Tentokrát o. Jarosław Krawiec píše o bojích nad Kyjevem, ukrajinských krojích a hlavně nedávné kanonické vizitaci magistra dominikánů, Gerarda Timonera OP.
Milé sestry, milí bratři,
květnové noci v Kyjevě jsou letos výjimečně neklidné. Zvlášť z pondělí na úterý. Obránce ukrajinského nebe střílejícím po ruských raketách a dronech doprovázely alarmy aut. Vypínaly se a zapínaly jako šílené, kdykoli se chvěla země, a nebe mnohokrát osvětlovaly stále nové exploze. Těžko bychom asi hledali v Kyjevě někoho, kdo hned po třetí nevyskočil z postele. Paní Káťa, naše klášterní kuchařka, se sousedy vylezla na schodiště, kde hledala bezpečnější místo. V domě, kde bydlí, se lidé zkrátka bojí, protože v prvních měsících války několikrát dopadly rakety a z oken vytloukly skla. Teď pro ně každé ostřelování města znamená pořádnou dávku stresu.
Dnešní noc také zuřila bitva na kyjevském nebi, ale okolí kláštera bylo mnohem tišší a většina z nás se o nočních událostech dozvěděla až z ranních zpráv. Při snídani jsem se ptal paní Káti, jak tu noc spala. „Otče, poprvé za strašně dlouho jsem konečně neslyšela sirény… ale bohužel mi zavolala sestřenka s otázkou, jestli je u mě všechno v pořádku. Je to pech – do rána jsem už neusnula.“
Píšu o Kyjevě, ale to samozřejmě není jediné ostřelované město. Na Ukrajině jich je každý den mnohem, mnohem víc. Není to dávno, co došlo k velkým explozím v Chmelnickém. Byly tak silné, že i když se to dělo dost daleko od kláštera, bratři na podlaze našli kousky omítky, které spadly ze stropu.
Dnes slavíme den vyšyvanky, tedy tradiční ukrajinské košile ozdobené speciálními výšivkami, které se liší oblast od oblasti. Košile, trička, elegantní šaty a dokonce i alby a jiná liturgická roucha zdobí ornamenty vytvořené často opravdu umělecky. Na nápad slavit lidový kroj Ukrajinců a udělat z něj svého druhu značku přišli v roce 2007 studenti Černovické univerzity. Dnes se snad nikdo na Ukrajině nestydí chodit ve vyšyvance, a za opravdu elegantní košile nebo dámské blůzy, vytvořené renomovanými firmami, se musí pořádně zaplatit. Když jsem se vracel z ranního nákupu, míjel jsem mnoho lidí ve vyšyvankách. Mám dojem, že jich bylo mnohem víc než v dřívějších letech.
V prvních dnech května nás navštívil generální magistr dominikánů. Byla to jeho první návštěva Ukrajiny, a nás potěšilo setkání s nejvyšším představeným a zároveň 88. nástupcem sv. Dominika. Otec Gerard Timoner III. se svým sociem o. Alainem Arnould, který byl na Ukrajině od začátku války potřetí, navštívili Fastiv, Kyjev, Chmelnický, Čortkiv a Lvov. Vlaky a auty překonali mnoho kilometrů, aby se setkali s dominikánskou rodinou, tedy sestrami, bratry a laiky dominikánského řádu, všude, kde se nacházejí naše kláštery. Mám stále v paměti mnoho slov otce Gerarda, který podle mého názoru ve své službě představeného spojuje autentickou lásku, soucit a opravdu dominikánský zdravý rozum.
Na popud polského provinciála magistr Řádu poctil zvláštním vyznamenáním dobrovolnice a dobrovolníky Domu sv. Martina de Porres z Fastova. Medaile „Benemerenti“ se už více než 50 let udílí lidem mimo Řád, jejichž svědectví života podle evangelia zasluhuje vyznamenání. Poprvé cena nebyla udělena jedinému člověku, což je, jak zdůraznil o. Alain, inspirací pro dominikány, kteří se na celém světě snaží žít a hlásat Krista jako komunita. Dodal: „Děkuji, že jste tvůrci pokoje spolu s námi!“
Jsem vděčný o. Łukaszovi Wiśniewskému, a také magistrovi Řádu, že si nejen všimli dobrovolníků a toho, co pro druhé dělají, ale že jim i tu cenu osobně udělili. Nechyběly slzy a dojetí na tvářích vyznamenaných. Sám jsem se jim také neubránil, když jsem s hrdostí hleděl na ně, a… na malinkou figurku sv. Martina de Porres, kterou citlivě držela v dlaních dobrovolnice Káťa. Byla to jedna ze dvou figurek, které pro nás vyrobil bratr Marie-Bernard z Francie. Otec Alain nás překvapil ještě jedním dárkem. Jiná dobrovolnice, Aňa, je učitelkou angličtiny a ovládá i finštinu. Jako dárek od o. Alaina a bratří dominikánů z Helsinek dostala tři knížky… samozřejmě finsky!
Cestou z Fastova do Kyjeva jsme navštívili území vysvobozené před rokem z ruské okupace. Jsou pořád zničené. Zastavili jsme se v Andrijivce, o které jsem mnohokrát psal v dopisech na úplném začátku války. Otec Míša s dobrovolníky znovu přivezli tisíce maličkých kuřátek, které jsme i s bratry Gerardem a Alainem rozdávali obyvatelům vesnice. Zvlášť staroušky takový dárek moc potěšil. Říkali, že z těch „církevních“ kuřat, které dostali před rokem, žádné neumřelo. Nevím, nakolik je to pravda a nakolik jenom srdečná vděčnost vůči o. Míšovi za jejich doprovázení od samého počátku té tragédie. Stoupl jsem si stranou, abych si promluvil se starším mužem, který přežil okupaci Andrijivky: „Poprvé v životě jsem byl rád, že jsem starý. Když Rusové začali zatýkat, odvážet nebo zabíjet muže mladší než já, mě pustili na svobodu s tím, že jsem už starý a nepotřebný. Stáří mi zachránilo život.“
V Irpini jsme se na chvíli zastavili u trosek mostu. Je to symbolické místo, brána do svobodného světa pro lidi, kteří utíkali z území zabraných Rusy na samotném počátku války. Lidé tudy tehdy utíkali během ostřelování, bez ohledu na ledovou vodu, a fotografie dokumentující hrdinnou pomoc ukrajinských vojáků, hasičů, policistů a dobrovolníků na přelomu února a března 2022 sledoval celý svět. Když se se mnou a s Vatikánským radiem o. Gerard dělil o své dojmy z pobytu, zmínil to místo: „Vedle toho zničeného mostu se staví nový, nejspíš pevnější než ten původní. A to je pro mě důležitý obraz. Symboly zkázy zůstávají, stejně jako Kristovy rány, které zůstaly i po zmrtvýchvstání. Ale na druhé straně vidíš most, který se staví už během konfliktu. A chtěl bych věřit, že i to je mise Církve, mise všech lidí dobré vůle: budovat mosty. Když se apoštol Tomáš dotknul Kristových ran, zvolal: ‚Pán můj a Bůh můj!‘ Modlíme se a doufáme, že dokonce i když nás obklopuje zkáza a rány ukrajinského národa, stále se můžeme dotýkat Kristových ran a volat ‚Pán můj a Bůh můj‘, protože věříme ve zmrtvýchvstání. Symboly smrti se mohou stát symboly nového života. Nového života, který může dát jenom Bůh.“
V mezinárodní den zdravotních sester a porodních asistentek jsem přivezl z Krakova do Kyjeva a předal nemocničním kaplanům vedeným dominikány relikvie zdravotní sestry bl. Hanny Chrzanowské (1902-1973). Byl to nápad Sylwie, laické zdravotní sestry pracující na krakovské pohotovosti, spojené s Ukrajinou od revoluce na Majdanu v roce 2014. Pevně věřím, že přímluvná modlitba bl. Hanny a příklad jejího svatého života bude vzpruhou pro lékaře, zdravotníky a hlavně nemocné, kterým jako kaplan slouží o. Oleksandr.
Před pár dny jsem navštívil hřbitov ve Lvově, kde se pohřbívají ukrajinští vojáci. S každým dnem tu přibývá hrobů. U jedné z mohyl starší pán pokládal květiny. Zeptal jsem se: „Slava Isusu Chrystu! To je váš syn?“ Muž poprosil o zopakování, jakoby byl duchem nepřítomný. „Ano. Jediný syn. Byl. Už není.“ Padl u Chersonu. U jiného hrobu mladého vojáka seděl na lavičce a modlil se růženec jiný starší pán, oblečený do vojenské uniformy. Položil jsem mu stejnou otázku. „Ne. Byl to můj spolubojovník. Neznal jsem ho. Ale padl hned vedle mě.“ „Kde to bylo?“ „Avdijivka.“ A ukázal si na srdce: „Teď ta nejtěžší válka zuří tady.“
Chvíli předtím, během mše svaté, jsem přečetl slova evangelia sv. Jana: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal.“ (Jn 17,24) Jsem přesvědčený, že o to dnes Kristus prosí Otce za dominikány. On je u Chersonu, v Avdijivce, na lvovském hřbitově s blízkými oplakávající své zesnulé… a zve nás, abychom ho doprovázeli.
O podobné zkušenosti se zmínila Marzena, dobrovolnice z Polska, která s o. Míšou a týmem z Fastova byla minulý týden v okolí Izjumu: „Ve vesnici Zavody jsme potkali muže, na kterého jen tak nezapomenu. Nebylo mu víc než 50 let, bylo vidět, že pije, ale bylo také vidět, že to je nové pijáctví, že před válkou alkohol k jeho životu nepatřil. Přišel na schůzku kvůli opravě domů, které se dají zachránit. Přišel, aby byl chvíli s lidmi. ‚Zabili mi synka za bílého dne, během okupace naší vísky, prostě šel přes vesnici, viděli ho a zastřelili. Zůstal jsem úplně sám. Nechci nic opravovat. Chci, aby mě alkohol vzal…‘ A co se dá dělat? Co se dá říct. Nic. Vůbec nic. Koukáš na člověka, ze kterého zmizel život, a zároveň v jeho očích vidíš a cítíš neskutečné dobro. Prostě být… Prostě chvíli s někým zůstat…“
S pozdravy, vděčností za podporu a prosbou o modlitbu
Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 18. května 2023
Přeložil fr. Václav Veselský OP
Předchozí dopis je z pondělí 3. dubna, mezi ním a tímto vyšla také zpráva o zahájení vizitace. Následuje dopis z pondělí 7. srpna 2023. Můžete také přejít na seznam dopisů.
Pokud chcete přispět na pomoc Ukrajině přímo přes tamní dominikány, budou Vám vděční oni i ti, kterým pomáhají!