Krátce před třetím výročím plnohodnotné ruské invaze provinční vikář ukrajinského vikariátu fr. Jarosław Krawiec OP napsal další dopis, tentokrát věnovaný hlavně vzpomínkám několika lidí v jeho okolí na tyto těžké tři roky.
Milé sestry, milí bratři,
„Snažím se vzpomenout si, jaké to bylo před válkou. Je to tak těžké,“ říká otec Míša, když se míjíme ve dveřích našeho skladu humanitární pomoci. Mám dojem, že on sám je z toho, co prožívá, trochu překvapený. V Chersonu krásně svítí sluníčko a vzduch je dost studený. Při ručním překládání několika tun mouky však chlad necítíte. Méně pozornosti je také věnováno vzdáleným, opakujícím se zvukům výbuchů v tomto frontovém městě na jihu země. Mouku vozíme do pekárny a kuchyně pro potřebné, kterou provozuje Centrum sv. Martina de Porres. Každý den se z této mouky peče několik set bochníků chleba. Pracovníci pekárny se rychle naučili připravovat výborný chléb, housky a sladké pečivo. Všichni chceme zajistit, aby to, co rozdáváme obyvatelům města, bylo co nejchutnější. Nedivím se, že si otec Míša tak těžko připomíná, jaký byl život před 24. únorem 2022, kdy těsně před svítáním dopadly na naši zemi první ruské rakety. Podobné problémy se vzpomínkami má asi každý, kdo tu dobu na Ukrajině zažil. Jeden by neřekl, že tři roky jsou dlouhá doba, ale v naší situaci to vypadá jako věčnost.
Píši vám z Ukrajiny v předvečer dalšího výročí vypuknutí totální války. S každým dalším měsícem toho mají všichni na celém světě čím dál tím víc plné zuby. Nejlépe to dokládají naše reakce na opakované zprávy o dalších raketových útocích, o tragédii v Kryvém Rohu, kde 17. ledna u dveří svého domu zemřela 45letá žena těžce zraněná střepinami, a o lidech, kteří uhořeli ve vlastním autě následující den za svítání v důsledku exploze ruské rakety u stanice metra Lukjanivska, která leží nedaleko našeho kyjevského kláštera. Tragická kronika války není ničím fascinujícím. Zničené obytné budovy, školy, nemocnice, továrny a mosty nejsou krajinou hodnou pozornosti. Nicméně připomínka bolestivých ran, které ruská agrese způsobila ukrajinskému lidu a všem, kdo jsou s touto zemí spojeni, je voláním po pravdě. Nikdo z nás, očitých svědků toho, co se poslední tři roky na Ukrajině děje, nepochybuje o tom, kdo tuto válku rozpoutal a proti komu je vedena.
Během prvních měsíců války se Natalia uchýlila ke svým starým rodičům do našeho kyjevského kláštera. Nedávno nás pozvala na křest knihy, který obsahoval její text. Jedna ukrajinská organizace pozvala 25 civilistů, aby se podělili o své zkušenosti s životem pod ruskou okupací. Vznikla unikátní kniha s názvem „Když neklepou na dveře“. Jejími autory jsou obyčejní lidé, jejichž životy válka přerušila tak nečekaně, že nedokázali uniknout ruským tankům.
Natalia ve svém krátkém svědectví psala nejen o kolonách obrněných vozidel projíždějících kolem jejího domu nedaleko Buči a Hostomelu, ale také o ruských vojácích, kteří v jejím domě hledali nacisty, a o tom, jak se s rodiči rozhodla, že když někdo zemře první, ostatní ho pohřbí do jámy vykopané na zahradě. Mluví také o zvířatech: „Moji staří rodiče měli dva staré psy, které zranily výbuchy. Často proto cukali ušima a někdy nás nepoznali. Jeden z nich kousl mého otce do ruky a pak dlouho plakal, cítil se provinile a schovával si oči. Psi okupaci nepřežili. Také se k nám zatoulala krásná fenka dobrmana, hnědá s pálením. Štěkala na nás, ale prosila o jídlo. Krmili jsme ji stejnou kaší, kterou jsme jedli my sami a kterou jsme krmili naše kočky a psy. Vedle nás na silnici ostřelovali auto s rodinou jeho majitelů, když se tito lidé snažili odjet tzv. zeleným koridorem.“ Pamatuji si příběh, který Natalia vyprávěla o době, kdy do budovy charitativní kuchyně v Chersonu náhle vběhl vyděšený pes. „Kužja se moc bojí výbuchů,“ vysvětluje mi jedna z dobrovolnic a jemně psa hladí. Dáváme mu prostor, aby se cítil bezpečně. Venku jsou slyšet hlasité výbuchy.
Na břehu Dněpru, v samém srdci Kyjeva, stojí historická budova bývalého říčního přístavu. Byla postavena před více než 60 lety a donedávna sloužila jako hlavní budova kyjevského přístavu. Už tři roky v něm sídlí Americká univerzita v Kyjevě a ze střechy budovy vlají vlajky obou zemí.
Nedaleko se podle pověsti nachází místo, kde se prý po vlnách Dněpru procházel svatý Hyacint neboli Jacek. Na útěku před Tatary prý držel v rukou Nejsvětější svátost a sochu Panny Marie. Takto je tento polský světec nejčastěji zobrazován v ikonografii a poutníci navštěvující náměstí sv. Petra v Římě jej podle těchto atributů snadno poznají mezi světci zobrazenými na Berniniho kolonádě.
Ne náhodou se zmiňuji o sv. Hyacintovi, protože to byl on, kdo mi umožnil společně s mými bratry Markem a Zdzisławem nedávno navštívit tuto moderní a dynamicky se rozvíjející univerzitu. Ukázalo se, že rektorem univerzity je prof. Jacek Leśkow, který při objevování míst v Kyjevě spojených s jeho patronem přišel do našeho kláštera. A my jsme na oplátku navštívili univerzitu, kterou vede. V moderních interiérech zasazených do starých pevných zdí, na kterých zůstaly pečlivě zrestaurované mozaiky z minulé éry, mluvíme o budoucnosti Ukrajiny. Velkou výzvou je nyní vytvořit rozvojové perspektivy pro mladé lidi, aby se rozhodli zůstat v zemi a investovat zde své znalosti a talent. Bohužel každý další rok či dokonce měsíc války demografickou situaci na Ukrajině stále zhoršuje.
Drastický pokles porodnosti, téměř trojnásobný nárůst úmrtnosti a masivní rozsah migrace – s tím vším vstupuje Ukrajina do čtvrtého roku totální války s Ruskem. Podle výzkumu Ukrajinského ústavu demografie a problémů kvality života žilo v polovině roku 2024 na územích kontrolovaných ukrajinskými úřady 30 milionů lidí a 9 milionů zůstalo mimo svou zemi. „Jak se tato čísla změní, závisí do značné míry na délce války a jejím konci,“ říká v odborné diskusi ředitelka ústavu a zdůrazňuje, že stojí za to ocenit, že si tolik lidí zachránilo životy a zdraví útěkem před válkou. „Mnoho našich specialistů mě v tomto ohledu nepodporuje, ale neznám žádnou vyšší hodnotu než lidský život,“ poznamenává Ella Libanova. „Tito lidé přežili. Jejich děti přežily. Sláva Bohu. I kdybychom je všechny nedokázali získat zpět, a rozhodně je nezískáme zpět všechny… Dřív jsem snila o 60 %, pak 50 %, teď by bylo skvělé, kdyby se jedna třetina vrátila na Ukrajinu.“
Stanisław Marcisz pochází z Vratislavi a od července 2022 je dobrovolníkem v Domě sv. Martina ve Fastově. Když se ho ptám, jak to, že se rozhodl žít na Ukrajině pár měsíců po začátku války, vypráví mi o své pěší cestě z Nizozemska do Gruzie, o laskavosti a dobrotě mnoha lidí, které za tu dobu zažil, a o slovech svého otce: „Bereš na sebe dluh, který budeš muset jednou splatit. Po poslechu „Dopisů z Ukrajiny“ přečtených otcem Szustakem se rozhodl vydat se na další cestu, která trvá dodnes. Stanisław během svého působení na Ukrajině najezdil již desítky tisíc kilometrů jako dobrovolník v humanitárních misích. „Mám pocit, že to, co děláme, má smysl; jsi zapotřebí a děláš, co je třeba udělat,“ říká Stanisław. „To je to, co mě tady drží. Byly chvíle, kdy jsem si říkal, proč tady musím být, není to moje válka, není to moje země… Jediné, co je moje, jsou cigarety v autě. Ale pak jedeme do Charkova, na Donbas nebo do Chersonu. Vidíš lidi, díváš se jim do očí, pomáháš jim – a to je smysl, který je pro mě jako křesťana, katolíka a člověka tak důležitý. Nesoudíš, jen pomáháš. To je pravá Kristova Církev.“
I biskup Mykola Lučok, dominikán, který stojí v čele jedné z ukrajinských diecézí, mluví o obrovské potřebě smyslu, o hladu po něm, a o jeho nedostatku u tolika lidí. Hledání smyslu života vidí jako největší výzvu, před kterou nyní stojíme. „Jak žít v této rozpadající se zemi, jak žít v tomto světě? Je to existenční krize, nejen sociologická nebo geopolitická.“ Biskup Mykola z Mukačeva na Podkarpatské Rusi se nevyhýbá rozhovorům na nelehká životní témata, a tak se nedivím, že na setkání s ním spojené s propagací knihy „Hledání autority“, přišlo tolik obyvatel Lvova. Čeká nás podobné setkání v Kyjevě.
Milé sestry, drazí bratři, děkuji každému z vás za vaše modlitby, laskavost, kterou nám projevujete v různých podobách, materiální podporu a blízkost, která je jednou z tváří naděje. Tři roky za námi! Co bude dál? Věříme, že konečně přijde dlouho očekávaný mír.
S vděčností, pozdravy a prosbou o modlitbu
Jarosław Krawiec OP
Kyjev, 21. února 2025
Přeložil Pavel Veselský
Předchozí dopis je ze soboty 28. prosince 2024. Můžete také přejít na seznam dopisů.