V dopise z 21. ledna otec Jarosław Krawiec píše o nedávné humanitární cestě do Chersonu a pár dalších akcích a zamýšlí se nad předáváním naděje trpícím a smutkem těch, kteří ztratili své blízké, i na základně svědectví vdovy po jednom vojákovi.
Milé sestry, milí bratři,
čekal jsem s odesláním tohoto dopisu, až otec Míša a dobrovolníci z Domu sv. Martina de Porres budou v bezpečí na zpáteční cestě do Fastova. Včera jeli s humanitární pomocí do Chersonu. Bohužel, tentokrát jsem nemohl vyrazit s nimi, tak aspoň poslouchám telefonická hlášení z té výpravy. Je to tam teď nebezpečné, město i okolí jsou každý den pod palbou. Podle otce Maxima z chersonské farnosti včerejšek patřil mezi ty horší. Kromě mnoha útoků zpoza Dněpru, kde táboří ruští vojáci, byly slyšet i pouliční přestřelky. Není divu, že mnozí obyvatelé v poslední době odjeli z Chersonu. Otec Míša vypráví: „Ráno jsme rozdávali jídlo na sídlišti nedaleko řeky. Ve vchodu 5-patrového paneláku zůstaly jen tři rodiny.“
Mohlo by vás napadnout, jestli má vůbec smysl riskovat zdraví a život cestou na taková místa. Vždyť se humanitární pomoc dá dopravovat i jinak. Díky důvěryhodným místním dobrovolníkům by se k potřebným dostala také. Bylo by to snazší, levnější a rozhodně bezpečnější. Kdo však zažil setkání tváří v tvář s lidmi, kteří žijí na území u fronty, pro které jsou každodenností pravidelná ostřelování, nedostatek elektřiny, zima a nejistota, zda se dožijí zítřka, kdo viděl jejich radost z návštěvy, ví, že má smysl za nimi jet. Přikazuje to srdce i láska. Jídlo, léky a teplé oblečení se dají předat cizíma rukama, ale naděje v těžkých chvílích se dá přinést jen osobně.
Otec Míša vyprávěl o setkání s obyvateli Čornobajivky, kde před několika měsíci zuřily líté boje mezi ruskými a ukrajinskými vojsky. Ta vesnice má pověst severní brány do Chersonu a tamní letiště se stalo symbolem ukrajinské neporazitelnosti. Jedna paní právě slavila narozeniny. Prý od rána čekala na hosty s lahví šampaňského.
Válka vytvořila dress code neboli styl oblékání specifický pro tuto dobu. Trička nošená prezidentem Zelenským už jsou pověstná. Máme také blůzy dobrovolníků Nadace a Domu sv. Martina de Porres. Když jsem viděl Míšovu novou černou blůzu s kódem Jk 4,17, poprosil jsem ho: „Objednej mi taky takovou, ale pokud možno ve velikosti XXXL!“ Na odchodu jsem se zeptal: „Co je to za citát z listu sv. Jakuba?“ Otec Míša odpověděl: „Kdo tedy ví, jak má správně jednat, ale nejedná tak, dopouští se hříchu.“ Silná slova! Určitě mě budou dlouho doprovázet.
Všiml jsem si, že se při setkání lidé často objímají. Během války tato forma pozdravu získala na oblibě. Dřív si na Ukrajině takovou důvěrnost dovolili jen opravdu blízcí lidé. Zdá se mi, že jsme se prostě přesvědčili, že jsme jedni pro druhé důležití a potřební. A jak křehký a nejistý je náš život. Před nějakou dobou jsme se objali na rozloučenou s jedněmi manželi, dobrovolníky, kteří byli našimi průvodci v okolí Izjumu, na tmavé a zamžené silnici blízko charkovské fronty. Znal jsem je jen pár hodin, ale zážitek společně překonaného kousku cesty a rozdělování chleba potřebným nás navzájem sblížil.
Předchozí dopis jsem napsal před Vánoci. Od té doby se hodně stalo. Přinejmenším návštěva kardinála Konrada Krajewského, který zase přivezl na Ukrajinu pomoc z Vatikánu. Tentokrát to byly generátory a spousta zimního termoprádla. Toto setkání jsme předem neplánovali, ale když jsme se dozvěděli, že na svátky míří do Kyjeva, zavolal jsem mu a pozval ho do Fastova. Během jedné z předchozích cest otec kardinál navštívil naši dominikánskou komunitu v Kyjevě. Papežský almužník strávil Štědrý den se sestrami, bratry a dobrovolníky z Domu sv. Martina, a během půlnoční mše dojemně kázal. Připomněl v něm Ježíšovo pozvání: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.“ (Mt 11,28) a zdůraznil slovo „všichni“. Opravdu, válka mimořádně otvírá pro druhého člověka a působí, že společně jdeme sloužit potřebným. Myslím, že to kardinál Konrad také zakusil během rozhovorů s uprchlíky a našimi dobrovolníky.
O slavnosti Zjevení Páně jsme otevřeli nový dům, tentokrát pro válečné přesídlence. Je veliká radost v této těžké době, a ještě větší vděčnost všem, kteří se k jeho vzniku přičinili. Už v něm bydlí kolem patnácti lidí, hlavně matek s malými dětmi. Je to už třetí dům, který ve Fastově vedeme pro potřebné. Spolu s apoštolským nunciem arcibiskupem Visvaldasem, který přijel posvětit budovu, jsme mluvili s paní Oksanou a jejím 9-letým synem Žeňou. Na útěku před bombami k nám přijeli z Bachmutu na samém počátku války. Její muž a chlapcův otec, také Žeňa, padl na frontě v boji za svobodnou Ukrajinu. Otevření domu pro uprchlíky se zúčastnil i polský velvyslanec v Kyjevě Bartosz Cichocki se svou manželkou Monikou. Už dlouho jsou s tím dílem osobně spojeni. S radostí z další dobré a potřebné iniciativy se shodneme, že mnohonásobná „zkušenost Fastova“ každého z nás změnila. Tak působí milosrdenství.
Veliký dojem na mě udělal dobročinný koncert chóru mládeže Státní hudební akademie z Kyjeva, který se včera konal v aule dominikánského Institutu sv. Tomáše Akvinského. Sedmnáct mladých umělců tu zahrálo deset skladeb ukrajinských skladatelů. Jednou z nich byla lidová píseň „Horami doly chodím“ nádherně zazpívaná Oleksandrou Stecjuk, která v nářečí karpatských Lemků vypráví příběh dívky oplakávající ztrátu svého milého: „Horami doly chodím. Nikoho nevidím. Moje srdce pláče, moje srdce pláče žalem velikým.“ Tady si tu píseň můžete poslechnout v podání paní Oleksandry na jednom z dřívějších koncertů.
Válka každý den bere život mnoha úžasným lidem a trhá srdce jejich blízkých. Při sledování zpráv, které sdílejí známí, jsem našel zmínku o Viktoru Onyskovi, filmovému střihači, který se před několika měsíci stal ukrajinským vojákem. Padl na frontě 30. prosince ve věku 40 let. Viktora jsem nikdy nepotkal, ale v jistém smyslu jsem ho znal z mnoha skvělých ukrajinských filmů, na jejichž vzniku se podílel. Jeho žena Olga se na Facebooku veřejně podělila o vzpomínku na manžela. A o bolest, které je teď na Ukrajině tolik. Přiznám se, že její slova nedokážu číst v klidu.
„Moje srdce navždy zůstane v tom strašném roce 2022, protože jsi v něm zůstal Ty. Můj hrdino. Moje lásko. Moje všechno. Nevím, jak žít a dýchat bez Tebe. Nevím, jestli ještě někdy budu moct snít. Jediné, co teď chci, je aby „rašijské“ (termín vzniklý na začátku války ze dvou slov: „Russia“ a „rasizmus“ – pozn. J.K.) zlo bylo co nejdřív potrestáno a aby co nejméně lidí zažilo tu nepopsatelnou bolest ztráty.
Moc jsem tu o Tobě nepsala, bála jsem se, styděla se přiznat, nechtěla jsem ublížit. Facebook není nejlepší místo na upřímnost. Sám jsi přece říkal, že tvoje hlášení z ukrajinské fronty jsou jenom pro mě. Měl jsi střihat filmy, a zatím jsi „střihal“ vojenskou realitu jako velitel roty. 2:0 – Cherson a Donbas. Bez jakékoli příležitosti se vidět. Byl jsi hrozně unavený, ale staral ses o svoje kamarády. Trápil ses každou ztrátou. Řekl jsi, že ve válce není horší mučení než oznamovat rodinám smrt jejich blízkých. Teď jsem to zažila na vlastní kůži. Lámalo mi to srdce, když jeden z tvých vojáků vzlykal do telefonu a přísahal mi, že nikdy nepoznal lepšího člověka ani velitele.
Říká se, že hrdinové neumírají. Bohužel, umírají. Umírají teď po tisících, a navždy opouštějí své blízké s nevyléčitelnými ranami na duši. Byla bych vděčná osudu za zranění, zmrzačení, amputaci, posttraumatickou poruchu… nebo cokoli jiného, kdybys jenom žil. Ale neměli jsme to štěstí. Už nikdy se nebudu moci skrýt ve Tvém objetí, slyšet Tvůj hlas, smát se Tvým vtipům a celé hodiny se hádat o filmech.
Všechno, co mi po Tobě zůstalo, je 9-letá holčička s tvýma šedýma očima. Díky Tobě měla fantastické dětství s motorkami, koly, stany, lyžemi, hudbou, balkánskými horami a berlínskými koncerty. A když jsem se ve vlaku celý den zalykala pláčem, pohladila mě po hlavě a řekla, že táta bojoval za naši svobodu, nikdy na to nezapomeneme a vždycky bude v našich myšlenkách. Naše maličká dospěla. Jedno z tisíců nevinných dětí, jejichž rodiče zabilo prokleté Rusko (v originále „Rusňa“, tedy „Rusácko“ – pozn. J.K.). Bolí to. Nepopsatelně to bolí…“
S pozdravy a prosbou o modlitbu za ty, kterým válka vzala jejich nejbližší
Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 21. ledna 2023, 16:00
Přeložil fr. Václav Veselský OP
Předchozí dopis je ze čtvrtka 22. prosince, následuje ten z neděle 5. února. Můžete také přejít na seznam dopisů.
Pokud chcete přispět na pomoc Ukrajině přímo přes tamní dominikány, budou Vám vděční oni i ti, kterým pomáhají!