Zprávy z Ukrajiny – sobota 2. dubna

Série dopisů od o. Jarosława pokračuje. 2. dubna přináší novinky z různých částí Ukrajiny, včetně Podkarpatské Rusi.

Milé sestry, milí bratři,

včerejší den byl v Kyjevě jedním z nejklidnějších od začátku války. Ani jednou jsem neslyšel houkat sirénu, byť když jsem nahlédl do aplikace „Digitální Kyjev“ instalované v mém telefonu, dozvěděl jsem se, že během dne přece jen dva letecké poplachy byly. Jenom dva, protože dřív jich bývalo aspoň deset. Ani výbuchy nebyly moc časté, jen párkrát v dálce „zahřmělo“. Proto není divu, že se hodně lidí objevilo na ulicích. Zdá se, že atmosféra klidu, umocněná zprávami o ústupu části okupantského vojska z okolí Kyjeva, všem umožnila se uvolnit. Dodám, že tyto informace přišly od ukrajinských vojáků, protože prohlášením a slibům Rusů tady už asi nikdo nevěří. Není divu, po tolika lžích se vyčerpaly i poslední zbytky důvěry. Bohužel, když jsem večer sedl k počítači, abych si přečetl zprávy, můj optimismus co do rychlého konce bojů o hlavní město pohasl. Starosta města Vitalij Kličko včera apeloval na lidi, kteří odjeli z Kyjeva, aby nepospíchali s návratem, protože nebezpečí smrti je pořád vysoké. „Raději počkejte ještě pár týdnů, než se situace uklidní“ dodal. Tak či onak si užíváme ticho, které stále trvá.

Kyjev ze dne na den stále víc ožívá. Jako jarní příroda. V posledních letech v mnoha ukrajinských městech vyrostly jako houby po dešti stánky s kávou. V našem okolí jsou na každém kroku. Ještě předevčírem byl otevřený jediný, dnes to už je většina.

Ve čtvrtek jsem seděl se dvěma polskými novináři u večerního čaje v klášterním refektáři. Kdo zná chlapskou náturu, asi by řekl, že v našich skleničkách určitě bude něco jiného než čaj. Tedy, mohu vás ujistit, že teď není nic silnějšího, protože až v pátek zrušili prohibici a do obchodů se vrátil alkohol. Nebyl jsem však na nákupu, takže nevím, jestli se v obchodech s nápoji vytvořily dlouhé fronty. Pro nás kněze má zrušení prohibice pozitivní význam – konečně nebude problém koupit mešní víno. A to vůbec není sranda, všichni přece vědí, že ke mši svaté nestačí dobrá vůle a vysvěcený presbyter, ale je zapotřebí i chléb a víno. Jedno i druhé se teď těžko shání, protože alkohol zmizel z regálů a sestry, které nám pekly hostie, byly evakuovány z území, kde probíhají boje. Na zásobování našeho klášteru těmito komoditami naštěstí myslel bratr Jarosław z Varšavy. Do jednoho z transportů s humanitární pomocí z ulice Freta (jeden ze dvou varšavských klášterů – pozn. překl.) podstrčil krabici se vším, co je zapotřebí ke sloužení eucharistie. Je dobré mít takové bratry!

Abych se vrátil k těm novinářům… protože jeden z nich píše a druhý fotí, takže si nekonkurují, začali spolu jezdit do nejžhavějších míst Ukrajiny. Kdybych nevěděl, že se potkali před čtrnácti dny při návštěvě premiérů Polska, Slovinska a České Republiky, dal bych ruku do ohně za to, že to jsou staří přátelé. Tak je ty zážitky sblížily. Právě se vrátili z Černihivu. Je to jedno z nejstarších měst dávné Rusi a nachází se na severu země. Ruská vojska je obklíčila a těžce poničila. Doufám, že v srdci Černihivu pořád stojí kostel svatých Borise a Gleba ze 12. století, který v 17. století patřil dominikánům. Civilní obyvatelstvo města se ocitlo v mimořádně těžké situaci. Vzpomínám si, jak mi zhruba před čtrnácti dny volala jedna kamarádka, že jí volal kamarád z Černihivu. Seděl s rodinou ve sklepě a obvolával známé, aby se rozloučil. Doufám, že navzdory tomu všemu jsou živí a zdraví.

Rusové zničili most, po kterém se tam dala dovézt humanitární pomoc. Teď jetřeba ji přepravovat loďkami po řece Desné, což je těžké, nebezpečné a málo efektivní. Pánové mi vyprávěli o tom, co viděli, mluvili jsme i o tom, jak popisovat a fotit válku. Je to těžké téma, hlavně pro ty, kteří chtějí ukazovat pravdu. Když jsem je poslouchal, měl jsem dojem, že jim velice záleží na tom říci světu, co se děje. Obdivuji jejich odvahu a odhodlanost. Říkali, že když se vraceli z Černihivu, řidič, který je vezl se rozohňoval při pohledu na rybáře na břehu Dněpru. Křičel: „Co si to dovolují! V Kyjevě si klidně jdou na ryby a o 130 km dál současně lidi zabíjejí kulky, miny, bomby a hlad.“ A to ani není zapotřebí těch 130 km. Stačilo by se vydat do Irpině, Buči nebo Vorzelu vzdálených od centra Kyjeva ani ne 20 km a člověk by viděl peklo. Válka je podivný a nespravedlivý svět kontrastů.

Nedávno mě pobavil příběh lítých bojů, které se vedou ve sklepech našeho kláštera. Nepřítelem nejsou Rusové, ale… myši. Okupují naše sklepy už několik dní a evidentně se jim líbí společnost lidí, protože sklepy teď slouží jako příbytek části z nás. Dominik s kluky se různými způsoby pokoušeli se jich zbavit. Dokonce se mu podařilo koupit pastičku na myši. Jenže hlodavci se jí širokým obloukem vyhýbali. Odolaly i chutné polské klobáse. Podlehly až kousku sala, tedy speciálně upravené slaniny, jedné z nejtradičnějších lahůdek ukrajinské kuchyně. Jak má Rusko vyhrát tuto válku, když u nás i myši vědí, že nejlepší je právě to, co je ukrajinské!

Opakovaně jsem vám psal o starých lidech, kteří potřebují pomoc. Dnes vzpomenu na naše dominikánské seniory z Fastivu, kteří tu pomoc přinášejí. Sestra Monika, která není o moc mladší než papež František, už je na Ukrajině dlouhá léta. Předtím byla generální představenou Kongregace sester dominikánek misionářek. Otec Jan za ní v misijní službě nijak nezaostává. Mnoho let byl farářem v Čortkivu a dodnes mnozí vzpomínají na jeho dobré srdce. Sestru Moniku a otce Jana spojuje paličatost, rok od roku stále větší. Samozřejmě jde hlavně o paličatost v horlivosti pro lidi, kterým slouží. Už oár týdnů na chodbě kláštera sester ve Fastivu stojí krabice vyplněné humanitární pomocí. Jako každý rok před svátky naši dominikánští senioři sedají do auta a jedou do okolních vesnic, aby navštívili staré a nemocné farníky. Je to příležitost, aby ti lidé mohli využít zpověď a a přijmout svaté přijímání, a také si jednoduše popovídat se sestrou a otcem. Koneckonců, už se znají pěkných pár let. Ještě do nedávna za volantem klášterní Lady sester sedávala s. Monika. Letos jim pomáhá jeden farník. Bude to tak snazší, protože se také musejí zvedat solidní balíky s jídlem. Ale i bezpečnější, protože jak známe naše seniory, kdyby je tam někdo potřeboval, klidně by jeli mezi ruské vojáky. Dobře, že v naší dominikánské rodině máme takové krásné lidi, jako jsou s. Monika a o. Jan.

Nakonec vzpomenu na Podkarpatskou Rus. Tento ukrajinský region hraničí se Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem a kousíčkem hranic i s Polskem. Pochází odtamtud několik našich bratří a biskupem mukačevské diecéze je o. Mykola, dominikán. Nedávno mi říkal, že odhaduje, že na Podkarpatskou Rus přijelo 200-300 tisíc uprchlíků. Před válkou tam bydlelo kolem milionu osob. Biskup Mykola nás, a nejen nás, velice podporuje. Pomáhá organizovat humanitární pomoc pro Fastiv, ale také posiluje mnohé věřící Ukrajince svým moudrým slovem a modlitbou. Mykola je moc vděčný za přítomnost o. Ireneje v Mukačevě. Když jsme rozhodli o jejich dočasném odjezdu z bombardovaného Charkova, Irenej se s několika farníky dostal na Podkarpatskou Rus. Teď bydlí v klášteře slovenských sester dominikánek a velmi horlivě pomáhá s pastorací v mukačevské katedrále. Také jezdí sloužit jako kněz do okolních vesnic. Když jsem s ním dnes mluvil, právě dokončoval setkání se sdružením dominikánských laiků. V celé té historii vidím Boží láskyplnou Prozřetelnost.

Včera večer jsem dostal zprávu od o. Vojciecha ze Lvova: „Janek právě jede na nějaké bojiště, můžete na něj pamatovat.“ Jde o našeho terciáře ze Lvova, který byl nedávno mobilizovaný. Už dřív sloužil v armádě, takže ví o co na vojně jde. Prosím, modleme se všichni na celém světě za Janka, za jeho ženu a malého synka. Ať statečně bojuje za svobodu Ukrajiny a vrátí se domů živý a zdravý!

S pozdravem a prosbou o modlitbu

Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 2. dubna 2022, 17:20

Přeložil fr. Václav Veselský OP

Předchozí dopis je ze středy 30. března, následuje ten z úterý 5. dubna.