Pokračuje série překladů dopisů od ukrajinských dominikánů, a to tím z 19. března. Ukrajinská společnost si začíná zvykat na válečnou každodennost…
Milé sestry, milí bratři,
po víc než hodině jízdy jsem s o. Tomaszem dorazil do Fastivu. Vždy rád navštěvuji to místo i tam sloužící bratry a sestry. Před dopoledním odjezdem jsem se setkal s osobou, které se před několika dny podařilo se i s rodinou evakuovat z jednoho z Rusy zničených měst u Kyjeva. Ta paní se spolu s mužem a postarší matkou rozhodla zůstat v Kyjevě, i když ji známí z Polska usilovně přesvědčovali k odjezdu. Nechtějí dál utíkat. Mají rádi toto město i Ukrajinu. Rozumím jim. Potřebují teď trochu podpory, protože zachránili holý život a nic si s sebou nevzali. Stejně jako mnoho uprchlíků ze zruinovaných ukrajinských měst a vesnic. Spolu s Tomkem jsme se zastavili u sester Misionářek Lásky, těch od sv. Matky Terezy, abychom sloužili mši. Kyjevské sestry živí chudé a poskytují útočiště několika desítkám bezdomovců. Během války bydlí ve sklepě kláštera. V nevelké místnosti zřídily kapli. V noci tam spí jedna ze sester. S úsměvem mi vysvětlila, že není velkého vzrůstu, tak se tam nějak vejde. Představená kláštera je Polka, ostatní řeholnice pocházejí z Indie a z Litvy. Mimořádné ženy.
Posledně se mě někdo ptal, co se děje s naším kandidátem do řádu? Opravdu, jak jsem hodně psal o Kyjevě a Fastivu, dávno jsem si nevzpomněl na Nikitu z Charkova. Když byla situace ve městě stále tragičtější, jejich sídliště bylo bombardované a každá noc znamenala nutnost spát na stanici metra, Nikita odjel s rodiči z Charkova. Vedlejší, ale zato bezpečnou cestou se jim podařilo se dostat do Chmelnického, města na západní Ukrajině vzdáleného od Charkova přes 800 km. Je tam bezpečněji, i když – jako na většině území Ukrajiny – jsou denně slyšet sirény a protiletecké poplachy. Přesto to město na rozdíl od Charkova, Kyjeva nebo Fastivu nebylo bombardované ani ostřelované.
Do Chmelnického se dostal i Kyryl, čili druhý z charkovských kluků spojených s dominikány. Včera, na liturgickou památku sv. Cyrila Jeruzalémského, měl svátek. Když jsem mu volal, byl v dobré náladě a s vděčností řekl, že si velice váží možnosti bydlet v našem klášteře spolu s bratry Jakubem a Włodzimierzem. Každodenní Eucharistie a modlitba, a také válečné společenství s dominikány, jsou teď pro něj důležité. Když jsem v breviáři četl úryvek z katechezí sv. Cyrila, myslel jsem právě na něj: „Nejde o to, abyste si oblékli krásná bílá roucha, ale čisté svědomí a dobrou duši.“ Během našeho rozhovoru jsme se trochu zasmáli, protože v jednom z prvních dopisů jsem vzpomínal na jeho odvahu zůstat v našem řeholním domě v Charkově ničeném Rusy. „To jste o mě napsal, a já jsem hned druhý den odjel z města.“ Dobře udělal. Odvaha a hrdinství nespočívají v tom se nechat zabít ruskými bombami. Odvahou je spíš uskutečnit ve správný čas správné rozhodnutí.
Zůstat nebo odjet? To je teď vážné dilema mnoha obyvatel území zasažených válkou. Jedni zachraňují život útěkem do bezpečnějších míst. Jiní zůstávají a chtějí ochránit, co je jejich životem tam, kde jsou. Chápu jedny i druhé.
Charkovská univerzita, jejíž je Kyryl studentem, obnovila činnost, výuka probíhá on-line. O tom mi říkal i Anton, který se usadil v našem kyjevském klášteře na začátku války. Je vyučujícím jedné z kyjevských vysokých škol. Přiznal, že na přednáškách nemá všechny studenty, ale vždy se aspoň některým podaří se spojit s vyučujícím. Naši dva bratři Petrové z Kyjeva také učí, pokračují ve výuce pro řeckokatolické bohoslovce. Klerici se kvůli bezpečnosti rozjeli do různých míst, ale seminář distanční formou působí dál, i když jsou přednášky trochu kratší, protože mnoho z nich se věnuje pomoci potřebným. Dominikány vedený Institut sv. Tomáše také funguje podobným způsobem.
Válka už trvá přes tři týdny a po prvních dnech gigantického šoku, stresu a paniky se všichni začínáme přizpůsobovat nové realitě. Kdo může, vrací se do práce – někteří online, a vláda vybízí k návratu do zaměstnání ty, kteří mají to štěstí, že jejich pracoviště nebylo zničeno. Samozřejmě to není snadné. Velmi mnoho lidí odjelo, takže je nedostatek pracovníků, což znemožňuje činnost některým firmám. Vážným problémem je také zásobování, a i zdánlivě tak jednoduchá věc jako dostat se do práce. Kyjev je velká metropole. Pokud někdo bydlí daleko a nemá vlastní dopravní prostředek, těžko se dostává do práce. Proto navzdory pořád ještě zimním teplotám na ulici vidíme mnoho lidí jezdících na kolech, koloběžkách a skútrech. Včera jsem obdivoval nějakého mladíka jedoucího na jednokolce s velkým hudebním nástrojem ve futrálu. Jel dost rychle a obratně se vyhýbal dírám na silnici.
Stále více si zvykám na tuto válečnou situaci. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Ale asi to jinak nejde, protože poplachy nepoplachy, výbuchy nevýbuchy, nějak se žít musí. Samozřejmě je to stav, který se může rychle roztřískat na kusy eskalací bojů nebo zbloudilou raketou, která udeří někde poblíž. Během posledních tří dní jsem viděl v okolí několik takových míst zničených ranními „okřídlenými hosty“ z východu. Obvykle přilétají nad ránem, mezi 5:00 a 6:00. Prakticky každý den mě budí výbuch, jednou dál, jednou blíž. Stává se, že mám pocit, jako bych byl v nějakém filmu, ale bohužel se to děje velmi reálně a velmi blízko.
Přes někoho v Polsku se ke mně nedávno dostalo dojemné svědectví z Běloruska. Dobře víme, jaká je tam situace. Bělorusko bylo zataženo do války a i když se prozatím běloruská vojska aktivně neúčastní invaze na Ukrajinu, z té země létají smrtonosné rakety a startují letadla. Uvádím fragmenty ze záznamu toho, co ta osoba vyznala: „Celá bolest a bezradnost, kterou cítíme kvůli válce na Ukrajině, se nedá vyjádřit slovy. Ta bolest je tím větší, že naše země byla do té války zatažena. Bez konce si děláme starosti, co se s vámi děje, modlíme se, aby konečně nastal mír. Jestli ten netvor z východu nepadne, Bělorusko mohou čekat ještě horší časy, a kvůli tomu nastoupí úplná ztráta sebevědomí. Boj Ukrajinců nám dává naději, že dobro zvítězí nad zlem. Obdivujeme hrdinství a bratrskou jednomyslnost vašeho lidu, věříme, že jej za to Bůh odmění. Chce se mi křičet: Pane Bože, proč tak dlouho, kolik ještě lidí musí umřít?! Ale Boží díla jsou nevyzpytatelná. Přejeme vašemu národu ještě víc síly ducha, modlíme se dnem i nocí za vítězství Ukrajiny (někteří pompejským růžencem). Doufám, že jednou budu moci přijet ze svobodného Běloruska na svobodnou Ukrajinu.“ Nedávno jsem uváděl svědectví z Ruska, a tohle je další hlas věřícího, který trpí kvůli válce. Děkuji za ta slova. Věřím, že spravedlivých lidí nebude v Rusku ani Bělorusku nedostatek.
S pozdravem a prosbou o modlitbu
Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 19. března 2022, 17:30
Přeložil fr. Václav Veselský OP
Předchozí dopis je z úterý 15. března, následuje ten z úterý 22. března. Můžete také přejít na seznam dopisů.
Pokud chcete přispět na pomoc na Ukrajině přímo přes dominikány, budou Vám vděční!