Dějiny řádu
v českých zemích
13. století: Počátky řádu
První dominikánský klášter v českých zemích byl založen polskými dominikány někdy po roce 1225 v Praze. Bratři sídlili nejprve při kostele sv. Klimenta na pražském předměstí Poříčí, později se přesunuli do centra města, ke kostelu téhož patrona u Juditina mostu. Pražský klášter patřil k významným střediskům duchovního, intelektuálního a společenského života. V letech 1248, 1267 a 1293 se zde konaly provinční kapituly, v roce 1359 se zde uskutečnila generální kapitula řádu, jíž se osobně účastnil císař Karel IV. Probíhala zde také důležitá setkání šlechty a měšťanů. V roce 1347 dostalo zdejší konventní studium privilegia generálního řádového studia.
Z roku 1227 pochází první zmínky o přítomnosti dominikánů v Olomouci. Bratři zde zpočátku neměli vlastní klášter a kázali ve farních kostelích. Někdy mezi lety 1230 až 1240 zde získali k užívání kapli sv. Michala s přilehlými pozemky.
Celkem vzniklo v českých zemích v letech 1226–1300 22 mužských dominikánských klášterů. Kromě Prahy a Olomouce to byly kláštery v Brně, Hradci Králové, Jihlavě, Jablonném, Turnově, Znojmě, Litoměřicích, Sezimově Ústí, Kolíně, Českých Budějovicích, Uherském Brodě, Nymburce, Klatovech, Lounech, Berouně, Písku, Chrudimi, Opavě, Plzni a Šumperku.
Kláštery byly nejprve součástí polské provincie. Ta byla v roce 1298 v Métách rozdělena na dvě části – polskou a českou provincii. Toto usnesení potvrdila kapitula v Marseilles v roce 1300 a definitivně pak kapitula v Kolíně nad Rýnem v roce 1301. Tam byl také jmenován první český provinciál, stal se jím bývalý dlouholetý polský provinciál Zdislav.
První ženský dominikánský klášter, klášter Cella Beatæ Mariæ Virginis v Brně, založil někdy kolem roku 1240 brněnský měšťan Oldřich Černý spolu s pozdější první převorkou Herburgou. Fundaci podpořil svým souhlasem český král Václav I., v roce 1245 ji schválil papež Inocenc IV. Tentýž papež svěřil klášter v roce 1248 bratřím kazatelům. Šlo pravděpodobně o první ženský klášter v rámci polské provincie. Další klášter, zasvěcený sv. Jiří, byl zřízen někdy kolem roku 1277 v Hradci Králové, krátce před rokem 1287 pak vznikl klášter při kostele sv. Kateřiny v Olomouci. Z olomoucké komunity byl někdy v letech 1294–1296 založen pražský klášter na Újezdě, o několik let později vzniká v Praze klášter sv. Anny. Ve 14. století pak vznikly kláštery ve Žluticích, Kralupech, Duchcově a klášter sv. Anny v Brně.
15. století: Úpadek za husitských válek
Husitská revoluce způsobila naprostý rozvrat řádového života. Už v prvním týdnu po smrti Václava IV. přišla provincie o pět klášterů. V následujících letech byly zničeny téměř všechny kláštery v Čechách, kromě českobudějovického. Bratři byli pronásledováni, mnoho jich bylo povražděno či upáleno. Moravské kláštery byly naštěstí většinou zachovány, a tak mohly poskytovat útočiště bratřím z Čech. Těžiště provincie se přesunulo na Moravu. Po určitou dobu zde pravděpodobně sídlil i provinciál. Také studium bylo přeneseno do Olomouce. Provincie velmi zchudla. Z kvetoucích konventů zůstaly jen trosky. Po válkách se bratři vracejí do Litoměřic, Budějovic, Plzně a do Jablonného, na krátký čas také do Sezimova Ústí. Z ostatních měst zmizeli nadobro. V Praze přežívalo jen několik bratří v rozvalinách svatoklimentského kláštera. Roku 1467 museli uprchnout do Plzně a Budějovic. Teprve roku 1496 povolal král Ladislav, na žádost pražských měšťanů, do Prahy dominikány z Polska. Snahy o obnovu řádového života však zůstávaly neúspěšné. Chyběly prostředky k obživě, v klášterech žilo minimum bratří, některé kláštery byly zcela opuštěné. Roku 1573 zbyli v české provincii pouze tři členové domácího původu. Provincie spěla k zániku.
17.–18. století: Období rozkvětu
Pokusy o obnovu provincie zkomplikovalo také české stavovské povstání. Teprve po bitvě na Bílé hoře se situace začíná měnit k lepšímu. Bratři se nejprve zaměřili na vybudování centra provincie. V roce 1626 se jim podařilo získat opuštěný chrám sv. Jiljí na Starém Městě, kde zřídili sídlo provincie a přenesli sem i řádové studium. Významnou roli sehrála také pomoc belgických bratří, kteří po roce 1653 přišli do české provincie na žádost magistra řádu, aby zde pomohli realizovat reformu Rajmunda z Kapuy. Litoměřický konvent byl prohlášen za klášter přísné observance a byl zde zřízen noviciát. Druhý noviciát pak vznikl v brněnském klášteře. Počet noviců začal narůstat, zvyšoval se také podíl bratří domácího původu. Započala přestavba téměř všech klášterů a došlo k obnově řádového studia. V roce 1653 měla česká provincie 112 bratří, na začátku 80. let 18. století to již bylo 455 kněží a kleriků a 147 bratří spolupracovníků.
V roce 1706 byly k české provincii připojeny i konventy ve Slezsku. Tím dosáhla česká provincie svého největšího vzmachu, měla celkem 27 konventů. Po ztrátě Slezska byly slezské konventy na nátlak pruského krále vyčleněny v roce 1754 do autonomní Kongregace bl. Česlava; v této podobě zůstaly součástí české provincie do roku 1811.
18. století: Úpadek za josefinismu
Rušení klášterů Josefem II. se citelně dotklo i dominikánů. V rakouských zemích byla nejprve úplně zrušena ženská větev řádu, poté třetí řády a bratrstva. V roce 1780 byl všem řádům zakázán jakýkoli styk s řádovými ústředími v cizině a byl zaveden tzv. numerus fixus, přísné omezení státem povolených vstupů do řádů. Následovalo uzavření všech řádových škol a nakonec došlo i k rušení mužských klášterů. Z původních dvaadvaceti konventů a řeholních domů tak po roce 1790 zbylo sedm (v Čechách v Praze u sv. Jiljí, Litoměřicích, Chebu a Ústí nad Labem; na Moravě pak v Olomouci, Znojmě a Uherském Brodě). Přibližně polovina všech řádových kněží musela brát místa v duchovní správě mimo svůj konvent, z bratří spolupracovníků žila vně konventů asi čtvrtina. Příliv členů byl nulový. Roku 1856 byla česká provincie oficiálně zrušena magistrem řádu Vincentem Jandelem a sloučena s provincií rakousko-uherskou v jednu, tzv. říšskou provincii. Ta měla na svém počátku 46 členů z české a 40 z rakousko-uherské provincie. Říšským provinciálem se stal poslední český provinciál Theofil Matějka. Začalo opětovné budování, tentokrát však už nové provincie.
Zákrok magistra Jandela se ukázal jako účinný. Byla zavedena observance za vedení Tomáše Anselmiho z kláštera svaté Sabiny v Římě. Pro výchovu dorostu byl založen noviciát ve Štýrském Hradci, který podléhal přímo magistrovi řádu. Kláštery se začaly opět naplňovat, rozvíjel se i III. řád a bratrstva, bratři začali pořádat lidové misie a šířit modlitbu růžence. Ke konci desetiletí se konventy opět zotavily, takže mohly být obsazeny dostatečným počtem bratří. Dominikáni české národnosti začali usilovat o obnovení české provincie.
20. století: Obnovení provincie
V květnu 1900 byla na provinčním shromáždění v Praze sepsána žádost o obnovení české provincie. Žádostí se zabývala generální kapitula ve Viterbu v květnu 1904. Uložila magistrovi řádu, aby co nejdříve vizitoval říšskou provincii a sám pak rozhodl podle svého svědomí. Nový, zde zvolený magistr bl. Hyacint Maria Cormier pak vizitaci brzy uskutečnil a 14. září 1905 obnovil českou provincii a jejím prvním provinciálem jmenoval Václava Bubeníka.
K dalšímu upevňování řádového života a rozvoji apoštolských aktivit pak došlo především v meziválečném období. Velkého rozsahu dosáhla publikační činnost řádu. Už při obnovení provincie byl převzat český časopis Růže dominikánská, určený pro členy růžencových bratrstev. Byly založeny nové časopisy: Filosofická revue, jejímž šéfredaktorem byl Metoděj Habáň, revue pro duchovní život Na hlubinu, vedenou Silvestrem Braitem, a časopis Výhledy, jehož redaktory byli Silvestr Braito a Reginald Dacík.
Platformou pro vydávání časopisů a knih se stalo nakladatelství Krystal, které vydalo řadu hodnotných publikací. Velkého ohlasu se dočkala např. ediční řada Vítězové, redigovaná Prokopem Švachem, jejíž jednotlivé sešity představovaly světce a významné křesťanské osobnosti. Vydavatelským počinem mimořádného významu bylo vydání českého překladu Teologické sumy sv. Tomáše Akvinského. Vedoucím redaktorem překladatelského týmu byl Emilián Soukup.
Bohatá byla také přednášková činnost, vedení kurzů a rekolekcí. Velký význam měly Akademické týdny, určené především pro studenty a mladou inteligenci. Bratři vstupovali do společenského a církevního dění, podíleli se na duchovní obnově církve, účastnili se filosofických, teologických i politických debat, reagovali na podněty a problémy moderní společnosti. Nadále se také věnovali lidovým misiím, hlavním organizátorem těchto aktivit byl Odilo Pospíšil.
Další rozvoj provincie znemožnila druhá světová válka a nástup komunistické totality. Gestapo obsadilo kláštery, někteří bratři byli uvězněni nebo opakovaně vyslýcháni a podrobováni náhlým prohlídkám. Brzy byla zastavena vydavatelská činnost a znemožněno vyučování a veřejné působení. Aktivity se částečně přesunuly do ilegality. Vydávaly se letáky a listy vyzývající k odporu. Tento apoštolát, šířený především prostřednictvím terciářů, byl zvlášť významný pro mládež v totálním nasazení v Reichu. S ní byla udržována i čilá korespondence. Metoděj Habáň dokonce podnikl dvě apoštolské cesty do pracovních táborů bohoslovců a mladých lidí v Německu. V omezené míře nadále probíhaly lidové misie. Specifickou službu konal během války Jiří Maria Veselý, který zastával významné postavení v československém zahraničním odboji v Itálii.
Represe se neobešly bez ztrát na životech. V koncentračním táboře v Osvětimi zahynuli kněz Aleš Václav Bouz, jáhen Patrik Kužela a terciář Alois Šebesta, v Terezíně přišel o život Benedikt Hronek, na následky věznění zemřel Vilém Schlösinger. V koncentračním táboře v Ravensbrücku zemřela Marie Filomena Dolanská z České kongregace sester dominikánek. Další obětí se stal terciář Jeroným Josef Řezáček.
Obnova řádu v poválečném období byla záhy znemožněna komunistickou perzekucí, jež vyvrcholila v dubnu 1950 násilným zrušením všech mužských řeholních společenství. Po období ilegality v době komunistického režimu mohla Česká dominikánská provincie rozvinout svou činnost až po roce 1989. V roce 1990 byla česká provincie přejmenována na československou, 15. 9. 1997 z ní byla vyčleněna slovenská viceprovincie pod patronátem Panny Marie Růžencové (čímž se česká provincie vrátila ke svému původnímu názvu), nová viceprovincie byla s účinností od 16. 12. 2001 povýšena na provincii.