Zprávy z Ukrajiny – výtah z prvních dopisů

Dopisy od provinčního vikáře dominikánského vikariátu Ukrajiny Jarosława Krawce jsme začali překládat počínaje tím z pátku 4. března. Protože tento seriál začal již v předvečer invaze, pro doplnění přidáváme výtah z dopisů předcházejících začátku systematických překladů.

Protože mnoho z vás nemůže lhostejně přejít lidskou bídu a ptáte se, jak nám můžete pomoci, chtěl bych vám spolu s o. Míšou (Michailem) Romanivem navrhnout zapojení se do konkrétní pomoci, kterou už několik dní poskytujeme v Domě sv. Martina de Porres ve Fastivu. Když začala vážná vojenská agrese ze strany Ruska a objevilo se nebezpečí války, o. Míša napsal dopis různým osobám a institucím působícím na území tzv. „šedé zóny“, čili u hranic se separatistickými republikami Donbasu, a nabídl jim, že jestli půjde do tuhého, pokusí se jim spolu s týmem Domu sv. Martina najít bezpečnou střechu nad hlavou. Za několik dní přišla prosba o pomoc od manželů Oksany a Wolodymyra Zavadzkých, dobrovolníků provozujících v rámci Křesťanské záchranné služby centrum pomoci pro děti a mládež „Archa“ v Pionerském u Mariupolu. To centrum se nachází pár kilometrů od hranice a 19. února bylo bombardováno, navíc 5 km odtamtud na straně separatistů stojí tanky a raketomety.

Do Fastivu má právě přijet druhá skupina dětí a mládeže z „Archy“. To znamená, že pod svou střechu ve Fastivu přijímáme celkem 30 osob ve věku od 3 do 18 let a jejich opatrovníky. Jsme připraveni přijmout dalších 20 osob, které se určitě co nevidět objeví, a v případě opravdu dramatické situace ten počet až zdvojnásobit. Všem kromě přístřeší zajišťujeme každodenní výživu. Menší děti se zapojí do základní školy v Centru sv. Martina a starší přijmou do škol ve městě. Kromě toho dáváme to, co můžeme poskytnout v Domě sv. Martina, tedy psychologickou pomoc, terapeutický výcvik, masáž, hydroterapii a různé kurzy. Nevíme, jak dlouho děti a mládež z Pionerského zůstanou ve Fastivu.

Ještě včera jsem vám psal o „normálnosti“, která dnes ráno skončila. Před 5:00 mě vzbudil telefon z Fastivu od Míši Romaniva a jeho otázka: „Jak je v Kyjevě?“ Ve Fastivu bylo slyšet výbuchy, jak ruská armáda bombardovala leteckou základnu nacházející se ve Vasylkivu (mezi Fastivem a Kyjevem). U nás bylo úplné ticho a klid. Ráno jsem jel sloužit mši svatou do Karmelu. Cesta, která obvykle zabírá 25 minut trvala skoro hodinu jen proto, že mě google vedl postranními uličkami. Sestry mají klášter na předměstí. Eucharistie za takových okolností opravdu přináší pokoj. Sestry, kterých je v současnosti pět, řekly, že se rozhodly zůstat v Kyjevě a modlit se. Doufám, že se nám v nadcházejících dnech podaří k nim dojet a sloužit mši.

Ráno byly kromě zácpy dlouhé fronty u každého bankomatu, podobně před benzínkami a některými obchody. Včera v noci přiletěl z Krakova do Kyjeva pan Paweł Bębenek, hudebník a skladatel, který měl tento víkend vést liturgický kurz. Samozřejmě žádný kurz nebude, a my jsme po dlouhém hledání našli poslední lístky na vlaky, kterými by se pan Paweł mohl s přesedáním vrátit do Polska k rodině. Prozřetelnost nad námi bdí, protože po cestě do Fastivu, odkud měl Pawlovi jet vlak, jsme zajeli na ambasádu vzít věci pro děti z Domu sv. Martina. Ukázalo se, že nějaká skupina Poláků právě vytváří kolonu aut a vyráží směrem na Polsko. Velvyslanec pomohl nalézt jedno místo v některém z aut a pan Bębenek už je na cestě (určitě dlooouhé) do Polska, kéž by jen bezpečně dojel. Z ulic v centru města zmizely zácpy. Zlověstné prázdno…

V hlavním městě Ukrajiny hlásili těžkou a nebezpečnou noc. Naštěstí se nepotvrdila varování o možnosti masového bombardování, ale v různých částech města zuřily boje, jak při použití těžké techniky, tak pouliční přestřelky. Hodně bojů se odehrálo i v okolí Kyjeva, mj. v okolí Vasylkivu, čili směrem na Fastiv. Když jsme dokončili ranní chvály, objevily se informace, že město je „čisté“, podařilo se vyhnat nepřítele. Ale i teď, když sedím u počítače, čas od času z dáli slyším nějaké výbuchy.

(…)

Nějací lidé na kyjevských ulicích jsou. Často se zbraní – kontrolují doklady, hlavně mužům, a auta. Cestou do obchodu jsem míjel jeden z takových checkpointů. Mezi obránci Kyjeva jsou i ženy – na tom kontrolním stanovišti byla jedna krásná mladá Ukrajinka s puškou přes rameno. Ale mě kontroloval starší, vousatý pán. Polský pas nevzbuzuje žádné podezření, v současné situaci spíš sympatie. Metro se změnilo na kryty a jezdí jen po krátkou dobu během dne. Prozatím je spojení (telefon a internet), voda, světlo, plyn.

Někteří z nás, včetně mě, jsme strávili noc ve sklepě. Náš klášter má dva sklepy, které jsou současně pastoračními místnostmi, takže standard není špatný. V současnosti je jeden sklep pro ženy, které se k nám uchýlily, a druhý pro nás a další muže. Kolem patnácti osob s námi spojených totiž poprosilo o možnost se u nás dočasně usadit, protože bydlí v nebezpečných částech města a v budovách bez sklepů nebo krytů. Naše „válečná komunita“ se tedy radikálně zvětšila.

(…)

Skupina 30 dětí z Mariupolu včera odjela do Polska, kde je přijme jedna z farností, ale přijela další „třicítka“ z doněcké oblasti. Nejmladšímu z nich, Davidovi, je jen 16 dní a pochází ze vsi Zajcevo poblíž Horlivky v doněcké oblasti. Útočiště ve Fastivu našli i lidé utíkající z Kyjeva, včetně zahraničního lékaře a instruktora první pomoci z Červeného kříže, takže při té příležitosti školí lidi v Centru sv. Martina. Bratři i sestry se drží dobře. Jestli to situace dovolí a bude možné bezpečně dojet autem do Fastivu, chtěl bych se tam v nejbližší době vypravit, abych navštívil bratry a přivezl jim pomoc, která před pár dny uvízla u nás v Kyjevě. Těžko říct, kdy se mi to povede.

Od včerejška je v Kyjevě hlášený letecký poplach – lidem se doporučuje sedět na bezpečných místech. Mnozí se uchýlili na stanice metra – kdo byl v Kyjevě ví, že jsou velmi hluboko, i ta nedaleko našeho kláštera. Na nástupištích prý postavili obrazovky a pouští se kreslené seriály, aby děti lépe přečkaly ten těžký čas. Bohužel na většině stanic nejsou toalety, je jen podlaha na nástupištích a v průchodech.

(…)

Noc u nás proběhla klidně. V okolí bylo relativně ticho. Zase část z nás spala ve sklepech, část ve svých pokojích. Zato celý den byly slyšet výstřely. Jednou blíž, jednou dál od nás. Právě jsem přerušil psaní a vyšel jsem na dvorek, protože se udělalo „hlasito“, ale vrátný z bezpečnostní firmy ke mně přistoupil a radil mi v žádném případě nevycházet na ulici, protože nedaleko nás se bojuje. O ulici dál prý má územní obrana svou základnu a právě tam zranili pár našich „chlapců“… tak se tu říká i dospělým mužům. A není to žádné pejorativní označení, a v současné situaci tím spíš mladí i staří říkají „naši chlapci“ s velkou úctou za jejich odvahu.

(…)

Ve Fastivu také nebyl klid. V noci bylo slyšet boje o letiště ve Vasilkivu vzdáleném 40 km, a vítr nesl zápach z hořícího paliva. Skoro všichni se schovali do krytu, kterým je kaple pod kostelem. Ve Fastivu statečně zůstávají nejen naši otcové a laičtí dobrovolníci z Domu sv. Martina, ale také sestry dominikánky „z Zielonky“ (jedna ze čtyř polských kongregací činných dominikánek – pozn. překl.). Jejich klášter se nachází hned vedle kostela. Sestry slouží ve farnosti, katechizují, pracují s dětmi v Centru sv. Martina. A dnes dělají všechno, co je zapotřebí, čili slouží svým řeholním životem druhým s odvahou a láskou.

Před chvílí mi volal můj známý, farník z Čortkivu. Bydlí v Oryškovcích, vesnici patřící k naší farnosti. Vyprávěl, že v noci byl také poplach, létala nad nimi ukrajinská letadla a ve vsi chytili dva podezřelé lidi z okolí Luhansku s nějakými světlicemi v batohu. Spolu s rodinou se hodně modlí, a děti samy povzbuzují rodiče k modlitbě. Očividně srdcem chápou, co je důležité! Marek na konci našeho rozhovoru prohlásil: „S námi je Bůh, protože za námi je pravda.“ Je těžké to říci jednodušeji a pravdivěji.

(…)

Chtěl bych vám dnes napsat, že pro mě tato poslední únorová neděle a první neděle války je dnem vděčnosti. O jednu radostnou zprávu se s námi podělil o. Míša Romaniv. Včera jsem vzpomínal, že nejmladším obyvatelem Domu sv. Martina je David, který dnes slaví „osmnáctku“. Před osmnácti dny přišel na svět v doněcké oblasti. Myslím na něj jako na Davida od sv. Martina. Ten biblický přemohl Goliáše kamenem z praku. Ukrajina je dnes takovým Davidem stojícím chrabře, s odvahou a nadějí proti Goliášovi. Spolu s maminkou David utekl do Fastivu, a dnes byl během mše sv. pokřtěný. Deo gratias!

Trochu z únavy a trochu s nadějí na strávení další noci bez chrápání „druhů v neštěstí“ jsem se rozhodl spát ve své cele a posteli. Byla to dobrá volba. I tak jsem usnul pozdě a v 5:30 mě probudila ozvěna přestřelky, která trvala několik minut. Byla dost hlasitá, takže se určitě něco dělo nedaleko našeho kláštera. Přesto se mi podařilo ještě usnout a dokonce zaspat na ranní chvály neboli ranní modlitbu s bratry. Spánek, to je „nedostatkové zboží“ pro velmi mnohé, ne-li všechny lidi na Ukrajině. Málokdo asi je schopný klidně spát celou noc. Bratři, kteří mě znají, vědí, že si rád zdřímnu přes den a pořádně pospím v noci. Teď je dokonce i v noci těžké zamhouřit oči. Jeden z bratrů intenzivně zapojených do pomoci lidem řekl, že se musí nutit, aby něco snědl. Prozatím na to hledím s nadějí na shození pár kilogramů. Putin nám všem tady žijícím zařídil zařídil válečnou „zázračnou dietu“.

(…)

Spolu s několika osobami, kteří u nás bydlí, jsme sedli do auta a jeli do centra města. Já do katedrály, abych konečně vyzvedl lékárničku, kterou kněžím dává biskupská kurie, a paní, aby ze svých domovů vzaly pár nezbytných osobních věcí. Dnes na dopolední mši v kyjevské katedrále sv. Alexandra nikdo nebyl. Včera také, protože se nesmělo vycházet z domu. V poledne, když jsem vešel do katedrály, byli tam jenom bezdomovci – je vidět, že jich je na ulicích hlavního města hodně. Na rozdíl od nás se nemají kam schovat.

(…)

Včera, hned po odeslání dopisu vám, jsem potkal Iru a Ninu, které teď bydlí v našem klášteře. Holky se právě vrátily ze stanice metra. Představte si, šly tam se dvěma plnými a těžkými taškami knížek! Měly přitom trochu nahnáno, vždyť je zákaz vycházení. Usoudily však, že lidé trávící hodiny v podzemí stanice metra Lukjanivska potřebují nejen chléb, ale i dobré slovo. Řekly, že se knížky okamžitě rozebraly. Vyprávěly také, že na stanici jsou na obou kolejích zaparkované vagony s otevřenými dveřmi, aby lidé mohli sedět a ležet nejen na nástupišti, ale i ve vlaku. Ira i Nina jsou už několik let spojené s Institutem sv. Tomáše vedeným kyjevskými dominikány. Je vidět, že dominikánská formace a láska ke slovu nevyšly naprázdno, když riskovaly opuštění bezpečného kláštera, aby odnesly knihy lidem.

Otec Jakub Nestorovič včera sloužil mši svatou ve farnosti Krista Krále v Chmelnickém, na jejímž území se nachází náš tamní dům. Před samým koncem začaly houkat sirény a lidé se zvedali z míst. Farář hned přestal číst ohlášky, Jakub udělil požehnání a všichni se rychle rozešli do sklepů. Slova rozeslání: „jděte v Kristově POKOJI“ (polská a ukrajinská obdoba našeho „jděte ve jménu Páně“ – pozn. překl.) v takových chvílích zní zvlášť silně.

Včera večer zavolal z Fastivu o. Míša Romaniv. Dělal jsem si o ně starosti, protože po 20:00 se v okolí města začalo bojovat. Ukrajinské vojsko sestřelilo ruské letadlo, které spadlo někde poblíž. Z dálky bylo vidět hořící vojenské kolony. Téměř okamžitě k nám přišlo přenocovat skoro 80 lidí ze sousedství. Někteří se svými psy, kočkami a jinými zvířaty. Ostatně, v Domě sv. Martina zvířata nikdy nescházela, koňmi a osly začínaje a papoušky a jinými barevnými ptáčky konče. Otec Paweł má v klášteře psa a o. Jan zase věnuje zvláštní sympatii kočkám. Bratři proto dokonale chápou, že lidé nechtějí nechat své mazlíčky samotné, tím spíš, že si nemohou být jistí, co se může stát a kdy se vrátí domů. Někdo přijel na motorce. Na zbrusu nové Hondě byly připevněné tašky na převoz koček. Dobrovolníci z Polska přivezli autobusem trochu jídla a dalších potřebných věcí, včetně několika balíků krmení pro psy. Míšu to moc potěšilo.

Někdo jiný se tam zastavil s elegantním autem, vyndal víc než desetikilového jesetera, který musel stát majlant, a přinesl ho do Domu sv. Martina. Jel někam daleko k rodině nebo přátelům, ale usoudil, že u nás jídlo poslouží lépe. Teď vjezdy do Fastivu střeží vojáci. Všichni se bojí další eskalace bojů, možná i na ulicích. Tím spíš, že se ve městěprý objevili Čečenci.

(…)

Včera nám napsal fr. Gerard Timoner, magistr řádu. Neúspěšně se snažil dovolat mě a o. Petrovi Balogovi. Bratři a sestry z celého světa jsou teď na straně Ukrajiny. To je pro všechny moc důležité. Samozřejmě si o nás nedělají starosti jen dominikáni.

Dobře,že nás pandemie naučila fungovat on-line. V poledne se přes ZOOM konalo setkání kněží sloužících v kyjevsko-žitomírské diecézi s naším biskupem Vitalijem. Je na místě v Kyjevě. Kněží jsou trochu nervózní, ale většinu humor neopouští. Dokonce ani obláty z Černihivu, kteří jsou téměř úplní odříznutí od světa. Stále častěji sedávají se svými farníky ve sklepech svého kostela.

Chtěl bych dnes napsat něco o mimořádných ženách, jakými jsou řeholní sestry. Před chvílí mi o. Míša vyprávěl, že dnes všemi možnými způsoby hledal, jak přivézt pec na chleba z levobřežní části Kyjeva (ta je ještě méně bezpečná, a navíc se musí přejet most přes Dněpr). Nikdo do toho nešel. Už úplně ztrácel naději, že se to povede, když sestra Anastázia ze Slovenska, sloužící u centra pomoci Caritas, řekla, že sedá do auta a pec přiveze. Doufám, že se bezpečně vrátí do Fastivu. Já bych na to rozhodně neměl odvahu.

Další den války. Sedmý den ne stvoření, ale ničení. Stále brutálnějšího, bezohlednějšího a strašnějšího. Současně jsem hluboce přesvědčený, že když Bůh hledí na dobré, obětavé a sobě navzájem oddané lidi, na bezbřehou lásku, vidí, že to co učinil bylo velmi dobré (srov. Gn 1,31). Dnes je popeleční středa a začíná postní doba. Otec Piotr, náš biblista, včera na terase zapálil malé ohniště, takže máme čerstvý popel.

(…)

Sestra Anastázia včera bezpečně dorazila do Fastivu i s pecí na chleba z levého břehu Kyjeva. Nikdo jiný nechtěl jet, a jí cesta zabrala jen hodinu a půl. To je v těch podmínkách rekord. Nebyl by to špatný výkon ani v normálních časech, protože obvykle kvůli zácpám cesta trvá mnohem déle. Podle všeho si nedělala starosti s radary na oděské trase. Smála se a říkala: „ať platí bratr, na kterého je to auto napsané.“ Dnes ráno jela zpět a přivezla do Kyjeva čerstvoučký chleba.

Další chlebovou pec daroval Fastivu Luccio, známý Ital. Jeho pizzerie ve Vinnycji je teď zavřená, tak nám zařízení bez váhání přivezl. Ať slouží. Díky němu se daří denně upéct 300 bochníků pro územní obranu města. Jiní přátelé z Vinnycji dodali dvě tuny mouky.

Dnes bych vám chtěl napsat o dvou našich biskupech. V minulém dopise jsem psal o biskupu Vitaliji z Kyjeva, který je ve městě. Druhý z kyjevských biskupů, Aleksander, jel do Žytomyru, aby byl v západní části diecéze, kde je mnoho katolíků. Rozumné rozhodnutí. Dnes jsme si telefonovali. Žitomyr byl bombardovaný a hodně lidí se schovalo do sklepů kostelů. Biskup Aleksander dal na Facebook dojemnou fotku: lidé se modlí růženec v několik set let starých sklepech kostela. Jak v dobách katakomb. Také se mi povedlo si promluvit s biskupem Pavlem z Charkova. Je tam těžko a nebezpečno. Včera jsme viděli ve zprávách, jak bombardovali mj. hlavní náměstí. Nedaleko od něj leží katedrála a budova kurie. Naštěstí tlaková vlna poškodila jen pár oken a vitráží. Zničena byla i část střechy budovy kurie, kde biskup bydlí. Biskup Pavlo se právě vracel z našeho kláštera. Otec Irenej odtamtud už dřív evakuoval část farníků a je s nimi na Podkarpatské Rusi. Několik lidí požádalo, aby u nás mohli bydlet, ale i oni právě odjeli, na radu biskupa, který jim zorganizoval transport. Odjel i statečný Kyryl. Rozumné rozhodnutí v té situaci! Včera jedna raketa zasáhla budovu školy ležící jen pár set metrů od kláštera. Biskup volal, aby sdělil, že zamknul náš dům, a zeptal se, čí je ta bílá kočka. Vypustil ji ven – doufejme, že si to zvířátko poradí, protože nevíme, kdy se vrátíme domů. Ve válečné situaci je hloupé se ptát: odjíždíš nebo zůstáváš? Ale biskup Pavlo během rozhovoru sám řekl, že se nikam nechystá. Bude se svými diecézany. Hluboce věří ve vítězství Pravdy a Neposkvrněné! Je to člověk zvyklý na boje. Papež František jmenoval biskupem kněze, který býval vojenským kaplanem a jezdil na frontu na Donbas. Dobří, odvážní pastýři!

Včera jsme my, bratři na Ukrajině, dostali odkaz na krátké filmy natočené v rámci pastorace povolání polské dominikánské provincie. Jsou k vidění zde.

„Neumíte si představit, jak žijete v srdcích každého z nás, a v mém zvlášť“ říká nám ukrajinsky Mykyta Januš, dominikánský novic pocházející z Ukrajiny. Moc děkujeme vám, našim bratřím a sestrám, nejen z Polska, ale i z Říma, Boloně, Austrálie, USA a Taj-wanu za ta významná posilující slova. O. Míša Romaniv mě prosil, abych vám rozhodně napsal, že včera večer byl silně sklíčený. Bojovalo se o obce blízko Fastivu, mj. o Makariv a Boroďanku – tamtudy jsem často jezdíval s ním a s dobrovolníky z Fastivu cestou do Varšavy. Skoro vždycky jsme se stavovali v Boroďance, abychom na benzínce OKKO vypili ranní kávu a snědli hot-dog. Městečko je vybombardované – srdce se láme při pohledu na fotky z míst, které znáš. Ale právě tehdy, v tom těžkém duševním stavu, se lékem pro duši stala slova bratří. „To mě povzneslo na duchu a zlomilo smutek a znechucení“ prohlásil Míša. Lidé z Makarivu se zachraňovali útěkem mj. do Fastivu. Otec Wojciech Giertych, papežský teolog, obyvatel Vatikánu a především náš velký přítel, který už přes 30 let silně podporoval rozvoj misie řádu na Ukrajině, řekl: „Je třeba myslet ne na přítomnost, ale na budoucnost. Chystat naše místa k formaci lidí k vnitřní svobodě. Nejen ke svobodě ‚od‘, ale ke svobodě ‚k‘, jak učil o. Pinckaers OP.“ Má pravdu! Ostatně, totéž nás o. Wojciech učil během teologických studií v Krakově. Nesmíme se zastavit na „dnes“, ale je třeba hledět na budoucnost. Ten úkol je teď před těmi z vás v Polsku, kteří jste pod svou střechu přijali válečné upchlíky z Ukrajiny. Už teď myslete na budoucnost spolu s nimi. Nečekejte na konec války.

Další den přináší nové ničení, ale také stále větší únavu. Hned ráno se jedna ze starších paní, které bydlí s námi v klášteře, cítila špatně. Vylekali jsme se, jestli to není infarkt. Naštěstí máme mezi sebou lékařku, takže se nám podařilo naší seniorce pomoci. Na příjezd sanitky v takových případech není šance. Telefonicky nám poradili, že eventuálně můžeme jet do nejbližší polikliniky, ale usoudili jsme, že tam nám moc nepomohou. Ještě že máme mezi sebou „anděla strážného“, mladou lékařku, která ví co dělat. Bohužel ne všichni senioři ve městech a vesnicích zasažených válkou mají takové štěstí. Situace starých, nemocných a invalidních osob je teď hrozně těžká. Jen sejít do krytu nebo sklepa pro ně často bývá nepřekonatelnou překážkou, podobně jako nákupy, a to nemluvím o jejich psychickém nebo zdravotním stavu. Proto je dobře, že se silně rozvíjí volontariát. V Kyjevě se do něj mnozí zapojili a ta pomoc funguje stále účinněji. Naši otcové i laici bydlící v klášteře se také zapojili do této služby. Včera o. Oleksandr s kluky koupili v pekárně 200 bochníků chleba, které se dnes skrze městské dobrovolníky dostaly k potřebným.

Zakončím slovy 44. žalmu z dnešní hodinky četby. Dnes nám je poslala Olga, studentka našeho Institutu sv. Tomáše Akvinského v Kyjevě a dominikánská terciářka. Bydlí na kraji Kyjeva. Bohužel je to moc daleko, aby v současné situaci mohla být na mši v naší kapli. Dřív tu bývala téměř denně.

Na svém luku si nezakládám,
nevděčím za vítězství meči:
tys nám dal zvítězit nad nepřáteli,
pokořils ty, kdo nás nenávidí.
Proto jsme denně se chlubili Bohem,
povždy jsme chválili tvé jméno.

Reakce světa na to, co se děje je gigantickým „pokořením těch, kdo nás nenávidí“. Ale ještě víc je pokořují váleční sirotci a ti, kteří přišli o život. Ať odpočívají ve svatém pokoji!

S pozdravem a prosbou o modlitbu

Jarosław Krawiec OP, Kyjev

Přeložil fr. Václav Veselský OP

Následuje dopis z pátku 4. března.