O. Jarosław Krawiec v předvelikonočním dopise píše o svém návratu z Polska, zodpovědnosti, ukrajinské demografii a nové službě kyjevských dominikánů.
Milé sestry, milí bratři,
na stěně pouličního krytu v Chersonu je namalovaná ikona Matky Boží Orantky. Stejný obraz, který se zachoval na mozaice v kopuli Sofijského Soboru, jednoho z nejstarších a nejdůležitějších chrámů Kyjeva. Nevelkým bezpečným krytům z betonu, jaké se nacházejí na autobusových zastávkách, se ukrajinsky říká „úkryty“. Maria, vztahující obě ruce k nebi v gestu vyjadřujícím neustálou modlitbu a také naprostou odevzdanost Bohu a důvěru k Jeho vůli, se teď stává naším „úkrytem“. Připomíná tak obyvatelům hlavního města i ostřelovaného Chersonu slova akathistu, modlitby oblíbené ve východní tradici: „…naše vládkyně v boji a ochránkyně, vzýváme tvou nepřemožitelnou moc. Osvoboď nás od všech nebezpečí…“
Tento dopis jsem začal psát ve vlaku z Varšavy do Kyjeva. Železnice během války hraje nezvykle důležitou roli, a dvě klíčové trati spojující Kyjev s Polskem připomínají tepny, kterými krev proudí ze srdce do zbytku těla. Už víc než rok jsou pro nás tyto trasy tepnami svobody, bezpečí a mezinárodní solidarity. Vlakem teď jezdí všichni, včetně vůdců světových mocností. Každý vagón je svérázným světem v kostce, a mezi pasažéry, převážně ženami, jsou slyšet rozhovory v ukrajinštině, ruštině, polštině, angličtině a občas i v jiných, mně méně známých jazycích. Pro část cestujících jsou Přemyšl, Chelm nebo Varšava jen zastávkami na cestě do západní Evropy, Ameriky nebo Kanady. Na nástupišti varšavského východního nádraží jsem před několika dny viděl lidi objímající se navzájem a slyšel jsem dojatá slova: „Konečně spolu!“ Podobné to bylo v pondělí ráno v Kyjevě. Jenže tady s květinami často čekali vojáci.
„Co svědčí o tom, že jsme dospělí? Rozhodně ne věk, ale odpovědnost za sebe i za druhé.“ Pozorně jsem poslouchal moudrou homilii během udělování svátosti biřmování. I když biskup Romuald nemluvil o válce, jeho slova jsou výstižným popisem motivace, kterou se řídí mnoho ukrajinských vojáků. Právě odpovědnost za své nejbližší, zemi a vlastní budoucnost působí, že se mnoho z nich dobrovolně přihlásilo do služby. Při obraně svého domu je nutné rychleji dospět a přijímat dospělá rozhodnutí. Když se během diskuse v kyjevském sídle sdružení spisovatelů PEN Ukrajina Oleksandr Myched zeptal svého kolegy a vojáka Illariona Pavljuka, proč šel na vojnu, odpověděl krátce: „Protože to je jediný způsob, jak ochránit naše děti.“ V pokoji, blízko u mě, seděl jeho dospívající syn. Jsem přesvědčený, že svého otce poslouchal s hrdostí. Nedivím se, že si ti vojáci nedokáží představit život v totalitě, jaká panuje v Rusku. Proto bojují, přesvědčeni, že Ukrajina jednoduše nemůže prohrát.
Tentokrát se mi nepodařilo jet s o. Míšou, s. Augustynou a dobrovolníky Domu sv. Martina na humanitární misi do Chersonské oblasti. Poslouchám tedy jejich vyprávění o známých místech a lidech. Je to velmi nebezpečný region. Intenzita ruského ostřelování města i okolních vesnic je pořád vysoká. Proto po poledni ulice pustnou. Marzena, dobrovolnice varšavské skupiny Charitativní – Freta, která už skoro rok bydlí ve Fastově, vzpomíná na nezvyklé setkání v jedné z vesnic u Dněpru. „Jedna arménská rodina nás pozvala na oběd. V okolí není žádný obchod, takže lidé teď jedí všechno, co jim dá země a voda. Takový vynucený návrat k přírodě. V jistou chvíli k nám s velkým úsilím přišla o berlích starší žena. Někdo jí řekl, že do vesnice přijeli Poláci.“ Paní Urszula, jak se jmenuje tato Polka pocházející z Drohobyče, se do tohoto vzdáleného kraje dostala před mnoha lety se svým ruským mužem. Když uslyšela „dobrý den“ v rodné řeči, rozplakala se. Už skoro 40 let neměla s kým mluvit polsky. Vyzpovídala se před Velikonocemi, které s ohledem na ctihodný věk a náročné válečné podmínky mohou být mezi posledními v jejím životě. Pán Bůh dokáže nacházet své zatoulané ovečky.
Postní doba byla pro mnoho z nás apoštolsky velmi nabitá. Bratři hlásali katecheze a rekolekce ve farnostech a řeholních komunitách na Ukrajině a v Polsku. Před rokem to bylo úplně jinak. Když zuřily ostré boje o Kyjev a na Lvov, Čortkiv, Chmelnický a Charkov, čili tam, kde jsou dominikáni, padaly rakety, našimi kazatelnami se staly hlavně klášterní kaple a posluchači nejčastěji ti, kteří u nás hledali bezpečí. Tento Svatý týden jsme zahájili jinak. Mnohem normálněji, i když k normálnosti máme pořád daleko. Přesto jsme si zvykli a učíme se nenechat se zničit zlem války.
Kdysi jsem vzpomínal na hřbitovy, kde parte a čerstvé hroby odměřují nové dny války. Ale jsou i jiné hodiny a kalendáře. Jsou to porodnice. I když jsou data o vojenských ztrátách na ukrajinské straně tajné, a proto neznáme počet našich zabitých vojáků, v médiích se objevují informace o počtech narození. V Kyjevě během 400 dní války, tedy do konce března, přišlo na svět 18450 dětí. Bylo mezi nimi skoro o 600 víc chlapců než holčiček, 317 párů dvojčat a čtvery trojčata. Je to hodně? Do války se v hlavním městě Ukrajiny skoro dvakrát víc dětí. I když je každý nový život znamením naděje, demografická situace země je stále tragičtější. Silná vlna uprchlíků, deportace obyvatel okupovaných území do Ruska, civilní a vojenské oběti války a malá porodnost, to všechno působí, že pro nás následky vojny budou po dlouhá léta mimořádně bolestné.
„Když se splní něco, za co se modlím dlouho a vytrvale, skoro vždy se mě to dotkne víc než prosba vyslyšená okamžitě.“ To v jednom ze svých dopisů napsala sv. Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein). Ta slova jsem si poznamenal už v noviciátu, a dnes se mi nepřipomněla bez důvodu. Když vypukla válka, snažil jsem se přihlásit jako kněz do některé nemocnice. Tehdy to nebylo možné. Touha však zůstala. Proto mě velmi potěšilo, když mi v sobotu zavolal biskup Vitalij a zeptal se, zda by se dominikáni nemohli zhostit služby kaplana v jedné z kyjevských nemocnic, kde naléhavě hledají římskokatolického kněze. V ukrajinských podmínkách je taková situace dost výjimečná a služba u nemocných je pořád málo rozvinutá. Naštěstí počínaje vypuknutím války jsou vidět změny k lepšímu a snaha úřadů, aby civilní i vojenští pacienti měli zajištěnou i duchovní podporu. V nejbližších dnech tedy zahájíme novou etapu naší pastorační služby v Kyjevě. Otec Oleksandr se stane nemocničním kaplanem, spolu s pravoslavným a řeckokatolickým knězem. A já jsem se zase přesvědčil, že Pán Bůh plní naše sny, i když tentokrát s ročním odkladem. Očividně v nebi teď mají z Ukrajiny spoustu jiných naléhavých proseb. Prosím, pamatujte v modlitbě na našeho o. Oleksandra, protože služba v nemocnici během války je náročný úkol.
I když letos křesťané východní a západní tradice na Ukrajině neslaví Paschu ve stejné době, slova opakované v liturgii jsou naším společným upřímným vyznáním víry: „Kristus vstal z mrtvých, smrtí rozdrtil smrt a dal život těm, kteří jsou v hrobech.“
S vděčností, přáním požehnaných velikonočních svátků a prosbou o modlitbu
Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 3. dubna 2023, 23:50
Přeložil fr. Václav Veselský OP
Předchozí dopis je ze čtvrtka 23. února, následuje ten ze čtvrtka 18. května a zpráva o zahájení vizitace. Můžete také přejít na seznam dopisů.
Pokud chcete přispět na pomoc Ukrajině přímo přes tamní dominikány, budou Vám vděční oni i ti, kterým pomáhají!