Zprávy z Ukrajiny – neděle 13. března

Další ze série dopisů z Ukrajiny je z neděle 13. března a pojednává víc o Fastivu než o Kyjevě.

Milé sestry, milí bratři,

od mého posledního dopisu uplynulo několik dní. Ta přestávka rozhodně nebyla způsobena nějakými tragickými událostmi. Právě naopak. Konečně se mi podařilo zajet do Fastivu. Už se mi stýskalo po mých spolubratrech Míšovi, Janovi, Pavlovi a Igorovi, po sestrách dominikánkách Damianě, Monice, Augustyně a Gale a po jedinečných dobrovolnících tvořících Dům sv. Martina, třeba po Viře, Katje a Zosie. Telefonické rozhovory nikdy nenahradí osobní setkání. Cesta do Fastivu, vzdáleného od nás 80 km, byla klidná. Nebýt kontrol a mnohonásobného ověřování dokladů a různých překážek na silnici postavených pro obranu města, dalo by se říct, že po válce není vidět ani stopa. Samozřejmě dál zuří, a to i celkem blízko u Kyjeva a Fastivu. Velmi brutální a zrůdná. V noci se ve Fastivu ozývaly vzdálené výbuchy. Přesto jsem zřejmě spal tvrdě, protože až ráno jsem se dozvěděl od o. Míši že byl nějaký poplach a houkaly sirény. Potvrzuje se přísloví: „čím míň víš, tím líp spíš“.

Klášter ve Fastivu je jednoduchá budova, vlastně přestavěná barabizna, kterou v 90. letech darovala dominikánům jedna stavební firma. Podmínky jsou skrovné, ale otcové tam bydlící se vždy bránili pohodlí a všechny získané prostředky investovali do rekonstrukce kostela a stavbu Domu sv. Martina, který se stal velkým centrem pomoci a rehabilitace. V maličké klášterní kapli jsme se ráno modlili liturgii hodin. Naproti nám visel kříž s postavou umírajícího Ježíše a dvě sochy představující sv. Dominika a sv. Kateřinu Sienskou klečící pod křížem. Tyto staré figury určitě pocházejí z nějakého kláštera nebo kostela z doby před druhou světovou válkou. Vzpomínám si, jak jsme je před lety s o. Míšou kupovali u spřáteleného starožitníka v Čortkivu. Dnes je zase válka a zase před nimi bratři stojí a vzdávají chválu Bohu. V modlitbě jsem myslel na dominikánskou rodinu. V těchto posledních dnech dostáváme tolik dopisů a zpráv od bratří a sester z celého světa! Tolik výrazů solidarity a soucitu a ujištění o modlitbě a postech za Ukrajinu. V breviáři jsme dnes četli kázání sv. Lva, ve kterém ten veliký papež vyzýval k tomu se nestydět za Kristův kříž. „Ať se také nikdo nebojí trpět pro spravedlnost ani ať neztrácí naději ve slíbenou odměnu. Protože skrze námahu se přichází k odpočinku a skrze smrt k životu.“ V těchto posledních dnech tato slova dodají sílu a naději.

Po mši svaté jsme si s o. Pavlem zašli na kafe do budovy Domu sv. Martina. V kavárně jsme potkali jednu z rodin, která se uchýlila do Fastivu po dobu války. Máma se třemi dětmi. Prckové přikusovali barevné pečivo – americké koblihy, nanejvýš spokojení z nedělního dopoledne. Přisedl si, jestli se to tak dá říct, další nový obyvatel toho domu, kocour rasy sphynx. Pro mě až moc exotický. Trochu nedůvěřivě, ale přicházel stále blíž. Asi měl hlad. A možná se mu jednoduše stýskalo po lidech, jako ostatně ohromné množství zvířat opuštěných během války svými pány. Chvíli poté se dveře posunuly a do sálu nahlédla malá holčička. Udýchaným hlasem na nás rusky zavolala: „Nebyl tu černý kocour?“ Odvětili jsme, že bohužel ne. „No nic“ – kouzelně si povzdechla a běžela dál. Za chvilku přišla máma se synkem. Na snídani byl ukrajinský boršč. Chlapec rozhodně nechtěl sám jíst. Máma ho začala krmit. Podal jsem jí židli: „Sedněte si, bude to pohodlnější.“ Poděkovala a usmála se. Ale na jejím obličeji byl vidět smutek. Jako na mnoha jiných obličejích matek, které jsem dnes potkal ve Fastivu. Když jsme se vraceli do kláštera, oslovila o. Pavla jiná paní. Také s malým synkem. „Jde se tu zapsat na evakuaci do Polska?“ zeptala se. Pavel jí vysvětlil, že taková možnost bude zítra. Poděkovala a poprosila, jestli by mohla zapsat ještě někoho kromě sebe a svého dítěte. A jakoby na odchodu dodala: „My jsme totiž doněčtí. Z Horlivky. Už jsme utíkali před válkou dřív, a teď utíkáme zase.“ Toto město roku 2014 ovládli ruští separatisté a zahrnuli do tzv. Doněcké lidové republiky. Takových rodin a samotných matek nebo dětí je mnoho… pořád musejí zachraňovat život útěkem.

Bratři z Fastivu od začátku války pomohli v evakuaci 972 osobám. Většina z nich je v bezpečí v Polsku. Jiní odjeli na západ Ukrajiny. Mohl jsem se také podívat na sklady humanitární pomoci přivážené do Fastivu z Ukrajiny a několika zemí Evropy. Nemohli bychom pomáhat bez vás. Děkujeme, že jste!

Při odjezdu z Fastivu jsem dostal několik bochníků chleba upečeného poslední noc. Zase ta vůně v autě! Pravda, trochu se s ní tloukl zápach benzínu nalitému do lahví, který se mi podařilo koupit po cestě, abychom měli palivo na zprovoznění benzínového agregátu. Aby se nehodil! Návrat zabral pěkných pár hodin, protože při vjezdu do Kyjeva se všechna auta prohledávají. Uklidňuje mě, že město je pořád dostupné, což mj. znamená, že máme co jíst. Rusům se nepodařilo ho obklíčit.

Pár bochníků chleba jsem od o. Míši předal polské ambasádě. Vypili jsme čaj s panem velvyslancem, který je kromě apoštolského nuncia jediným diplomatem z Evropy (a určitě z celého světa), který zůstal v Kyjevě. Dostal jsem také nějaké věci, které se budou hodit potřebným, kterým pomáháme. Během rozhovoru jsme se přitočili k oknu. Obdiv a úsměv v nás vyvolali pracovníci kyjevských městských služeb, kteří zametali ulici. Úplně jako dřív, jakoby žádná válka nebyla. Krása! Teď se něco tak obyčejného stává neobyčejným.

Skončím úžasným svědectvím katolíků z Ruska. Někdo se o něj dělil dnes od ambonu. To vyznání mě velice dojalo. Jestli si jeho autor nějakým zázrakem přečte tento dopis, chtěl bych mu velice poděkovat za ta slova, odvážná a pokorná. Jsi šlechetný člověk. Kéž se ve Tvém životě splní, co Ježíš slíbil: „Když vytrváte v mém slovu, budete opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí.“ (Jn 8,31-32)… ale po tom, cos napsal, se ta slova už stala Tvým životem. „Modlíme se za vás. Stydíme se! Stydíme se! Stydíme se, že jsme Rusové. Celý život se budu cítit vinen před ukrajinským národem. Nikdy jsem nevolil Putina a chodil jsem na všechna povolená i nepovolená shromáždění podporující Ukrajinu, ale i tak jsme nic nedokázali. Chtěl bych prosit o odpuštění všechny Ukrajince za ty zločiny, které se teď dějí ruskýma rukama. Ale komu je potřebná moje lítost, když lidé na Ukrajině trpí a umírají? Všichni Rusové teď ponesou nesmazatelný Kainův hřích a žádné vysvětlení nepomůže. Chápu, že to je můj osobní pohled a mnozí, dokonce i lidé s podobným pohledem na věc, tím budou pobouřeni. Přesto tím spíš několik generací Rusů bude muset nést tuto kolektivní odpovědnost. Chtěl jsem to napsat otevřeně. Jestli to chceš publikovat, budu spokojený. Neskrývej moje jméno, nebojím se. Neustále se modlíme za Tebe a za celou Ukrajinu. Ať Ti Bůh dá pokoj a štěstí!“

S pozdravem a prosbou o modlitbu

Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 13. března 2022, 19:30

Přeložil fr. Václav Veselský OP

Předchozí dopis je ze čtvrtka 10. března, následuje ten z úterý 15. března.