Zprávy z Ukrajiny – sobota 17. srpna 2024

Půl roku po předchozím dopisu nám o. Jarosław Krawiec OP zase napsal ve svátek sv. Hyacinta. Tématem je nejen odkaz tohoto zakladatele dominikánského řádu na Ukrajině, ale jako obvykle hlavně pomoc potřebným.

Milé sestry, milí bratři,

dlouho jsem se chystal, abych napsal další dopis z Ukrajiny. Přátelé mě však mobilizovali k dokončení jeho psaní v den sv. Hyacinta. Právě tento polský svatý, patřící k první generaci dominikánů, kolem roku 1228 dorazil do Kyjeva, čímž začalo poslání řádu na dnešní Ukrajině.

Co chtějí Ukrajinci? Odpověď se zdá jednoduchá: „Mír!“ Obyvatelé velké evropské země, ve které déle než 900 dní probíhá rozsáhlá válka. Ukrajinský spisovatel, publicista a politolog Mykola Rjabčuk s takovým prohlášením zcela nesouhlasí. „Pokud se podrobněji podíváte na to, co si Ukrajinci přejí navzájem na své narozeniny nebo jiné oslavy, můžete vidět, že to nejčastěji je „vítězství“, ne „mír“ – nedávno napsal v publicistickém časopise „Krytyka“. Rjabčuk poznamenává, že je pro Ukrajince obtížné si představit jedno bez druhého. „Bez vítězství je mír kapitulací.“ A dodává: „Rusko nám nedalo na výběr, když otevřeně vyhlásilo zničení ukrajinského národa a státu za účel této války.“ Ačkoli prodloužená válka přináší stále více únavy, většina obyvatel Ukrajiny si myslí něco podobného.

foto: Jarosław Krawiec OP | Graffiti „David a Goliáš“, které v Boroďance v Kyjevské oblasti 30.10.2022 vytvořil Banksy

Před 20 lety jsme se setkali s Mykolou Rjabčukem. Jako bratr student jsem přišel do Kyjeva během prázdnin, abych se podíval na to, co dominikáni na Dněpru dělají. Setkali jsme se v srdci města na náměstí Nezávislosti a rozhovor byl později zveřejněn v dominikánském měsíčním „W drodze“. Pamatuji si, že mě překvapilo prohlášení mého partnera: „Kníže Vladimír nezvolil nejlépe, když přijal křesťanství z Byzance, nikoli z Říma. Byl bych radši, kdyby náš stát patřil k latinskému obřadu.“ Inu, možná, kdyby byl Řád kazatelů vytvořen o několik století dříve a svatý Hyacint dorazil na Dněpr na konci prvního tisíciletí, střední a východní Evropa by dnes vypadaly trochu jinak.

foto: Jarosław Krawiec OP | Hroby ukrajinských vojáků ve Lvově

Poslední dny často zní poplachy a sirény varují před útoky raket a dronů. Po 8. červenci, kdy došlo k největšímu raketovému ostřelování Kyjeva od začátku války, během kterého byla zničena část dětské nemocnice, mnoho obyvatel města zase prožívá bombové poplachy s větší úzkostí. Náš přítel, lékař, už nějakou dobu každý večer přichází do našeho kláštera s manželkou a dítětem. Požádal o pohostinnost, protože se s námi cítí bezpečnější, navzdory skutečnosti, že náš okrsek s ohledem na množství válečného poškození není nejbezpečnější. V této situaci je obtížné nesouhlasit s Irynou, se kterou se často setkáváme s mše v naší klášterní kapli. „Další poplach v Kyjevě. A v Mykolajevě, Chersonu, Oděse, Černihově a Kropyvnickém. Znáte jména měst, mezi nimiž může být vzdálenost srovnatelná se vzdáleností celých evropských zemí? Pokaždé, když se přemýšlíš, jak usnout s nadějí, že se vašim blízkým nic nestane (…) a znovu se chystají do krytů nebo sklepů, nebo se jednoduše modlí mezi dvěma stěnami bytu. Vypráví pohádky svým dětem, aby se necítila tak vyděšeně“ (středa 14. srpna v 00:54). Četl jsem Iryninu poznámku, ani já jsem tu noc nemohl usnout.

foto: Jarosław Krawiec OP | Socha „Smutek” představená v rámci výstavy „Ukradené dětství” (Centrum paměti Holokaustu Babyn Jar)

Mnoho lidí spojuje sirény ozývající se několikrát denně s nedávno zahájenou ofenzívou ukrajinských jednotek v Rusku. Obsazení části Kurské oblasti bylo velkým překvapením. Navzdory velmi obtížné situaci na Donbasu a značným ztrátám na ukrajinské straně se to stalo silným impulsem, který vzbuzuje nadšení a naději. Mám však dojem, že tento nepochybný vojenský úspěch neznamená, že mezi Ukrajinci panuje nějaká euforie a radost spojená s utrpením, strachem a nejistotou lidí žijících v těchto oblastech. Oksana, se kterou se známe od března 2022, když se spolu se svými blízkými dostala z Irpině obsazené Rusy, sdílela se svými přáteli své zkušenosti: „Myslela jsem si, že jsem odolná a už jsem zpracovala zkušenosti z roku 2022. Rozhodla jsem se sledovat videa z Kurské oblasti, zničený konvoj a evakuací lidí auty ze Sudži. Bylo to jako spoušť, která ve mně vyvolala ostrou stresovou reakci. Znovu jsem zažila stejné emoce jako v únoru a březnu 2022. Srdce mi bušilo v krku, tekly slzy, nemohla jsem dýchat.“

foto: Mychailo Romaniv OP | Chléb z naší pekárny v Chersonu se dostal k obyvatelům přífrontové vesnice

Během několika červencových dnů jsme v klášteře hostili sestry Renatu a Kamilu z Charkova, které k nám přišly se skupinou několika dětí z Domu naděje v Korotyči. Zrovna bylo opravdu velké horko. Při přípravě jídla sestry orionistky říkaly, jak během společné večerní modlitby několikrát prosily o ochlazení a déšť. „Když jsem viděla předpověď počasí v příštích několika dnech, rozhodla jsem se vysvětlit, že modlitba takhle nefunguje. Spíše bychom se měli modlit za sílu snášet horko,“ říká sestra Kamila. Druhý den pršelo. Bylo to v pohodě. Další den znovu pršelo celé odpoledne. Smějeme se. Právě jsme se přesvědčili, jak důvěřující víra dětí přesahuje naši „dospělou“, to znamená často omezenou, důvěru v Ježíše a jeho slova: „Proste a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno“ (Mt 7, 7). Píšu o tom a přemýšlím o tolika lidech, kteří se každý den modlí v těch částech světa, kde probíhají války a ozbrojené konflikty.

foto: Jarosław Krawiec OP | Děti z Charkova se sestrami orionistkami během letní rekreace v Kyjevě

Sestra Kamila také psala o evangelním „být jako děti“ na sociálních sítích při příležitosti dne dětí 1. června. „Pořád jsou s námi děti. Udivuje mě, jak moudře a adekvátně reagují na situaci. Jsou tady a teď. Dokážou najít důvod k radosti a prostor pro zábavu doslova všude a ve všem. Krátce po požáru klidně vyběhnou ven a pokračují ve hře. Vesele mávají na nízko letící vrtulníky a volají, že to jsou naši! Vždy se modlí za mír a neochvějně věří ve vítězství. Bojí se jen na okamžik a vyjadřují své emoce. Oplakávají ztráty a statečně se s nimi smiřují. Hádají se, vyzývají, dokonce někdy poperou, a pak se smíří a všechno je v pořádku. Začínají znovu … to je to, co se od nich můžete naučit! Chápu, že nás potřebují, ale pravděpodobně my je potřebujeme ještě více. Pokud jsme se změnili a stali jako děti, pak … Myslím, že potom by skončila válka, začali bychom si vážit toho, co je, žít tady a teď, milovat, důvěřovat…“

foto: Jarosław Krawiec OP | Děti drží plakát, který namalovaly, s nápisem: „Přejeme klidné nebe”

Otec Míša s dobrovolníky z domu sv. Martina de Porres ve Fastově několikrát měsíčně cestuje s humanitárními misemi do Chersonu. Už víc než rok tam vedeme kuchyň a pekárnu a poslední měsíc i sociální prádelnu. „V červenci jsme rozdali 11 805 jídel a upekli přes 6 000 bochníků chleba, které jsme dali potřebným“ – svědomitě uvádí otec Míša. „Obyvatelé okolních vesnic prosí, abychom jim přivezli hasicí přístroje. Vedro znamená, že stačí málo, a oheň stráví domy nebo pole.“ Během posledních dvou měsíců jsme vstupovali do Chersonu jen se souhlasem vojenské správy města a přesouvali se jen po předem určených trasách. Z bezpečnostních důvodů neshromažďujeme lidi na jednom místě. Rychle dosáhneme určených bodů, kde odevzdáme hasicí přístroje, kuchyňské náčiní, plenky pro děti, čisticí prostředky, ložní sady, přikrývky a polštáře a také oděv pro domácí hospodářství.“

foto: Jarosław Krawiec OP | Děti z Charkova se sestrami orionistkami během letní rekreace v Kyjevě

Letos v létě v Centru sv. Martina ve Fastově již hostíme druhou skupinu uprchlíků z Myrnohradu v Doněcké oblasti. Toto město leží velmi blízko fronty, a proto se úřady rozhodly uspořádat evakuaci obyvatel, zejména rodin s dětmi. Během jejich pobytu v našem domě dostává 43 dětí kvalifikovanou psychologickou podporu vedenou trenéry a psychology ze Lvova, Kyjeva a Vinnycji. V této době jejich rodiče hledají nový domov v bezpečnějších oblastech Ukrajiny. Na sv. Hyacinta celá skupina navštívila dominikánský kostel ve Fastově a kavárnu San Angelo. Ačkoli většina dětí nepochází z náboženských rodin, chtěli se dostat do chrámu, aby se modlili a podle východního zvyku zapálili svíčky za lidi, které nosí ve svých srdcích.

foto: Jarosław Krawiec OP | Figura Matki Bożej przed kościołem parafialnym w Chersoniu nieco uszkodzona podczas ostrzału miasta

Vážení bratři a sestry, pokud se mě zeptáte, kdy skončí tato válka, odpovím vám, že nevím. Jsem však přesvědčen, že každý z nás může různými způsoby přispět k jejímu konci. Máme být tvůrci pokoje! Jak to udělat, navrhuje sv. Petr ve svém dopise: „Především se mějte navzájem vroucně rádi, protože láska přikrývá všechny hříchy. Buďte jeden k druhému pohostinní bez reptání. Navzájem si pomáhejte podle (míry Božích) darů jako dobří správcové rozmanité Boží milosti.“ (1Pt 4,8-10).

Spolu s bratry a našimi kolegy děkujeme těm z vás, kteří stále pamatují na Ukrajinu, modlí se za nás a podporují nás mnoha různými způsoby. Jsme vám vděční a dnes vás zvláště doporučujeme Bohu v modlitbě na přímluvu sv. Hyacinta.

S pozdravy a prosbou o modlitbu

o. Jarosław Krawiec OP

Kyjev, 17. srpna 2024

Přeložil Pavel Veselský

Předchozí dopis je z neděle 14. ledna 2024. Můžete také přejít na seznam dopisů.