ve světě
Poprvé začal Dominik se svými spolupracovníky vážně uvažovat o založení řádu v letech 1213 a 1214 ve Fanjeaux. Nápad uzrál na jaře 1215, kdy je biskup Fulko z Toulouse ustanovil jako kazatelské bratrstvo pro svou diecézi. Dominik a jeho spolubratři se usadili v jednom domě v Toulouse, a tak vznikl první klášter. Brzy nato jim biskup dal k dispozici pro společné slavení liturgie kostel svatého Romana. Dále bylo třeba získat papežské schválení řádu. Dominikovo úsilí přineslo plody 22. prosince 1216, kdy papež Honorius III. vydává bulu potvrzující vznik řádu. V lednu 1217 tentýž papež pověřuje řád kazatelskou činností a dává mu jméno Kazatelé.
Krátce po potvrzení řádu se Dominik rozhoduje k neobvyklému kroku. Místo aby se soustředil na upevnění společenství, rozesílá své bratry po celé Evropě, aby zde zakládali kláštery a šířili víru. Mnozí se mu jeho záměr snažili rozmluvit. Dominik jim oponuje slovy: „Když se zrno rozhází, vzejde z něj úroda, když se nechá na hromadě, shnije.“ Vyzval své bratry, aby šli beze strachu, a přislíbil jim své modlitby. 15. srpna 1217, v den Nanebevzetí Panny Marie, poslal sedm bratří do Paříže, „aby tam studovali, kázali a založili konvent“. Jiné čtyři bratry poslal do Španělska. Tři zůstali v Toulouse a dva v Prouille, aby tam pomáhali sestrám. Sám Dominik zůstal ještě nějakou dobu v Toulouse, než se vydal do Říma. Cestou se zastavil v Miláně a Boloni a připravil tam půdu pro založení konventů.
Ještě za Dominikova života se řád rozšiřuje po celé Evropě. Při rozeslání v roce 1217 měl řád asi 20 bratří, na konci roku 1219 jich už bylo přes 100, v roce 1221, kdy se konala druhá kapitula řádu, čítal řád asi 300 bratří ve 25 klášterech. Koncem století měl řád už přes 12 tisíc členů.
Dominik vytvořil řád, který si silně uvědomoval vlastní identitu. To napomohlo jeho mohutnému rozvoji. Tato identita se opírala o ducha modlitby, touhu po spáse duší, lásku k Písmu, kladný vztah ke studiu a vyučování, o jasné vědomí kazatelského poslání řádu i vymezení prostředků k jeho realizaci. Výsledkem byl skutečně rodinný duch a nerozborná jednota. Vědomí identity a jednoty bylo ve 13. století upevněno sjednocením liturgie a přijetím teologie svatého Tomáše.
V tomto období byl zorganizován a rozšířen vzdělávací systém řádu, kázání, zahraniční misie a celkové zapojení řádu do služeb církve. Velmi bohatá je v tomto období také publikační činnost bratří, vzniká na tisíce spisů, mezi nimiž převládají biblická, teologická a filosofická díla. Bratři vydávají biblické konkordance, příručky pro zpovědníky, soubory kázání a životopisy světců, ale také přírodovědná, lékařská a historická díla.
Prioritou ovšem stále zůstává kazatelská činnost, zpovídání a duchovní doprovázení. První generace dominikánů jasně ukazují, že je možná harmonie mezi kontemplativním životem a činnou službou a že pastorační služba může být integrální součástí řeholního života.
Na sklonku 13. století se v řádu začaly objevovat první známky krize, která vyvrcholila hlubokým úpadkem duchovního života a řeholní disciplíny. Byla vyvolána mnoha složitými problémy, které v té době postihly celou společnost. Svého vrcholu dosáhla v letech 1348–1349 po černém moru, jenž za sebou nechal prázdné konventy a zdevastované provincie. Možnost nápravy byla ještě ztížena neutěšenými poměry v církvi v důsledku západního schizmatu.
Záhy se však v řádu začal prosazovat obrodný proces. Jeho počátky byly ovlivněny svatou Kateřinou Sienskou a jejími žáky. Mezi nimi vynikl zvláště Rajmund z Kapuy, její zpovědník, který se v roce 1380 stal magistrem řádu. Vybídl všechny provincie, aby zřídily jeden konvent, v němž by se zachovávala přísná observance s důrazem na společný život a chudobu. Řeholníky formované v těchto konventech pak zamýšlel rozeslat do ostatních domů a postupně tak reformovat celý řád. Rajmundova praxe se prosazovala pozvolna a výsledky přinesla prakticky až v 15. století. Na rozdíl od jiných řádů ovšem nikdy nevedla k faktickému rozpadu řádu na část observantní a neobservantní.
Navzdory krizi vzešly z řádu i v této době vynikající osobnosti. Modlitby mystiků, spisy učenců, sbírky homilií vynikajících kazatelů i započatá reforma dokazují, jakou vnitřní silou a jak vznešenými ideály je neseno poslání řádu a jeho služba ve všech dobách. Díla rýnských mystiků, svatost žen, jako byla Kateřina Sienská či Klára Gambacorta, a mužů jako Jindřich Suso, Rajmund z Kapuy a Jan Dominici prokázala životaschopnost řádu a duchovní sílu, která je v něm obsažena dokonce i v dobách úpadku.
Do 16. století vstoupil řád v plné síle. Vnitřní reformou byl upevněn kontemplativní život a vystavěly se základy pro další působení řádu. Na počátku století měl řád 22 provincií, na konci už 35. Rozvíjí se intelektuální poslání řádu a tomistická studia. Autorita Tomáše Akvinského je posílena pozorností, kterou jeho učení věnoval Tridentský koncil. Roku 1567 je Tomáš papežem Piem V. prohlášen za učitele církve. Zřizují se nové koleje tomistických studií, v Římě např. vzniká kolej sv. Tomáše, dnes známá jako Angelicum.
Věhlasu pak získává především Salamanská škola, kterou založil španělský dominikán Francisco de Vitoria na univerzitě v Salamance a z níž vzešli vynikající tomisté – Petr a Dominik de Soto, Melchior Cano či Dominik Báñez. Studoval zde také Bartolomé de Las Casas, který se proslavil jako ochránce Indiánů. Rozvoj společnosti a kolonizace Nového světa vyžadovaly nové promýšlení právních, politických a ekonomických otázek. Autoři Salamanské školy důrazně hájili názor o rovnosti všech lidí před Bohem a vystupovali na obranu původních obyvatel, na jejich myšlenky a argumenty navázalo jak mezinárodní právo, tak koncepce obecných lidských práv.
Šestnácté století je také dobou rozkvětu misijního působení. Dominikáni působí v Západní Indii, roku 1530 je založena první americká provincie. Vznikají misijní střediska v Africe, na Cejlonu, v Siamu a Malajsku, bratři se vydávají na Filipíny a do Číny.
V této době se také rychle rozšiřuje modlitba růžence a zakládají se růžencová bratrstva.
Misijní služba řádu pokračovala i v nadcházejícím období. Misie v Novém světě zajišťovali kreolští bratři i bratři z Evropy. Filipínská provincie Posvátného Růžence začínala s bratry ze Španělska, kteří pak byli posíláni také do Číny, Japonska a Indočíny. Portugalští bratři organizovali misie v Mozambiku, Indii a na Molukách. Francouzští dominikáni pronikli po roce 1625 na ostrovy Guadaloupe a Martinik. Italští bratři personálně zajišťovali Kongregaci pro Východ. Působili v Konstantinopoli, ve Smyrně, na Krymu a ve Velké Arménii. Mnoho dominikánů tohoto období dosvědčilo svou víru utrpením a mučednickou smrtí. Tvrdé pronásledování zakusili dominikáni na Filipínách, ve Vietnamu, Číně a Japonsku. Japonci popravili roku 1617 bl. Alfonse Navarettu, mučednickou smrtí zde zahynuly desítky dalších dominikánů. Čínským prvomučedníkem se roku 1649 stal bl. František Capillas. Za velkého pronásledování v 18. století zde zahynul biskup Petr Sans spolu se svými druhy. Ve Vietnamu zemřel v roce 1838 po krutém mučení dominikánský biskup Ignác Delgado, v nadcházejících vlnách pronásledování zde zahynulo mnoho dalších členů řádu, biskupů, kněží i terciářů.
Výbuchem francouzské revoluce roku 1789 začalo pro řád další krizové období, snad nejtěžší v dosavadních dějinách řádu. Když revoluce vypukla, měl řád 52 provincií, mnoho kongregací a konventů a asi 20 000 členů. Postupně začalo docházet k potlačování řeholního života, konfiskoval se církevní majetek, byly rušeny kláštery i celé provincie. Členové řádu byli vězněni, posíláni do vyhnanství, mnoho jich bylo zabito. V roce 1876 poklesl počet členů řádu na necelých 3 a půl tisíce, což byl nejnižší početní stav od 13. století. Úplná obnova řeholního života trvala celé století.
Tři události dodaly řádu v této době naději na lepší budoucnost. Tou první byl odjezd čtyř anglických dominikánů do USA, kde roku 1805 utvořili provincii Sv. Josefa v nově osidlovaném státu Kentucky. Druhým zdrojem naděje byl vstup známého kazatele z Notre Dame Henriho Lacordaira do řádu. Lacordaire začal pracovat na obnově řádu ve Francii a získal mnoho nových povolání. Do konce 40. let otevřel noviciát a několik konventů a když byla 15. září 1850 ve Francii obnovena provincie, byl jmenován jejím prvním provinciálem. Třetím zdrojem naděje pro řád bylo jmenování Vincenta Jandela, jednoho z prvních Lacordairových žáků, magistrem řádu. Jandel se vrátil k reformě Rajmunda z Kapuy, díky jeho pozitivnímu programu, důrazu na kontemplativní základy dominikánského povolání a věrnost stanovám se řád postupně navracel k plnému životu.
Krize zahájená francouzskou revolucí byla překonána, řád se upevňoval, rostl počet jeho členů – v roce 1963 jich bylo již přes 10 tisíc. Začaly vznikat provincie a vikariáty na nových územích, což ještě více zdůraznilo celosvětový charakter řádu. V roce 1911 vznikla provincie v Kanadě, rok nato v Kalifornii, v roce 1950 v Austrálii a na Novém Zélandu, v roce 1952 v Brazílii a v roce 1967 v Jižním Vietnamu.
Byla provedena revize stanov, tak aby odpovídaly požadavkům II. vatikánského koncilu. Důraz byl položen na hlubokou vnitřní obnovu a lepší přizpůsobení duchu a potřebám moderní doby. Došlo k posílení původních principů kolegiality a subsidiarity, na nichž byl řád založen, zohlednily se poznatky moderní psychologie a demokratický charakter dnešní doby.
Bylo také nutné reagovat na vývoj liturgie. Liturgické změny zavedené II. vatikánským koncilem byly tak převratné a rychlé, že nebylo možné vydat texty dominikánské liturgie ve všech národních jazycích, proto – a také z pastoračních důvodů – řád opustil svou vlastní liturgii a přijal liturgii římskou.
Došlo i k obnovení misijní činnosti řádu. V roce 1876 vysílalo své členy do misijních území pouze devět provincií, v roce 1965 jich už bylo 24. Roku 1922 byl řád přítomen ve 20 misijních zemích, roku 1958 ve 40. V roce 1930 působilo v misiích 470 dominikánů. Roku 1966 jich už bylo 1 175, včetně 15 biskupů.
Velkého rozvoje doznal i akademický a intelektuální život řádu. Angličtí dominikáni se vrátili do Oxfordu a Cambridge a zřídili tam teologická studia, nové studijní domy byly založeny v amerických provinciích. V roce 1909 Hyacint Cormier reorganizoval římskou kolej sv. Tomáše a změnil její jméno na Collegio Angelico. Jan XXIII. ji pak roku 1963 povýšil na Papežskou univerzitu sv. Tomáše. Rozrostla se také Univerzita Santo Tomás v Manile, v roce 1956 měla již 24 000 studentů. Mezinárodní věhlas získala Jeruzalémská biblická škola, kterou roku 1890 založil Marie-Joseph Lagrange, jeden z průkopníků moderní katolické biblistiky. Dominikáni přispěli také k rozvoji ekumenických studií.
Téměř 50 dominikánských biskupů a teologů se zúčastnilo zasedání II. vatikánského koncilu. Významnou roli tam sehráli zejména otcové Marie Dominik Chenu, Yves Congar a Edward Schillebeeckx.
V každé době se řád musí obnovovat a přitom neztratit svou historickou identitu. Kázání ve světě, který se neustále mění a prochází nejrůznějšími krizemi, klade na život a službu řádu velké nároky. Ale i dnes, stejně jako v minulých dobách se osvědčuje životaschopnost Dominikovy původní inspirace.