Zprávy z Ukrajiny – sobota 26. března

Jarosław Krawiec v dalším ze série dopisů z Ukrajiny vzpomíná hlavně na zasvěcení Ruska a Ukrajiny Panně Marii.

Milé sestry, milí bratři,

včerejšek pro nás, jako pro mnoho věřících na celém světě, proběhl ve znamení Marie. Večer jsme se s několika otci a většinou lidí bydlících v našem klášteře vyrazili do kyjevské katedrály sv. Alexandra, kde jsme se v duchovním spojení s papežem Františkem modlili v aktu zasvěcení Ukrajiny a Ruska Mariinu Neposkvrněnému Srdci. Mši svaté předsedal biskup Vitalij, ordinář žitomírsko-kyjevské diecéze, a kázal apoštolský nuncius. Arcibiskup Visvaldas je Litevec a jmenován velvyslancem Apoštolského stolce na Ukrajině a vysvěcený na biskupa byl celkem nedávno. Jako jeden z nemnoha diplomatů neopustil hlavní město Ukrajiny. Dodám, že je asi o centimetr nebo dva vyšší než já, a kdo mě zná ví, že nejsem žádný prcek. Když přede mší vešel do sakristie, upřímně jsme se pozdravili a žertovali jsme o plnovousu, který si nechal narůst. „No co, je válka.“ odvětil nuncius. To mimochodem není jediný vousatý vatikánský diplomat na Ukrajině. Jeho předchůdce, Ital, také nosil plnovous, čímž trochu vytáčel některé z našich ukrajinských biskupů, kteří z vousatých kněží nejsou právě nadšení. Bratři v kněžství z Kamence Podolského nebo z Chmelnického vědí, že první, co musejí udělat před setkáním se svým biskupem je se oholit. Ale nuncius si to může dovolit.

Kyjevská katedrála se během slavností obvykle naplní věřícími. Včera nás všech bylo nanejvýš kolem padesáti. Na dobu války je i to hodně. Mnoho věřících odjelo z města a ti, kteří zůstali, se často neměli jak dostat do centra. Veřejná doprava nefunguje a je nutné se vrátit domů před osmou večer, kdy začíná policejní hodina. Je pravda, že na ulicích nejsou zácpy, ale zato zdržuje zastavování na checkpointech, ukazování dokladů, otvírání kufru a vysvětlování, kým jsi a co tu děláš. Kromě toho se někteří prostě bojí vzdalovat od domova, protože když mnohokrát denně slyšíte výbuchy a výstřely, nahání to strach a nedovolí zapomenout na válku.

Mezi modlícími se nechyběli ani dámy a pánové v uniformách. Nějaký hromotluk stál diskrétně u vchodu do kostela s dlouhou puškou. Ale teď to nikoho neudivuje ani nepohoršuje. Po mši za biskupem Vitalijem přišli dva vojensky oblečení pánové a poprosili o požehnání. Biskup se nad každým z nich delší dobu modlil. Mám pocit, že stejně jako já byl silně dojatý i on.

Během přinášení darů varhanice zahrála a krásně ukrajinsky zazpívala mě výborně známou „píseň o naději“ od o. Dawida Kusze OP. Slova jejího refrénu „ve svém velkém milosrdenství nás Bůh zrodil do naděje, do velké naděje“ silně pronikala do srdce a jasně ukazovala na Boží horizont toho, co se děje. Dawid byl před několika měsíci v Kyjevě, vedl kurz liturgického zpěvu. Následující se měl konat koncem února, ale překazila ho válka.

Ještě jedna píseň mě velice zasáhla. Když jsme se po mši pod vedením biskupů pomodlili zásvětnou modlitbu, vkleče před sochu Matky Boží z Fatimy v boční kapli, chrám se naplnil zpěvem písně: „Bože velykyj jedynyj, nam Ukrajinu chrany“, nazývané duchovní hymnou Ukrajiny. Cestou zpět do kláštera nám Anton vysvětloval, že tu skladbu složil roku 1885 Mykola Lysenko a když současná Ukrajina získala nezávislost, uvažovalo se o ní jako o státní hymně. I když se jí nakonec nestala, je všeobecně známá a často ji zpívají křesťané východní i západní tradice. Před lety, když jsme spolu s o. Tomaszem, který teď žije ve Lvově, sloužili v Čortkivu na Podolí, uchvacovalo nás, jak ji zpívalo několik postarších obyvatel vsi Šypivci, kteří chodili na námi slouženou mši svatou v okouzlující kapli u starého polského hřbitova. Kdo má chuť slyšet tuto duchovní hymnu Ukrajiny v současném provedení v důstojném interiéru kyjevské Sofie, ať se podívá sem.

Když píšu o zasvěcení Ukrajiny a Ruska Matce Boží, stojí za to dodat, že pro pravoslavné není kult Ježíšova Nejsvětějšího Srdce a Mariina Neposkvrněného Srdce moc srozumitelný, a u některých vzbuzuje značný údiv. I ti, kteří se stali římskými katolíky, ale byli vychováni v pravoslavné tradici, ne vždy dokáží pochopit jeho duchovní význam.

Včera náš bratr Igor udělal zkoušku Ex universa, čímž završil svá teologická studia v Dominikánském kolegiu v Krakově. Dělal ji on-line z Fastivu. V současnosti je snad jediný z našich bratří, který tuto zkoušku absolvoval v zemi zasažené válkou. Když jsme se naposledy viděli, vtipkovali jsme, že jak zkušební komise uslyší houkání sirén nebo zvuk výbuchu za oknem, tak to pořádně obměkčí jejich srdce. Ale sirény nehoukaly, a i kdyby, bratr Igor žádný mírný přístup nepotřeboval, protože je to skvělý student, a i když kolem zuří válka, na zkoušku se důkladně připravil. Koneckonců, je dominikán! Doufáme, že se nám na začátku května podaří zorganizovat jeho kněžské svěcení.

I když předchozí dva dny byly relativně klidné, dnes od rána každou chvíli houkají sirény. Dokonce i o. Míša mi, znepokojený, dopoledne volal a ptal se, jestli je u nás všechno v pořádku, protože od někoho slyšel, že se v Kyjevě děje něco neblahého. Doufejme, že nás nadcházející hodiny přesto nijak nepříjemně nepřekvapí. Včera bylo na ulicích města i v obchodech mnoho lidí. I zásobování se výrazně zlepšilo a ne všechny police zejí prázdnotou. Přesto mě znepokojuje, že i když nebude nedostatek zboží, to odkud mnozí lidé vezmou peníze na nákupy. Mnoho lidí přece přišlo o svůj zdroj příjmů. V této situaci je spásonosná humanitární pomoc přicházející na Ukrajinu. Neřeší všechny problémy, ale pro některé, hlavně ty nejslabší, je ohromnou podporou. Drazí, budeme vám za ni asi vděční do konce světa!

Pan Jakub, polský novinář, který se u nás občas zdrží a který se právě vrátil z Charkova, mi ráno u snídaně vyprávěl, že některé části Charkova vypadají jak Varšava po Povstání (po Varšavském povstání bylo hlavní město Polska srovnané se zemí – pozn. překl.) a jsou úplně zruinované. Je těžké najít nějaký otevřený obchod, a to i v těch čtvrtích, na které nespadly ruské bomby. Jakub mi ukázal velmi symbolickou fotku. Na hřbitov u Charkova, kde v roce 1940 pohřbili oběti Katyňského masakru, spadly bomby. Jedna z nich se zarazila do země hned vedle kříže, u mohyly polských důstojníků zavražděných členy NKVD. Velmi výmluvné.

Dnes se na nás, tedy na své pracoviště, přijela podívat naše účetní. Na dobu války odjela s dětmi na venkov do sousední oblasti. Za prvé, ohromně mě potěšilo vidět pod svým oknem zaparkované její červené auto, a pak samotnou paní Svietu. Když odjížděla, vzala dvě krabice jídla pro maličké děti. Před nějakou dobou se k nám dostalo s transportem humanitární pomoci. V Kyjevě však je takových „drobečků“ moc málo a nevěděli jsme, komu ty „dobrůtky“ předat. Svieta je s radostí zabrala, protože jako dobrovolnice aktivně působí v místní komunitě. „U nás je hodně takových matek s dětmi, občas s novorozeňaty“ – vyprávěla. Potěšilo mě, že se dobro dané „ze srdce“ brzy dostane k potřebným. Vzala i pár věcí, které mi nedávno předal polský velvyslanec, mj. rychlovarnou konvici. Teď mnoho po dlouhá léta prázdných vesnických chalup dostává nové obyvatele. Polské konvice se v ukrajinských krajích Tarase Ševčenka budou moc hodit.

S pozdravem a prosbou o modlitbu

Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 26. března 2022, 17:30

Přeložil fr. Václav Veselský OP

Předchozí dopis je z úterý 22. března, následuje ten ze středy 30. března.