V dopise z 18. srpna, den po oslavě sv. Hyacinta v dominikánském řádu a zvlášť v polské provincii, je řeč o tomto svatém a o nedávné cestě o. Jarosława z Varšavy do Kyjeva přes Lvov a Fastiv.
Milé sestry, milí bratři,
musím přiznat, že rok od roku mi je sv. Hyacint stále bližší. Svou službu na Ukrajině vnímám jako uskutečnění jeho touhy hlásat evangelium na březích Dněpru. Těší mě, že když jsem na Bílou sobotu byl v Římě, zašli jsme spolu s o. Alainem, sociem magistra řádu, do jedné z kaplí v bazilice sv. Sabiny, kde se nachází freska představující obláčku sv. Hyacinta. Dnes se tam mnozí při návštěvě dominikánské baziliky na Aventinu modlí za Ukrajinu, čemuž pomáhá text zvláštní modlitby, který tam bratři umístili. Samozřejmě ne náhodou jsem tento dopis začal od sv. Hyacinta, včera jsme přece slavili jeho liturgický svátek. I když jsme teď v Kyjevě jen s o. Jakubem, na večerní mši do naší kaple zasvěcené právě tomuto svatému přišlo hodně lidí. Konec konců, je to také patron Kyjeva!
Podle zvyku přineseného z Polska jsme posvětili klasy pšenice. Odvolává se to na zázrak, který se stal na přímluvu sv. Hyacinta, když bouře a kroupy zničily úrodu a obyvatelé vesnic u Krakova přišli prosit svatého o záchranu před hrozícím hladem. Letos pro mě ten zvyk získal zvláštní význam. Když zuří válka, za sklizeň úrody z ohromných ukrajinských polí se občas draze platí. Mnoho rolníků už přišlo o život nebo o zdraví, protože kombajny a traktory najely na miny a nevybuchlou munici. Vzpomínám si, že jsem před nějakou dobou četl, že k takové tragédii došlo v Andrijivce. Na Ukrajině to je populární název vesnice, takže jsem zavolal o. Míšovi a zeptal se ho, jestli to je ta Andrijivka, kde už měsíce pomáhá lidem spolu s dobrovolníky z Domu sv. Martina z Fastivu. „Ano, je to ona.“ potvrdil. Včera jsem se modlil na přímluvu sv. Hyacinta, aby z úrodných ukrajinských polí bylo možné sklidit letošní úrodu, aby je nezničilo krupobití ruských střel ani požáry vyvolané válečnými akcemi, a aby obilí mohlo bezpečně vyrazit do světa z ukrajinských přístavů. Sv. Hyacint rozhodně má v nebi co dělat! Ave, florum flos, Hyacinthe… Ave, protector omnium ad te confugientium…
Včera večer nás navštívili kněží z kamensko-podolské diecéze. Přivezli svého farníka – vojáka, který byl na frontě těžce raněn. Po několika měsících léčení se chirurgům podařilo napravit a vyléčit jeho ruce a nohy polámané výbuchem, ale určitě ho ještě čeká dlouhé léčení. Museli přejet přes 400 km, takže přijeli pozdě. Dojalo mě, když nás ten voják nenechal jen tak odejít ze svého pokoje, ale poprosil jednoho ze svých kněží o požehnání a modlitbu. Snad každý, kdo byl někdy nemocný ví, že noci jsou nejtěžší. „Co dělat, když mi bude zle?“ zeptal se kněze modlícího se nad ním. „Jednoduše opakuj: Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou.“ Dobře, že Ježíš má na Ukrajině takové moudré a jemu oddané kněze. A pomyslel jsem si, že naštěstí se nezeptal mě, protože bych určitě začal dělat chytrého.
U snídaně jsem mluvil s ženou raněného vojáka. Vyprávěla, že po několika měsících v nemocnici se pro sebe stávají vojáci a pacienti něčím na způsob rodiny. Její muž kdysi uslyšel od mladého lékaře, který o něj pečoval v Ternopilu: „Včera večer jsme se s manželkou modlili za tebe.“ Zase znovu slyším, že humanitární pomoc pro ukrajinské nemocnice je velmi potřebná – díky ní lékaři mají čím léčit takovou spoustu zraněných a trpících pacientů. Ptám se, jak prožívá tuto situaci, a slyším: „Musíme se držet, máme přece děti. Jen mám starosti o manžela, aby to zvládl, i psychicky.“ Doufám, že návštěva v kyjevské neurologické klinice, kam se vydali po snídani, pomůže v návratu ke zdraví tomuto statečnému člověku, který na frontě zachránil život mnoha svým kamarádům.
V posledním dopise jsem vzpomínal na Nikitu z Charkova, který 13. srpna zahájil noviciát v našem řádu. Doufal jsem, že ho koncem svého pobytu v Polsku uvidím v bílém hábitě. Bohužel, bratři se nakazili covidem-19 a obláčka se odehraje teprve zítra. Polští dominikáni letos mají takový netypický, bezhábitový noviciát.
Při návratu z Varšavy do Kyjeva jsem se zastavil ve Lvově, kde v sobotu začal týdenní ALive Music Festival organizovaný dominikány. Před rokem se díky iniciativě o. Wojciecha na jednom z lvovských náměstí odehrál evangelizační koncert. Tak jsme slavili 800 výročí úmrtí sv. Dominika. Letos se o. Wojciech s laickými organizátory rozhodli to pojmout jako koncertní turné, aby v této pro Ukrajinu těžké době přišli se slovem života k obyvatelům Lvova, Ivano-Frankivsku, Chmelnického, Vinnycje a Fastivu. V sobotu Alive zahraje i v Boroďance, tedy v jednom z nejzničenějších měst u Kyjeva. První koncert se konal v důstojných zdech lvovské katedrály. Letos v rámci festivalu vystupuje kapela Lux Mundi tvořená hudebníky různých vyznání pocházejícími z několika ukrajinských regionů, včetně dvou zpěvaček – Sandry z Podkarpatské Rusi a Olgy z Chmelnického. Otec Oleksander, který káže během festivalu, zdůrazňuje, že jedním z cílů celé akce je povzbuzení k tomu se učit vidět Boha v tom, co zakoušíme. „Věříme, že Pán brání slabé a zraněné a zve nás, abychom k němu vzhlíželi. Bůh nás vede a navzdory všem obětem, ztrátám a bolesti je stále přítomný. Jde s námi křížovou cestou ke zmrtvýchvstání a vítězství.“ řekl o. Oleksander novinářce z portálu Credo.
Zastavil jsem se na noc u Společnosti sv. Pavla, abych se setkal se svým rodným bratrem Mariuszem. Jejich klášter leží hned vedle Lyčakivského hřbitova a Martova pole. Tam pochovávají vojáky, kteří zahynuli v posledních měsících, a dříve tam pohřbívali mj. rakouské vojáky padlé za 1. světové války a potom vojáky rudé armády a NKVD. V neděli ráno se nad Martovým polem vznášely zbytky mlhy, a nové řady čerstvých hrobů připomínaly zástupy vojáků vycházejících v parádním šiku na svou poslední cestu. Hrobů přibývá z týdne na týden. Napočítal jsem jich přes 100. V jednom z hrobů před pár dny pochovali 25-letého poručíka Jurije Strelcova. Zahynul na záporožské frontě 6. srpna. Vrátný z budovy metropolitní kurie, před kterou jsem zaparkoval auto před návštěvou u našich lvovských bratrů, mě upozornil, že mám zablácené boty. „Právě se vracím z Martova pole“ vysvětluji. Vrátný začal vyprávět: „Kdysi na zdi, která to místo oddělovala od Lyčakivského hřbitova byl velký nápis v ruštině: ‚Z prostředku planety, uprostřed bouřkových mraků, hledí mrtví na nebe s vírou v moudrost živých.‘ Každý, kdo jel tramvají kolem, viděl ta slova. Viděly je i matky, které rodily děti v porodnici dodnes ležící hned naproti Martovu poli.“
Cestou do Kyjeva jsem ještě zajel do Fastivu. Otcové Míša a Pavel právě seděli v obýváku s o. Ruslanem, rektorem semináře kyjevsko-žitomírské diecéze. Ruslan se nedávno vrátil z Karpat a doprovázel skupinu uprchlíků, kteří našli útočiště v Domu sv. Martina de Porres ve Fastivu. I když za oknem je pořád horko, mluvili jsme s Míšou o blížící se zimě. Rozhodně to bude těžká doby pro lidi, kterým válka zničila domy. Provizorní obydlí se osvědčila v létě, ale neochrání lidi před mrazem a sněhem. „Je to pro nás velká výzva“ zdůrazňuje Míša. „Musíme pomoct přežít zimu co nejvíc lidem, jak těm, kterým už pomáháme, tak těm, kteří k nám určitě ještě přijedou z východu a jihu země.“
Během posledních tří dní jsem pozorně poslouchal přes internet exercicie hlásané v krakovské bazilice Nejsv. Trojice otci Timothym Radcliffem a Łukaszem Popkem. Velice moudrá slova dvou bratrů, kterých si nezvykle cením a které mám moc rád. Mluvili mj. o tom, že milujeme to, co je detailní a konkrétní, zato nenávidíme abstraktní a obecné. Něco na tom je. Připomnělo mi to starou paní z jedné vesnice u Kyjeva, která vyprávěla o ruském vojákovi, který se u ní schoval, protože nechtěl střílet na Ukrajince, a ona ho krmila borščem. Přemýšlím, nakolik se to o čem mluvili Timothy a Łukasz dá vztáhnout na rodiny a národy rozdělené válkou?
S pozdravem a prosbou o modlitbu
Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 18. srpna 2022, 17:00 kyjevského času
Přeložil fr. Václav Veselský OP
Předchozí dopis je z úterý 26. července. Můžete také přejít na seznam dopisů.
Pokud chcete přispět na pomoc Ukrajině přímo přes tamní dominikány, budou Vám vděční oni i ti, kterým pomáhají!