Marie Filomena Dolanská
Život
Narodila se ve Všemině u Zlína 30. listopadu 1895 v početné rolnické rodině. V letech 1911–1915 absolvovala v Řepčíně u Olomouce učitelský ústav u sester dominikánek a po ukončení studia vstoupila k těmto sestrám do kláštera. 12. září 1917 složila první sliby a 28. srpna 1920 sliby doživotní.
Od roku 1917 až do svého zatčení 10. května 1941 působila jako učitelka v klášterní škole ve Vlaštovičkách u Opavy a jako představená tamějších sester. Byla nejen dobrou učitelkou a vychovatelkou svých žáků, ale rovněž vzornou řeholnicí.
Začátkem května 1941 se zastala otce jedné rodiny ve Vlaštovičkách, kterého zatklo gestapo. To bylo příčinou jejího zatčení a odsouzení. V koncentračním táboře v Ravensbrücku byla všem duchovní oporou, jak o tom zvlášť svědčí lidické ženy. Zemřela na rakovinu čelisti 8. prosince 1943. Její tělo bylo spáleno v táboře a pohřeb ani přítomnost rodiny nebyly povoleny.
Svědectví
Podle svědectví P. Jindřicha Stuchlíka, profesora a provinciála řádu Bratří a sester Panny Marie v Jeruzalémě, nabídla sestra Marie svůj život Bohu za jeho záchranu. P. Stuchlík byl předvolán na gestapo kvůli udání, že vyučuje v češtině. Tam mu oznámili, že ho za opovrhování německými úřady čeká pracovní tábor.
Měl čekat na rozhodnutí, svěřil se sestrám a sestra Marie mu řekla, že koncentrák nebude, že si to s Pánem Bohem vyjednala. Pochopil, že se za něj Bohu nabídla a ještě v devadesátých letech svědčil o její oběti. Německé úřady jej nakonec zbavily práva vyučovat, ale nezatkly ho.
V dopise ze 17. července 1994 o tom P. Jindřich Stuchlík píše: Den na to, když jsem měl zase vyučování ve Vlaštovičkách, tak jsem sestrám sdělil, jak to na gestapu dopadlo a poděkoval jim za modlitbu. Představená domu sestra Marie Dolanská vyšla se mnou z místnosti a na chodbě mi řekla: „Nebojte se, koncentrák nebude, nic se vám nestane!“ Řekla to tak kategoricky a s takovou jistotou, že jsem se na ni zadíval. Odvrátila pohled a tichým hlasem pronesla: „Nezlobte se, já jsem si to s Pánem vyjednala. Vy jste mladý, vás potřebuje Bůh více než mne.“ Nebyl jsem schopen slova, pochopil jsem… Jen jsem ze sebe vypravil: „To jste, sestřičko, neměla.“ Odpověděla: „Ba ano, měla.“ Pak mi podala ruku se slovy: „Sbohem, důstojný pane.“ Obrátila se a pomalu odcházela. To bylo naposledy, kdy jsem ji viděl.