Přinášíme překlad dalšího z dopisů od představeného ukrajinských dominikánů Jarosława Krawce, konkrétně toho z 22. března. Vydejme se s o. Jarosławem na procházku po Kyjevě…
Milé sestry, milí bratři,
včera odpoledne jsem vyrazil na dlouhou procházku po Kyjevě. Zdraví to neuškodí, a pokušení zkrátit vzdálenost autobusem nebo metrem, kterému jsem dřív často podléhal, zmizelo samo. Městská doprava prakticky nefunguje. U vstupu do našeho kláštera se zastavují autobusy a trolejbusy. Na elektronické tabuli s jízdním řádem teď svítí to kouzelné sdělení: „Velice se omlouváme za dočasné nepříjemnosti.“ Dočasné nepříjemnosti… chtěl bych za ně považovat tuto válku. A omlouvat se nám, to by měli spíš ruští vojáci a ti, kteří to peklo rozpoutali!
Nejprve jsem šel na Podil, tedy do staré čtvrti na pravém břehu Dněpru. Zde byl ve středověku dominikánský klášter, po kterém už není stopy, a později – už po pádu komunismu – náš nový klášter, vydavatelství Kairos a sídlo Institutu sv. Tomáše. U tzv. Žitného trhu, během války zavřeného obchodního domu, jehož vnitřek si ještě zachoval sovětský ráz, jsem našel otevřený a skvěle zásobený obchůdek s italským jídlem. Možná se někdy bude hodit. Na chvíli jsem se zastavil u bývalé budovy kyjevského říčního přístavu, abych se podíval na Dněpr. Přes něj měl, podle legendy, suchou nohou utíkat sv. Hyacint. V rukou držel Nejsvětější svátost a sochu Matky Boží.
Na náměstí před budovou se nachází pomník hrajících si dětí. V tuto dobu je zvlášť dojemný. Dětí je tu teď výrazně méně, vždyť jich mnoho, možná většina, odjela s rodiči. Ale občas se mi poštěstí je potkal. Minul jsem náctiletou dívku, která šla s tátou, držela ho za ruku. Zdá se mi, že dospívající, kteří už chápou, co se děje, válka zranila zvlášť. Možná ještě víc než malé děti, které nevědí, o co jde. Válka jim brutálně krade krásná léta mládí. Ten stisk otcovy dlaně ta dívka hrozně potřebovala. Má štěstí, pomyslel jsem si, že je táta s ní. Jiná holčička jezdila na koloběžce po širokém podstavci pomníku Hryhorije Skovorody, myslitele důležitého pro Ukrajinu. To jeho slova připomněl Jan Pavel II. v Kyjevě v roce 2001: „Všechno pomíjí, ale na konci všeho zůstává láska. Všechno pomíjí, ale ne Bůh a láska.“
Na procházce jsem si všímal rodičů, hlavně matek. Byly pořádně smutné, trochu nepřítomné, jakoby jejich srdce i myšlenky byly někde jinde. A určitě to tak je. Možná jsou u svých mužů bránících Ukrajinu. Nebo zápasí s myšlenkami na budoucnost, obavami, nepokoji. Dojala mě jedna chudá paní tlačící vozík se dvěma lahvemi vody a dalšími věcmi nacpanými bez ladu a skladu. Držela za ruku malého chlapečka. V takových chvílích chci pomoci a zároveň zakouším bezradnost. Hleděl jsem na ně, jak odcházejí, což vzbudilo zájem vojáka stojícího na druhé straně ulice. Zdvořile, ale rozhodně mě zavolal k sobě a zkontroloval doklady a pak mě poprosil, abych šel dál souběžnou ulicí.
Zadýchaný jsem se z Podilu vydrápal na Vladimírskou Hůrku. To je krásný park vděčící za svůj název pomníku sv. Vladimíra, vládce, který na Rus uvedl křesťanství. Stojí na vysokém podstavci s křížem v ruce a hledí směrem k levému břehu Dněpru. Tam daleko, kde teď zuří boje o město. Jejich ozvěny byly včera slyšet v centru Kyjeva. Nějaký pár mladých lidí tu běhal. Senioři se klidně procházeli. Chtěl jsem se ještě potěšit pohledem na Dněpr z nedávno postaveného Skleněného mostu. Jenže se po něm nesmí přecházet.
Nějaký voják mě poprosil o cigaretu. Bohužel, nekouřím. Před válkou setkání s uniformovanými na Ukrajině nepatřila vždycky k těm nejpříjemnějším, zvlášť když tě zadržela dopravní policie. Dnes, jak asi všichni, na ty lidi hledím s obdivem. Oni nás skutečně brání. Lidé často nabízejí strážcům města něco k jídlu a pití. Mnoho obránců, kvůli bezpečnosti, zdvořile odmítá, hlavně vojáci. Otec Tomáš vyprávěl, že během jedné silniční kontroly dal bonboniéru tomu, který mu kontroloval doklady a auto. Jen tak. V očích toho chlapíka se objevily slzy. To gesto se muselo nějak dotknout jeho srdce. Já jsem bohužel včera neměl cigarety. Klidně bych je i koupil a zanesl tomu člověku s puškou, ale v okolí už byly všechny obchody zavřené. Že by tedy stálo za to do budoucna s sebou nosit krabičku cigaret, kdyby si zase někdo chtěl zapálit?
Rozhodl jsem se projít kolem Kyjevské Sofie. To je nejdůležitější chrám Kyjeva. Dnes to je muzeum, ale na její odkaz se odvolávají všechny církve byzantské tradice. Před pár dny pozvali našeho kyjevského převora o. Petra k účasti na ekumenické modlitbě za mír právě ve zdech tohoto chrámu. Přítomnost řeholníka oblečeného do bílého hábitu a černé kápy byla symbolickým navázáním na přítomnost dominikánů v hlavním městě Ukrajiny trvající od časů sv. Hyacinta. Kyjev je dominikánský, a první biskupové na březích Dněpru pocházeli z našeho řádu. Včera, když jsem hleděl na zlaté kopule a zvonice Kyjevské Sofie, jsem si pomyslel, že kostely, i tak nádherné a důstojné, jsou stejně jako my bezmocné proti ruským raketám a bombám. O kousek dál nad boční branou, kterou jsem nejednou vcházel na území Sofie, jsem si všiml nevelké zlaté sochy sv. Michaela Archanděla držícího v rukou štít a meč. Leskla se v paprscích zapadajícího slunce. Pomyslel jsem si, že přece jenom nejsme úplně bezbranní. Kníže vojska nebeského je patronem Kyjeva a zároveň našeho dominikánského vikariátu Ukrajiny.
Včera večer jsem dostal krásný dopis od o. Timothyho Radcliffa, bývalého magistra našeho řádu. O několik dní dřív nám Timothy poslal mail s vyjádřením solidarity a ujištěním o modlitbě. Psal, že lituje, že s námi teď nemůže být na Ukrajině. Zeptal se, jestli pro nás něco může udělat. Odpověděl jsem, možná i trochu „drze“, poprosil jsem, aby napsal dopis dominikánské rodině na Ukrajině. Když byl Timothy magistrem řádu, někteří z bratrů, kteří teď jsou na Ukrajině, byli jako studenti v našem krakovském klášteře. Jeho dopisy vždycky dávaly mnoho světla a naděje. A to my teď moc potřebujeme. Otec Timothy se velice přičinil na obnově řádových misií v zemích bývalého SSSR. Dopis přišel druhý den. Timothy má pravdu, že během války má každá chvíle význam. Celý je dostupný v polštině a angličtině na stránkách polské dominikánské provincie.
Protože táhneme za jeden provaz a mnoho z vás, kteří čtou moje dopisy, tak štědře různými způsoby podporuje nás i trpící Ukrajinu, na konec se podělím o úryvek z toho dopisu:
Občas můžeme uvažovat, jestli bylo dosaženo vůbec něčeho dobrého. Jak ty drobné činy mohou mít význam proti ohromné ničivé síle střel, tanků a letadel? Ale Pán žně se postará o to, aby ani jeden dobrý skutek nepřišel nazmar. Tak jako po nakrmení pěti tisíc lidí sebrali všechny drobky, tak nepřijde nazmar ani jeden projev dobroty. Vydá plody, jaké si nedokážeme představit.
S pozdravem a prosbou o modlitbu
Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 22. března 2022, 19:00
Přeložil fr. Václav Veselský OP
Předchozí dopis je ze soboty 19. března, následuje ten ze soboty 26. března. Můžete také přejít na seznam dopisů.
Pokud chcete přispět na pomoc na Ukrajině přímo přes dominikány, budou Vám vděční!