Dopis o. Jarosława Krawce z 22. května se věnuje hlavně drobným radostem, ztraceným a aspoň částečně znovu nalézaným. A také každodennímu hrdinství těch, kteří pomáhají tuto ztracenou obyčejnost obnovovat.
Milé sestry, milí bratři,
v poslední době jsem se zabýval hlavně posíláním dopisů. Dřív bylo těžké na to najít čas, a moc mi záleží na tom, aby se výraz díků od bratří z Ukrajiny dostal k lidem, kteří podporují dominikánskou misii v zemi zasažené válkou. Takových osob i institucí je na celém světě velmi mnoho, takže mi posílání dopisů zabere ještě trochu času. Kopírování adres, podepisování pohlednic a lepení známek může vypadat jako nudná a čistě mechanická práce. Ale není tomu tak. Dělám to s autentickým dojetím, protože za každým jménem, adresou, názvem kláštera, řeholní provincie nebo instituce se skrývají dobří a citliví lidé. Jste našimi přáteli, sestrami a bratry. Bohužel, ne vždy máme adresu našich dobrodinců, takže jestli někomu z vás můj papírový dopis nedorazí, buďte si, prosím, jistí, že na vás všechny pamatujeme v modlitbě. Jsme na Ukrajině a sloužíme potřebným i vaším jménem.
Před dvěma dny o. Míša s dobrovolníky z Domu sv. Martina ve Fastivu uspořádal piknik pro obyvatele Boroďanky. Je to jedno z nejzničenějších měst v okolí Kyjeva. Vyprávěl jsem o něm už víckrát, protože se naši bratři z Fastivu věnují pomoci jeho obyvatelům už delší dobu. Loni se otci Míšovi podařilo splnit jeden z jeho snů a koupit food truck, tedy auto, ve kterém se vaří a prodávají horké pochutiny. Stařičké vozidlo se dvěma plynovými bombami připevněnými vzadu, celkem v klidu překonalo přes 70 km dělících Fastiv od Boroďanky. Nejen děti byly unesené. Pravda, nepodařilo se zajistit hranolky, ale zato jsme měli výborné hot-dogy a hamburgery. Chápu to nadšení. Zvlášť teď, když je i v Kyjevě těžké najít dobrý fast-food, protože nejpopulárnější řetězce tohoto typu jsou zavřené. A co teprve mají říkat obyvatelé města tak tragicky zničeného ruskými tanky a bombami, kde by otevřený obchod s potravinami pořád pohledal?
V menu humanitárního fastivského food trucku, z kterého jsme bezplatně rozdávali jídlo, se objevila i káva. Pravá, chutná a voňavá. To právě ona způsobila poprask mezi dospělými. Ještě před pár měsíci byla něčím úplně normálním a málokdo si jí všímal. Před válkou jsme se na cestách z Kyjeva nebo Fastivu do Polska často stavěli na kávu právě tam. Dnes není v Boroďance kam jít na kafe. Přesvědčil jsem se o tom nedávno při hledání jakéhokoli místa, kde by se dala koupit. „Kdybych našel peníze, tak bych tam co nejdřív otevřel kavárnu“ řekl o. Míša, když jsme se včera bavili na rekreačce fastivského kláštera. „Lidem se po tom moc stýská. Chtějí se vrátit k takovým normálním, obvyklým příjemnostem.“ Naprosto s ním souhlasím a moc si cením toho, že se dobrovolníci z Domu sv. Martina neomezují na dodávání stavebních materiálů potřebných k opravám poškozených domů a nejpotřebnějších artiklů jako jsou léky, mouka, olej, konzervy nebo chléb, ale vkládají spoustu úsilí a srdce do toho, aby dali lidem trpícím následky války aspoň trošku jiného, normálního, původního světa. Paní Natalia, která teď i se svými nemocnými starými rodiči bydlí v našem kyjevském klášteře mi vyprávěla, jak moc se jí stýská po ztracené obyčejnosti. Po tom moci jednoduše vyjít před dům, v klidu se posadit s šálkem v dlaních a napít se horkého kafe.
Během posledního týdne jsem hodně jezdil vlakem. Trochu z pohodlnosti, ale ještě víc z nutnosti, protože je málo paliva. Mnoho ukrajinských vlaků se skládá výlučně z lůžkových vozů. Každý takový vagon má svého providnyka, tedy zaměstnance dráhy, který obsluhuje pasažéry. „Pracujete celou válku?“ zeptal jsem se paní zodpovědné za můj vagon. „Ano, jezdím celou dobu.“ odpověděla. „Chtěl bych vám poděkovat. Pro mě jste skutečnou hrdinkou.“ Moje slova ji trochu překvapila. Hned přerušila práci, kterou zrovna dělala, a zavolala svého kolegu. Poslouchal jsem jejich vyprávění o tom, jak jezdili evakuačními vlaky v nejnebezpečnějších momentech. Ukazovali mi fotky ostřelovaných vagonů a raket letících nedaleko kyjevského nádraží v prvních týdnech války. Pro mě jsou takoví lidé skutečnými hrdiny. Bez jejich práce by se milionům lidí nepodařilo se evakuovat do bezpečí do bezpečných míst. Mnoho zaměstnanců ukrajinských drah válkou utrpělo. Pan Volodymyr mi ukazoval na telefonu fotku svého příbuzného, který měl zraněný obličej po jednom z posledních raketových útoků na železniční infrastrukturu. Na konec rozhovoru jsem si koupil kávu. Na kelímku byla reklama s krásným heslem: „Ukrajinské se stává nejlepším.“ Není co dodat.
Cestou do Kyjeva jsem slyšel hovor dětí běhajících po vagonu. Vracely se s maminkami domů. Předtím se neznaly, takže si během hry vyprávěly, kde bydlí. Každou chvíli mluvily o alarmech, výbuších, bombardování. Pomyslel jsem si, kolik ran v psychice nás všech, a hlavně nejmenších obyvatel Ukrajiny, si tato válka už vyžádala!
Výuka v Institutu sv. Tomáše Akvinského vedeném kyjevskými dominikány v současnosti probíhá, jako ostatně ve všech školách, v modu on-line. Dává to možnost se účastnit přednášek studentům, kteří jsou na různých místech Ukrajiny a celého světa. Otec Tomaš, který už rok žije v Kyjevě, nedávno zahájil svůj první specializovaný předmět věnovaný koncepci osoby v díle Guardiniho a Ratzingera. Účastní se ho sedm studentů. To je na naši školu a dobu války docela dobré. Otec Petro, ředitel Institutu, už vyhlásil přijímací řízení na nový akademický rok. Jsem velmi zvědavý, kolik lidí a jakých se přihlásí, aby od září začali studovat. Mezi zájemci se objevil jeden voják. Ptal se, jestli je možnost dálkové výuky, protože by těžko jezdil do Kyjeva na přednášky. Je krásné, že i v době tak těžké pro Ukrajinu se najdou lidé ochotní studovat teologii.
Dnes se v naší dominikánské komunitě v Chmelnickém koná výjimečná slavnost přenesení ostatků sv. Dominika. Před rokem bratři zatoužili, aby se v jejich klášteře nacházely relikvie našeho Otce a zakladatele řádu. Sny nám pomohl uskutečnit o. Wojciech, papežský teolog, který nám poradil, abychom se s prosbou o relikvie obrátili na římský klášter sester dominikánek na Monte Mario. Mnišky odpověděly na naše přání pozitivně a relikvie z kláštera svatých Dominika a Sixta se dostaly do Chmelnického. Přípravou na slavnost byly exercicie vedené o. Oleksandrem z Kyjeva ve farnosti Krista Krále v Chmelnickém, na jejímž území se nachází i náš dům. Dnešní mši bude předsedat biskup Mykola. To je v poslední době další setkání s naším bratrem, který nedávno udělil o. Igorovi kněžské svěcení. Biskup Mykola velmi chválil za zápal pro pastorační službu v Mukačevě o. Ireneje, který tam na začátku války i s farníky utekl z Charkova. „Mykola ze mě udělal generálního zpovědníka“ směje se o. Irenej, který nejen tráví spoustu času ve zpovědnici, ale také pomáhá biskupovi sloužením mší svatých v okolních farnostech. Jak vidno, Bůh se dokáže postarat, aby i v těžkém čase války lidé měli volný přístup ke svátostem.
Říká se, že je lepší dát prut než rybu. Naše sestry, bratři i dobrovolníci z Domu sv. Martina de Porres obyvatelům Andrijivky a Červené Hůrky raději přivezli slepice než vejce. Ta místa pořád vypadají hrozně, i když jejich obyvatelé už mnoho opravili a uklidili po nezvaných hostech z východu. Většina zvířat tam chovaných během války pošla nebo byla snědena tam usazenými ruskými vojáky. Proto se u našeho auta hned vytvořila dlouhá fronta usměvavých lidí čekajících na převzetí malinkých kuřátek, kterých jsme rozdali přes dva tisíce. Koneckonců je velikonoční doba a kuře je znamením obrození, nového života a naděje.
S pozdravem a prosbou o modlitbu
Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 22. května 2022, 10:45
Přeložil fr. Václav Veselský OP
Předchozí dopis je ze středy 11. května, následuje ten z neděle 29. května. Můžete také přejít na seznam dopisů.
Pokud chcete přispět na pomoc na Ukrajině přímo přes dominikány, budou Vám vděční!