Přinášíme dopis ukrajinského provinčního vikáře Jarosława Krawce z úterý 15. března. Situace v Kyjevě se zhoršuje, ale bratři a sestry na Ukrajině neztrácejí důvěru v Boží prozřetelnost.
Milé sestry, milí bratři,
v posledních dnech je v Kyjevě stále neklidněji. Častěji slyšíme zvuk houkajících sirén, což znamená riziko útoku ze vzduchu. Mám pocit, že je i více ozvěn bojů na okraji města, různých explozí a hluku něčeho létajícího v okolí. Přitom se dnešní blankytné nebe nad Kyjevem zdálo absolutně čisté a prozářené slunečními paprsky. Ty zvuky vyvolávají nepokoj. Lidé se zastavují, rozhlížejí, poslouchají jestli to je někde u nás nebo přece jenom dál. Všichni jsme si už snad zvykli na tuto zlověstnou válečnou symfonii. Dnes brzo ráno nás v klášteře vzbudily hlasité výbuchy. Ti, kdo spali ve sklepě říkali, že bylo cítit chvění základů. Ukázalo se, že ruské rakety zasáhly budovy sousedící s k nám nejbližší stanicí metra. Po snídani jsem se šel přesvědčit, co se stalo. Je to od nás jen 10 minut chůze. Mohl jsem se na vlastní oči přesvědčit, jak ničivá je síla té zbraně. Raketa se zabořila do střechy budovy, ale v okruhu několika set metrů byla rozbita skoro všechna okna. Stanice metra byla zdemolovaná. Lidem tam nocujícím se ale nic nestalo, protože nástupiště se nacházejí hluboko pod zemí. Utrpěla i místa zdánlivě bezpečná, odcloněná jinými budovami od epicentra výbuchu. Kromě policie a místních čumilů, takových jako já, se na místě objevilo mnoho novinářů z celého světa, oblečených do neprůstřelných vest s nápisem „Press“ a s helmami na hlavách. Skuteční váleční reportéři. Pracovali, a já jsem se díval na místa, která skvěle znám. Naštěstí útok byl okolo páté ráno, kdy vzhledem k policejní hodině na ulicích nebyli lidé.
Když jsem zavolal o. Míšovi, konstatoval, že kdyby se něco takového nedej Bože stalo v okolí našeho kostela ve Fastivu, z našeho kláštera, barabizny přizpůsobené k obývání, by nezůstalo vůbec nic. Vidět na vlastní oči ničivou sílu války učí pokoře a vybízí k tomu nebrat na lehkou váhu doporučení úřadů vyzývajících ke schovávání se na bezpečných místech po dobu ohlášených poplachů.
Během posledních dní se mnoho z nás věnuje dobrovolné pomoci. Spolu s těmi, kteří s námi teď bydlí pod jednou střechou, obstaráváme jídlo a jiné věci nutné k životu a poté je rozvážíme potřebným. Především starým, nemocným a matkám s dětmi. Část věcí jsem odpoledne odvezl k nádraží, na místo, kam autobusy ze zničených kyjevských předměstí přivážejí evakuované lidi. Když jsem dnes vezl o. Oleksandra ke katedrále, odkud měl přesednout na autobus naložený oblečením a odvézt jej k dobrovolnickému centru, slyšel jsem od něj, že tato doba je pro nás velkým požehnáním. Souhlasím s ním. Během těchto dní, tak jako mnoho mých bratří a sester, jsme nikdy nelitovali, že jsme se ocitli tady a teď v Kyjevě, Fastivu a na jiných místech na Ukrajině. Samozřejmě máme starosti, soucítíme s trpícími, irituje nás podlost nepřítele, nemůžeme spát a občas ani jíst kvůli nervům, ale vidíme, že to je velký dar a požehnání pro nás.
Před chvílí jsem volal sestře Damianě, dominikánce z Fastivu, a zeptal jsem se jí: „Litovalas, že tu teď jsi?“ Bez váhání odpověděla: „Nikdy! Od začátku jsem věděla, že to je moje místo a že tu mám být.“ Podobně sestra Augustyna. Vypuknutí války ji zastihlo v Polsku, odkud pochází. Dlouho tam nevydržela. Když se naskytla první příležitost, sedla do humanitárního transportu a vrátila se do Fastivu. Br. Igor, rodák z Doněcku, o kterém jsem už před časem psal, prosil mě i provinciála, aby mohl co nejdřív dostat asignaci do ukrajinského vikariátu. Přijel z Krakova do Fastivu vlakem s nevelkým batohem. „Nevzal jsem si ani počítač, ale věděl jsem, že se v klášteře určitě nějaký najde.“ řekl mi před dvěma dny. Koukám na holky a kluky, kteří bydlí pod naší klášterní střechou v Kyjevě, a na dobrovolníky a zaměstnance Domu sv. Martina ve Fastivu. Vědí, proč a kvůli komu tady jsou. Včera večer jsem vzal do ruky tenkou knížku od o. Innocentia Maria Bocheńského OP „De virtute militari. Nástin vojenské etiky“, napsanou v předvečer vypuknutí 2. světové války. Při četbě jsem se zastavil u prohlášení: „Láska je schopnost, která se nedá získat samotným cvičením, ale kterou dostáváme od Boha z milosti. Bůh přitom obvykle jedná tak, že zvětšuje lásku současně s našimi činy: kdo jedná ve shodě s láskou, může si být jistý, že Bůh jeho lásku zvětší.“ To se opravdu děje. Pokud máš v sobě aspoň špetku lásky a jednáš v souladu s ní, můžeš si být jistý, že Bůh ji v tobě rozmnoží. Doufám, že mnoho čtenářů mých dopisů, kteří tak obětavě pomáhají sestrám a bratřím Ukrajincům to také zakouší.
Jsem dojatý velkým srdcem bratří Jonathana a Patricka, dominikánů z Provincie sv. Josefa v USA, kteří přiletěli do Polska a už několik dní na polsko-ukrajinské hranici pomáhají uprchlíkům spolu s humanitární misí Kolumbových rytířů. Nepodařilo se nám se setkat a nevím, jestli se nám to podaří v nejbližší době, ale bratři ze Lvova říkali, že je američtí dominikáni chtěli navštívit. Slíbili také, že obstarají velké množství růženců. O. Tomasz mi vyprávěl, že ve Lvově některé osoby, které do svých domovů přijali krajany utíkající před válkou, jim dávají nejenom stravu a byt, ale také je učí se modlit. Růžence se hodí. Když se mě během kontroly na kyjevských ulicích vojáci nebo policisté ptají, jestli nemám u sebe zbraň, s úsměvem odpovídám, že ne, ale mohl bych říci, že mou zbraní je právě růženec, teď nošený obvykle na ruce. Neříkám to nahlas, abych nedráždil naše udatné chlapce, kteří tam přece nestojí pro zábavu. Dnes, když jsem jel na nákup, mě pán s puškou u první ranní kontroly překvapil, když mi neřekl jako obvykle: „Prosím o doklady.“, ale zeptal se: „Jak se vede?“ Takové milé a normální.
Začala policejní hodina. Tentokrát bude delší, skončí teprve ve čtvrtek ráno. Proto zítřek jak v Kyjevě, tak ve Fastivu strávíme v klášterních zdech. Možná se mi povede dohnat něco ze skluzů v korespondenci. Jen aby nám ten den nezkazily žádné rakety a bomby.
S pozdravem a prosbou o modlitbu
Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 15. března 2022, 20:50
Přeložil fr. Václav Veselský OP
Předchozí dopis je z neděle 13. března, následuje ten ze soboty 19. března. Můžete také přejít na seznam dopisů.
Pokud chcete přispět na pomoc na Ukrajině přímo přes dominikány, budou Vám vděční!