým vnukem, kteří přijeli z Pokrovska, asi 40 km od Doněcka. Teď čekáme na učitelku, která odtamtud do té doby nechtěla odjet a nechat tam svou 12-letou žákyni, sirotu. Také se snažíme evakuovat další rodiny z Bachmutu. Žeňa k nám už dorazil se svými blízkými, ale dva jeho spolužáci byli zraněni a pořád tam jsou. Táta jednoho z nich zahynul. Je možnost je odvézt sanitkami do Fastivu nebo dokonce do Polska. Otázkou je jen jestli je odtamtud dostaneme a jestli budou souhlasit s odjezdem.“ Lidé těžce zkoušení válkou totiž často bývají ochromeni situací a je pro ně těžké opustit místa, kde žijí. Viděl jsem to před několika týdny v Charkově na návštěvě u rodin žijících už několik měsíců ve sklepech paneláků na velkém sídlišti Saltivka. Všichni opakovali: „Tady je náš domov… Kam máme jet? … Nemáme nikoho na západě Ukrajiny ani za hranicemi… Válka přece musí jednou skončit…“

O. Míša pokračuje: „Celou dobu posíláme jídlo na východ a jih Ukrajiny. Dokud se tam dostaneme, budeme těm lidem pomáhat. Nedávno Mykola, náš dobrovolník, odvezl 300 kg jídla do Slovjansku. Pomáháme také třem kuchyním vařícím v Chersonu, kde je situace moc těžká. Moc mi záleží na tom, aby tam žijící lidé věděli, že jsme na ně nezapomněli.“

Otec Míša s dobrovolníky dnes pořádají v Boroďance, jedním z nejzničenějších městeček u Kyjeva, hostinu pro rodiny. Je to tam už několikátá oslava toho typu. Každý týden se do svých domovů, nebo spíš do toho co po nich zůstalo, vracejí lidé. O.Míša řekl: „Ještě nedávno jsme se v Boroďance starali o 1114 rodin. Tolik balíčků s jídlem jsme tam každý týden vozili. Teď jich už máme přes 2000.“ Lidé se vracejí a snaží se nějak uspořádat svůj život. Je to těžké, protože většina z nich nemá práci a jsou odkázáni na dávky vyplácené státem a na humanitární pomoc. Bez ní by mnoho rodin hladovělo.

Když jsem jel autem do Polska, po skoro šesti hodinách stání na hranici jsem se zastavil v jedné z vesnic, abych si v klidu zatelefonoval. Už byla noc. Po chvíli jsem viděl světla auta, které přijelo zezadu. Hned jsem si pomyslel, že se o mě zajímají pohraničníci, nebo mi policie vlepí pokutu za parkování na autobusové zastávce. Ale vystoupila mladá žena a ukrajinsky poprosila o pomoc. „Je tu nějaký hotel? Jedu z Charkova s dítětem a už nemám sílu řídit dál. A navíc mi telefon nefunguje.“ Teprve v Lublinu jsme našli hotel. Jel jsem před nimi, aby bezpečně dorazili do cíle. Světlana vysvětlila, že se rozhodli odjet z Charkova teprve teď. Předtím se nějak drželi, ale teď mají nedaleko jejich domu základnu ukrajinští vojáci. „Bojím se, že jak se o nich Rusové dozví, budou střílet do naší čtvrti. Nechtěla jsem odjet. Nedávno jsem dokončila stavbu nového, velkého domu. Zabrala mi dvacet let.“ Mluví s výrazným vzrušením uprostřed noci v zemi, ve které nikdy předtím nebyla. Válka jí a její rodině ukradla dvacet let snů a práce. Vidím, že je poměrně zámožná. Teď jede svým autem s mámou a synkem a pár věcmi přes Polsko do západní Evropy. V Irsku má nějaké známé. Jede s horoucím přáním a nadějí, že se vrátí do své vlasti, domů, k práci a přátelům. Takových lidí je hodně. Na hranicích jsem viděl hodně aut s charkovskou SPZ.

S pozdravem a prosbou o modlitbu

Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 26. července 2022, 12:20

Přeložil fr. Václav Veselský OP

Předchozí dopis je ze soboty 11. června. Můžete také přejít na seznam dopisů.

Pokud chcete přispět na pomoc Ukrajině přímo přes dominikány, budou Vám vděční!