Zprávy z Ukrajiny – úterý 5. dubna

Tentokrát, v dopise z úterý 5. dubna, si o. Jarosław Krawiec všímá témat blízkých tomu, co známe ze zpráv…

Milé sestry, milí bratři,

v neděli se svět dozvěděl o strašných válečných zločinech spáchaných na bezbranném civilním obyvatelstvu Buči, města ležícího asi dvacet kilometrů na západ od Kyjeva. Ještě donedávna to byla oáza klidu. Teď se tato krásná obec zapsala do dějin lidské ničemnosti. Ten den večer jsem poslouchal ukrajinské rádio. To, co v Buči provedli ruští bandité, protože vrahům a násilníkům je těžké říkat „vojáci“, několikrát porovnali se Srebrenicou. Tam během války na Balkáně v roce 1995 zmasakrovali tisíce bosenských muslimů. Buča bohužel není jediným takovým tragickým místem této války. Včera ráno jsem byl ve Fastivu. Když jsem zašel do kavárny v Centru sv. Martina, o. Míša právě rozděloval práci dobrovolníkům. Sestra Augustyna, se zápisníkem v ruce zapisovala, co, kolik, komu a kam je třeba odvézt. Někdo se zeptal na Makariv, načež Míša odvětil: „Tam dnes pohřbívají mrtvé.“

Od začátku války bylo mnoho lidí pochovaných do masových hrobů kvůli nedostatku přístupu k hřbitovům a množství těl zabitých. Poslouchal jsem relaci policisty, který hned po jejím dobytí z rukou okupantů jel na žitomírskou dálnici. To byl ještě nedávno hlavní tah z Kyjeva směrem na západ. Vyprávěl o tom, jak se snažil dostat k rodinám zastřelených lidí, aby jim řekl, kde byli pohřbeni jejich blízcí. Díky tomu je budou moct nalézt a zařídit jim normální pohřeb.

Včera jsem většinu dne strávil v autě cestou z Kyjeva do Chmelnického. Míjel jsem několik vesnických a maloměstských hřbitovů. Bylo vidět čerstvé hroby s charakteristickými plastovými barevnými věnci populárními na Ukrajině. Nevím, jestli to byly hroby obětí této války. Ale je to docela dobře možné, tak jako na hřbitově v Žovkvě, kde byl včera o. Wojciech ze Lvova. Musím dodat, že mě vždy hluboce dojímalo, že se Ukrajinci loučí se svými vojáky jako se skutečnými hrdiny. Většinou když přivážejí rakve s jejich těly, lidé vycházejí na ulici a klekají. Podobně tomu bylo i v roce 2014, když se Ukrajina loučila s tzv. „nebeskou setninou“ neboli osobami zabitými v Kyjevě na Majdanu Nezávislosti během Euromajdanu. Jednoho takového rozloučení jsem se před lety zúčastnil v Ivano-Frankivsku. Nikdy na to nezapomenu. Tehdejší protesty na Majdanu a svržení prezidenta Viktora Janukoviče se dají považovat za impuls, který vyvolal ruskou agresi na Ukrajině. Válku trvající už osmý rok, jejíž oběti se už počítají ne na tisíce, ale na desetitisíce osob.

Cestou do Chmelnického, během které mě navigace vedla různými křivolakými silničkami, jsem si v několika vískách všiml procházejících se maminek s dětmi. Dřív jsem to v takové míře neviděl, a to jsem autem po Ukrajině najezdil stovky tisíc kilometrů. Nedávno jsem mluvil s polským velvyslancem na Ukrajině, který řekl, že během války si všímáme dětí. Má naprostou pravdu! Možná je to podvědomý soucit, nějaká zvláštní pozornost k těm drobečkům, kteří se teď se svými maminkami a babičkami toulají po tichých zákoutích Ukrajiny i světa. Jiné sedí v temných a studených sklepech Mariupolu, jako stíny, aby je nenašla vraždící armáda.

Bylo také vidět mnoho aut jedoucích směrem ke Kyjevu. Podle všeho ústup ruských vojsk a další klidný den v hlavním městě některé obyvatele povzbudil k návratu. Na ulicích Kyjeva jsem včera ráno viděl městské autobusy a informaci, že metrem už zase půjde přejet z jednoho břehu Dněpru na druhý. Zdánlivá drobnůstka, ale pro každodenní fungování běžných lidí je komunikace základ. Starosta přesto nabádá, aby se Kyjevané ještě aspoň pár dní nevraceli z bezpečných oblastí. Město pořád není úplně bezpečné.

Směrem na Kyjev i dál na východ, sever i jih jelo i množství humanitárních transportů. Byly to kolony náklaďáků, jako třeba ta vezoucí pomoc z Turecka, kterou jsem minul v okolí Letyčivu, a také autobusy a osobní auta s dobrovolníky. Byly mezi nimi i autobusy pravidelně jezdící z Polska. Mou pozornost upoutal hlavně jeden. Na tabuli umístěné za předním sklem byl vidět nápis: „Słupsk – Mariupol“.

Sledoval jsem auta plné lidí a napěchované zavazadly, občas připevněnými na střechách, s poznávacími značkami z luhanské, doněcké a charkovské oblasti. Už mají za sebou pěkný kus cesty. Rozhodli se odjet, což se teď obyvatelům těch regionů velmi důrazně doporučuje, protože tam brzy mohou zuřit opravdu velmi horké boje. Z Fastivu také včera odjely dva autobusy s víc než stovkou lidí z Mikolajeva a chersonské oblasti. Bohužel, ruské vojsko využívá civily jako živé štíty, proto ta výzva, aby lidé odjeli a umožnili naší armádě v klidu odrazit útok nepřítele.

Při příjezdu do Chmelnického usměvavá mladá dobrovolnice ukazovala přijíždějícím termosku, nabízela horký čaj. Prosté, ale důležité gesto pro ty lidi, protože znamená, že tu na ně někdo čeká.

Od počátku války jsou důležitou zbraní slova. Nebudu psát o ruské propagandě, tohle téma všichni dobře znají. Vzpomenu na nápisy a billboardy u silnice. Na mnoha místech v Chmelnickém jsem viděl plakáty v angličtině: „Russians are killing our children” (Rusové zabíjejí naše děti). Objevily se i náboženské motivy. Na jednom billboardu okupační vojáky srovnávali se služebníky biblického Heroda. Před nějakou dobou jsem na jedné z kyjevských barikád viděl reprodukci tzv. „svaté Javeliny“, tedy ikonu Matky Boží držící místo Ježíška americkou ruční protitankovou střelu Javelin. Chápu nepochybně ušlechtilý záměr autora toho obrazu, ale nelíbí se mi. Stejně jako všude malované i vyslovované heslo: „Russkij vojennyj korabl, idi…” Mnoho moudrých Ukrajinců, kterých si vážím, se začalo bránit vulgaritě ve veřejném prostoru. Řeckokatolický vladyka Taras Senkiv to trefně vystihl: „Není to nástroj boje, ale znamení porážky.“

Dnešní dopis posílám ráno z kláštera v Chmelnickém. Přijel jsem, abych se setkal s bratry Jakubem a Włodzimierzem. To místo se také stalo útočištěm pro uprchlíky z Kyjeva a Charkova. Tolik zasvěcených osob na celé Ukrajině otevřelo dveře svých klášterů, aby se staly dočasným domovem lidem utíkajícím před válkou. Vůbec to není tak, že bychom těm lidem jen dávali. I kdyby, tak většinou to, co jsme sami dostali. Znovu se přesvědčuji, že to oni jsou pro nás velkým darem! Poprvé jsem si to uvědomil před několika měsíci, když v naší kyjevské komunitě bydleli uprchlíci z Kábulu. Trochu jak v básni „Spravedlnost“ od o. Twardowského, která mě už léta provází: „Kdyby všichni měli po čtyřech jablkách / kdyby všichni byli silní jako koně / kdyby všichni byli stejně bezbranní v lásce / kdyby každý měl totéž, nikdo by nikomu nebyl potřebný“. Teď rozhodně přišel čas takové Boží spravedlnosti, kdy jsme si navzájem potřební.

S pozdravem a prosbou o modlitbu

Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 5. dubna 2022, 08:00

Přeložil fr. Václav Veselský OP

Předchozí dopis je ze soboty 2. dubna, následuje ten z pátku 8. dubna.