V dopise ze 3. prosince o. Jarosław píše o cestách s pomocí do nedávno osvobozených oblastí, o setkání s jedním vojákem, o problémech způsobených ruským ostřelováním a o světlech naděje uprostřed tmy a výpadků proudu.
Milé sestry, milí bratři,
s o. Míšou a dobrovolníky z Domu sv. Martina jsme se zase dostali do Izjumu a Balaklije. Tentokrát s námi jel i pan Bartosz Cichocki, polský velvyslanec na Ukrajině. Tento diplomat od začátku války neopustil své působiště v Kyjevě. S manželkou Monikou silně podporují různá díla a centra pomoci, mj. Dům sv. Martina ve Fastově. Na cestě jsme strávili tři dny. Velvyslanec spolu s námi vykládal pomoc z autobusů a vydával ji potřebným. Děti ve vesnici poblíž Izjumu zvané Kuně byly nadšené z hraček, reflexních pásek a batohů. Je to místo, kde lidé žijí velmi skromně, takže barevné dárky pro prcky vyvolaly radost a prolomily šeď. U obchodu v centru vesnice, kde jsme rozdávali humanitární pomoc, shromáždilo se tam hodně lidí. Mám podezření, že o. Krzysztof, převor z Korbielova, známý milovník aut a motorek, by byl u vytržení, kdyby mohl shlédnout toto živé muzeum místní motorizace. Velká část vozidel ještě pamatuje časy SSSR. V Kuni do války působila velká škola s gymnáziem, oběma stupni základky a školkou. Jenže budovu už v prvních dnech agrese ostřelovali Rusové. Potom tam až do poloviny září byla posádka okupačního vojska. Teď je to ruina, takže se děti z okolních vsí nemají kde učit.
Předávání několikakilogramových balíků s jídlem z rukou do rukou unavuje. Ale nijak lépe vykládat náklaďáky s humanitární pomocí neumíme. To úsilí má také hlubší smysl. Předávání z ruky do ruky je vždy setkáním s druhým člověkem, od kterého přijímáš a kterému dáváš. Je to také prostý komentář ke slovům sv. Pavla: „Co máš, co bys nebyl dostal?“ (1Kor 4,7). V posledním poselství ke Dni chudých papež František přiléhavě vyjádřil to, co mnoho z nás zažívá od začátku války: „Vůči chudým neřečníme, ale kasáme rukávy a uskutečňujeme víru skrze bezprostřední angažovanost, kterou nemůžeme přenechat jiným.“ Proto když přemýšlím o našich dobrovolnících a bratrech dominikánech, stále víc se přesvědčuji, že jsme šťastlivci, když můžeme být na konci dlouhého řetězce dobra, vždyť za každým balíkem s jídlem, léky, teplým oblečením nebo generátorem, které dorazí k potřebným, stojí práce, čas, peníze a angažovanost mnoha dobrých lidí. Děkujeme vám za to! Bez vás nic nezmůžeme.
Otce Míšu silně zasáhlo setkání s jednou ženou v Izjumu. „Doma má jenom +3 stupně… Ať si mi nikdo nestěžuje, že je mu ve Fastově zima!“
Cestou zpět z charkovské oblasti jsem odvezl na nádraží Aňu ze skupiny Charitativní Freta. Vracela se nočním vlakem do Polska. Na jednom z nástupišť, kam mohou vjet auta, čekalo kolem 30 sanitek připravených odvézt raněné. Na kyjevském nádraží to teď je častý výjev. Nedaří se mi si na něj zvyknout. Naši pozornost zaujal jeden voják. Šel těžko, evidentně ho to bolelo. Oslovil jsem ho, když jsem stál vedle něj na pojízdných schodech. Vracel se z fronty s nohami zraněnými čtyřmi střepinami. Velký chlap se zbraní nesl v rukou batoh s kočkou. Jen co jsem se rozloučil s Aňou, napadlo mě, že se mu možná bude hodit pomoc. Něco mi bránilo se jen tak vrátit do kláštera. Vyšel jsem před nádražní budovu s nadějí, že ho ještě potkám. Byl tam. Seděl na autobusové zastávce. Nabídl jsem, že ho odvezu, kam potřebuje. Souhlasil, protože taxík, který si chtěl zavolat, nebyl k dispozici. Jurij je v mém věku. Právě přijel vlakem z Kramatorsku, kam se dostal z fronty. Před lety pracoval v Polsku, takže mluví o Polácích jen dobře. Lámanou polštinou s příměsí ruštiny a ukrajinštiny. Dostal od velitele 10 dní opušťáku. Bojím se, že to nebude stačit na uzdravení jeho těžce zraněných nohou, ale ani jednou jsem neslyšel, že by si stěžoval. Ptám se, jestli je to těžké. „Víš, umřít není nejhorší, je strašné žít v takové nesmyslnosti.“ Myslí tím ruskou okupaci. Proto chce, plný naděje, dál bojovat za svobodu Ukrajiny. „Konečně se umyji a zítra pojedu domů, k ženě a třem dětem. Už rok jsme se neviděli.“ Upřímně mu několikrát děkuji za to, co pro nás dělá na frontě.
V autě jeho kočka občas mňouká. Jmenuje se Muška. „Jako hledáček na pušce“ vysvětluje Jura s úsměvem. Našel ji ve sklepě ve Spirném, malé vísce na hranicích luhanské a doněcké oblasti, kde nedávno bojoval. „Nechtěla jít k nikomu jinému z kluků, jen ke mně.“ A dodává: „Nevím, jestli jsem zachránil já ji nebo ona mě.“ Dcera mu poslala speciální tašku na převoz zvířat, takže Muška teď jede se svým „zachráncem“ do nového domova v celkem pohodlných podmínkách.
Znepokojeně sleduji zprávy z Chersonu. Byli jsme tam před třemi týdny. Město ponořené do tmy působilo depresivním dojmem. Po našem odjezdu se postupně začalo objevovat světlo, ale v posledních dnech Rusové zase ničí energetickou infrastrukturu. Ale Cherson je téma na zvláštní dopis, snad příští.
Minulou neděli se po více než 72-hodinové přestávce u našich kyjevských sousedů bydlících v paneláku naproti objevilo světlo. Otec Petro pořídil fotku, kterou okomentoval: „Radostná fotka!“ Opakované masové ostřelování kritické infrastruktury dost silně destabilizují život na Ukrajině. Jestli bude pokračovat, v hlavním městě i na mnoha jiných místech to bude opravdu těžké. Úřady otevírají stále nová místa, kam se dá přijít a kde se lze ohřát a nabít telefon. Nazývají se „body nezlomnosti“. Nedostatek elektřiny znamená vážné potíže s komunikací. Když není světlo, nefungují mobily ani internet. Proto dovolat se byť jen do Fastova hraničilo se zázrakem.
Navzdory vnější tmě, ve které je teď ponořená Ukrajina, nechybí záblesky světla a naděje. Jedním z nich bylo pro dominikány setkání Marka, představeného dominikánských laiků z Kyjeva, se skupinou lidí v Chmelnickém, kteří se chtějí stát našimi terciáři. Doufám, že kyjevské sdružení pomůže ve vytváření nového společenství. Na to je samozřejmě nutný čas a trpělivost, protože nadšení a horlivost tu už jsou, o čemž jsem se mohl přesvědčit nedávno při vizitaci našeho nejmladšího kláštera na Ukrajině.
„Mým přátelům na Ukraině“, tak o. Alain, socius magistra Řádu, nadepsal dopis, který nám poslal o první neděli adventní. Mnoho bratří, sester i dominikánských laiků se s Alainem na Ukrajině setkalo a udržuje s ním kontakt. Ve svém krátkém zamyšlení o. Alain odkázal na dílo rakouské umělkyně Bili Thanner. Její instalace „Žebřík do nebe“ byla donedávna k vidění ve Vídni. Jedna část žebříku se nalézala uvnitř katedrály sv. Štěpána, druhá visela na její jižní věži. Obě části žebříku byly z hliníku a neonu a pomalované zlatou barvou. „První stupeň byl v kapli, kolem které procházejí turisté, takže je zvala k zastavení se a zaměření pohledu i myšlenek vzhůru, k jiné skutečnosti za stěnami z kamene a malty. Věřícím, kteří se přicházeli pomodlit, toto dílo zmaterializovalo a osvítilo cestu, kterou se jejich modlitby vznášejí k Bohu“ napsal o. Alain, a já jsem si uvědomil, že mě válka učí ještě pozornějšímu naslouchání a pohledu. Často je to pozornost spojená s nebezpečím. Když jsem nedávno šel po chodníku, uslyšel jsem někde v dálce výbuchy raket. Stejně jako další chodci jsem se zastavil a sledoval nebe. Bylo klidné a zamračené. Na cestách do Izjumu nebo Chersonu se důkladně dívám pod nohy, vím přece, že tam ještě mohou být miny. Žebřík do nebe Bili Thanner, a hlavně adventní doba vyzývá, abychom se učili se dívat s nadějí a vírou vzhůru, ke Kristu, a také hledět s ještě větší citlivostí dolů, směrem k trpícím sestrám a bratřím. „Milosrdenství se rodí z nedostatku“ učil sv. Tomáš Akvinský, zvlášť když cizí bídu začneme považovat za vlastní.
S pozdravy, s vděčností za všechnu pomoc nám prokazovanou a s modlitbou
Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 3. prosince 2022, 20:00
Přeložil fr. Václav Veselský OP
Předchozí dopis je z úterý 15. listopadu, následuje ten ze čtvrtka 22. prosince. Můžete také přejít na seznam dopisů.
Pokud chcete přispět na pomoc Ukrajině přímo přes tamní dominikány, budou Vám vděční oni i ti, kterým pomáhají!