Zprávy z Ukrajiny – čtvrtek 5. května

Provinční vikář ukrajinských dominikánů, o. Jarosław Krawiec, od předvečeru války až do 8. dubna psal dopisy o životě na Ukrajině. Po velikonočním pobytu mimo Ukrajinu a s ním spojené pauze začíná s novou sérií. Tentokrát je řeč o jeho návratu, návštěvě vesnic poznamenaných okupací a blížícím se kněžském svěcením bratra Igora.

Milé sestry, milí bratři,

„Otče, už více než dvě hodiny je protiletecký poplach, jste v krytu?“ Když jsem se zabíral do psaní, dostal jsem zprávu od Viry z Domu sv. Martina z Fastivu. Podobně jako včera se na území skoro celé země hlásili dnes večer poplach, a ve zprávách se objevují informace o dalším raketovém ostřelování různých ukrajinských měst. I když jsou útoky zaměřené především na železniční infrastrukturu a strategické objekty, všichni víme, že se rakety vždy netrefí. Den před mým návratem do Kyjeva jedna z nich zničila teprve nedávno zprovozněný panelák v okolí našeho kláštera. Otec Petro, který právě pracoval na zahradě, dobře slyšel letící střely a následné silné výbuchy. Ve stejnou dobu ostřelovali i Fastiv. Naštěstí rakety zasáhly místo dost vzdálené od našeho kláštera. „Kdyby byl výbuch jen o trochu silnější, určitě by z oken kostela vypadly všechny vitráže.“ prohlásil o. Míša.

Uplynulo už 70 dní války, která proměnila mnoho ukrajinských měst a vesnic v ruiny, zbavila domovů a střechy nad hlavou miliony lidí a tisícům vzala zdraví a život. Ještě nedávno by mě nenapadlo, že budu, tak jako generace mých prarodičů, počítat čas na „před válkou“ a „za války“. Rád bych už mohl napsat: „a po válce.“

Po delší přestávce se vracím k psaní dopisů z Ukrajiny. Váhal jsem, jestli to je zapotřebí, jestli už nejsme všichni příliš unavení tím, co se tu děje. Přesto mě mnoho různých lidí povzbuzovalo, abych na dopisy nerezignoval. I když už je situace jiná než před měsícem, válka pořád trvá a pořád nás překvapuje a provokuje k přemýšlení, modlitbě, pomoci a bytí jedni s druhými.

Na Ukrajinu jsem se vrátil v pátek. Překročit hranice nezabralo moc času. Provoz na obě strany je menší než na začátku války. Samozřejmě nepočítám ty, kteří využívají uvolnění ukrajinských celních předpisů a přivážejí auta koupená v západní Evropě. Ti prý stojí na polské straně i několik dní. Stany, ve kterých ještě nedávno dobrovolníci rozdávali jídlo uprchlíkům už jsou prázdné.

Cesta od hranic s Polskem do Fastivu zabírá celý den, musí se přejet skoro 600 km. Provoz je menší než před válkou. Ze silnic na západní Ukrajině zmizely checkpointy, které ještě nedávno výrazně zpomalovaly jízdu. Kdybych čas od času nemíjel vojenská auta, mohl bych na probíhající válku zapomenout. Cestování ale vážně komplikuje nedostatek paliva. Kvůli válečnému ničení a odříznutí dodávek z Ruska a Běloruska se natankování auta stává náročným výkonem. Většina benzínek je zavřená. Některé prodávají jen jeden druh paliva. A když už najdete pumpu, která má, co potřebujete, čeká se dlouhá fronta a smí se načerpat jen 20 a občas jen 10 litrů paliva.

Poslední úsek cesty jsem jel krajem nedávno okupovaným nebo ostřelovaným ruskými vojsky. Byla tma a prázdno. Občas to bylo nepříjemné, zvlášť při průjezdech lesy. Prý se pořád stává, že se v nich toulá někdo podezřelý. Naštěstí jsem se nezastavoval a nevystupoval z auta, protože při cestě stejnou trasou druhý den jsem minul skupinu ženistů kontrolujících krajnici. Miny jsou teď skutečnou noční můrou obyvatel vesnic a městeček kolem Kyjeva. Tyto „památky“ zanechané na rozloučenou Rusy už stály život několik desítek lidí.

Do Fastivu jsem dorazil až po policejní hodině. Naštěstí pánové hlídající vjezd do města ukázali porozumění a po slušném napomenutí, že bych tu tak pozdě neměl být, prohlásili: „Jeďte, přece tu nebudete čekat do rána.“

V sobotu po modlitbě, snídani a každodenní poradě, při které o. Míša přiděluje dobrovolníkům úkoly, jsme vyrazili s humanitární pomocí do vesnic ležících na sever od Fastivu. Část z nich Rusové ostřelovali a část okupovali. I když už od ústupu agresorů uplynul skoro měsíc, ta místa vypadají strašně. Navštěvovali jsme vesnice, kde je zničených přes 70% nebo i 80% budov.

Část těch, kterým se podařilo utéct, se vrací domů. Samozřejmě pokud mají kam. Jiní nikam nejeli. Zastavujeme se v Andrijivce na trase Makariv – Boroďanka. Otec Míša s dobrovolníky z Domu sv. Martina tu není poprvé. Mluvíme s Vitalijem, který vede výdejní místo humanitární pomoci. Vypráví nám, co se tu dělo před pár týdny. Ukazuje rukou na budovu školy: „Tam bylo asi patnáct žen s dětmi. Rusové je někam odvedli. Nevíme, co se s nimi stalo ani kde jsou.“ Vypráví, jak když vojáci vešli do vesnice, chodili od domu k domu a hledali nacisty a banderovce. O tom mluví jiní lidé, kteří přežili okupaci. I paní Natalia, která teď bydlí v našem kyjevském klášteře spolu se starými a nemocnými rodiči. Předtím strávili pár týdnů v Rusy ovládané vesnici nedaleko Buči. „Nejdřív hledali nacisty, a potom přicházeli další a okrádali nás. Zabírali jídlo a všechno, co chtěli. Ukradli mi auto přímo od domu. Jednoduše s ním odjeli.“ Celou dobu se snažím pochopit, jak ti ruští vojáci mohou věřit tomu, že Ukrajinu osvobozují od nacismu. Nebo tak jenom omlouvají svoje činy? Nevím…

Jedeme do další vesnice. Novyj Korohod nevypadá moc zničeně. Přesto byl pod ruskou okupací. Otec Míša předává další humanitární pomoc. Tato vesnice vznikla roku 1986 pro přesídlence z okolí Černobylu. Paní starostka nás srdečně vítá. Vypráví o svém synovi, který chce jít bojovat: „Ale on je tu potřebný. V době, kdy tu byli Rusové, pomohl tolika našim lidem, často chodil od domu k domu, protože bylo zapotřebí něco udělat, někdo něco potřeboval.“ Má pravdu, že ve válce se nebojuje jen samopalem. Na otázku, co potřebují, odpovídá stručně: „Mír a život.“

Jak se blížíme k Boroďance, vidíme stále větší zkázu. V další vesnici stály mezi domy ruské tanky. Jdeme odnést jídlo do jednoho z domů. Bydlí tam stařičcí manželé. Babička zrovna není doma. Její muž je nevidomý a má amputované nohy. O. Míšu i dobrovolníky už zná po hlase. V pokoji v košíku jsou malá kuřátka. Nová generace, protože Rusové ukradli a snědli slepice, které měli předtím. Děda má velkou radost z rádia, které jsme mu darovali minule. Je zapnuté celý den. Na odchodu se jako obvykle ptáme, co potřebuje. „Neprosím o moc… přivezte mi cigarety.“ Bylo to velmi dojemné, a cigarety se hned našly.

Přijíždíme do Boroďanky. To město sousedí s Hostomelem, Bučou a Irpiní, bylo velmi těžce poničené. Celý svět viděl fotky bombami zničených paneláků. Naproti jednomu takovému domu stojí pomník Tarase Ševčenka, jednoho z nejdůležitějších ukrajinských básníků. Agresorům se nepodařilo pomník zničit, i když na něm jsou stopy kulek. Zůstala na něm i tabulka s úryvkem básně, kterou napsal ve vězení:

Milujte svou Ukrajinu,
Milujte ji… v čase hněvu,
V poslední těžké minutě
K Bohu se za ni modlete

Pozn. překl.: o. Jarosław báseň uvedl v polském překladu Bohdana Lepkého. Překlad do češtiny jsem nenašel, proto jsem přihlížel k němu a k překladu z originálu pomocí překladače. Ukrajinsky neumím, kvalita překladu tedy asi nebude profesionální, ale přišlo mi to lepší než překládat z už tak poměrně volného polského překladu.

V sobotu se bude ve Fastivu konat kněžské svěcení bratra Igora Seliščeva. Igor pochází z Doněcka. Právě dokončil studia a řádovou formaci v Krakově a když vypukla válka, přijel do Fastivu. Prosím, modlete se za něj. Dar kněžství, který dostane v tomto čase těžkém pro Ukrajinu i nás všechny, je opravdovým znamením naděje.

S pozdravem a prosbou o modlitbu

Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 5. května 2022, 00:30

Přeložil fr. Václav Veselský OP