S novým rokem přišel nový dopis od provinčního vikáře ukrajinských dominikánů Jarosława Krawce. Vedle obvyklých válečných útrap a snahy pomáhat je tentokrát řeč o oslavách vánoční doby a o jedné rodině mučedníků nedávno prohlášených za blahoslavené.
Milé sestry, milí bratři,
doufal jsem, že se mi podaří ve středu vyrazit s otcem Míšou a dobrovolníky z Domu sv. Martina de Porres na první letošní humanitární misi do Chersonu. Bohužel, nečekaná nemoc a vysoká horečka mi zkřížily plány. Tři dny jsem nestrávil za volantem autobusu, ale v posteli, zabalený do teplého spacáku. Své přátele jsem tedy doprovázel jen v myšlenkách a modlitbě. Cherson a okolní vsi, to je území u frontové linie, u břehů Dněpru. Otec Maksym, farář tamní farnosti, tvrdí, že během vánoční doby napočítali kolem 800 „příletů“, čili dělostřeleckého a raketového ostřelování, leteckého bombardování a dronových útoků. I proto na ulicích města je vidět méně lidí. Lokální úřady už dlouho přesvědčují rodiny s dětmi k evakuaci. To se týká i okolních vesnic, stále poničenějších 690 dní trvající válkou.
Jednou z takových vsí je Antonivka. Otec Míša vypráví o setkání s 80-letou ženou, která bydlí v poškozeném domě: „Žije ze dne na den. Ráno vstává z postele, podívá se na ikonu a řekne: ‚Dobrý den, Ježíši Kriste. Co dnes budeme dělat?‘ Přivezli jsme jí uhlí na tři týdny a znovu jsme ji přemlouvali, aby s námi jela do Fastova. A zase odmítla.“ Podobně jako mnoho starých lidí, ta žena chce dál žít ve své vesnici a ve svém domě, nebo spíš v tom, co z něj zbylo. S díky za přivezenou pomoc poprosila o evakuaci sousedovic psa. Lusia z Antonivky proto vyrazila na cestu do nového domova, který už našla ve Fastově. Přiznávám, že mně vždy dojímá, jak se lidé žijící v opravdu těžkých podmínkách starají o osud zvířat. Proto z mnoha humanitárních misí otec Míša přiváží do Fastova stále další psy a kočky.
Včera jsem zavolal sestrám orionistkám, které provozují dům pro osamělé matky v Korotyči u Charkova. Už jsme se dlouho neviděli. Mám moc rád rozhovory se sestrami, protože je v nich málo stěžování si a kritizování, toho moru mnoha rodin i řeholních komunit. Snažíme se sdílet dobro, které vidíme kolem sebe. Sestra Kamila nadšeně vypráví o lidech, které potkala v poničených vesnicích kolem Čuhujiva, kde s pomocí o. Leszka Kryży a Spolku Pomoci Církvi na východě a dalších dobrých lidí dokázaly v opuštěném činžáku vytvořit krejčovskou dílnu. Obyvatelky vesnice tam našly práci. Sestra Kamila říká: „Nějak u lidí nevidím znechucení ani depresi. Naši sousedi, když je potkám, se často dělí o drobné radosti všedního dne – někdo opravil auto, jiný uklidil zahradu. Když posloucháš lidi, přesvědčíš se, jak nás válka všechny změnila. A to i dobrým způsobem, protože lépe než kdy jindy chápeme, jak je důležité být spolu, jak důležitá je rodina.“
Letos většina ukrajinských křesťanů slavila Vánoce ve stejný den. Řeckokatoličtí a pravoslavní (z Pravoslavné církve Ukrajiny) biskupové se rozhodli přejít na novojuliánský kalendář, blízký gregoriánskému kalendáři užívanému katolíky. Díky tomu můžeme konečně slavit jedny z největších křesťanských svátků společně. Ve východní liturgii je slavnost Zjevení Páně, kterou teď slavíme 6. ledna, současně památkou křtu Pána Ježíše. V souladu s tradicí se kromě liturgie slavené v kostelích odehrávají i zvláštní pobožnosti u řek a jezer. Nechybí ani odvážlivci, kteří se ten den noří do ledové vody. Správa Kyjeva určila několik míst, kde se to dalo dělat bezpečně, pod dohledem plavčíků. Jedno z nich bylo na jednom z ostrovů v Dněpru. V Hydroparku se nachází kaple, kde metropolita Kyjeva a celé Ukrajiny Epifanij posvětil vodu. Každý rok se snažím zúčastnit té liturgie a spolu s pravoslavnými bratry a sestrami prožít tajemství křtu Krista a zjevení Božího Syna světu.
Na pláži jsem potkal otce Jakuba. Jednou z jeho vášní je fotografie, takže i letos s foťákem v ruce sledoval, jak obyvatelé hlavního města slaví Jordán, jak se na Ukrajině lidově nazývá slavnost Zjevení Páně. „Letos tu je mnohem míň lidí“ poznamenává Jakub. A dodává, že určitě bude mnoho pravoslavných slavit „ten správný Jordán“ teprve 19. ledna, tedy podle juliánského kalendáře. Církev moskevského patriarchátu se pro změnu liturgického kalendáře nerozhodla. Mezi milovníky koupání v ledovém Dněpru jsem ale potkal velvyslance Velké Británie na Ukrajině Martina Harrise. Když jsem se na něj díval a chválil statečnost tohoto Brita, vrtalo mi hlavou, zda jeden z členů jeho osobní stráže vlezl s ním do vody z povinnosti, nebo sám chtěl. Možná jedno i druhé.
„Jestli se mě ještě někdo zeptá, kde že je ta ukrajinská válka, když přece ve Lvově není vidět, ať přijde na moje sídliště. Dneska ráno: tři školy, jedna školka a několik paneláků rakové ostřelování poškodilo nebo zničilo.“ napsala 29. prosince známá novinářka Vita Jakubovska. Pro Lvov to bylo tragické dopoledne. I my bychom mohli pozvat „válečné pochybovače“ do čtvrti kolem kyjevského dominikánského kláštera a naší stanice metra, kam kolem 7:00 udeřilo několik raket. Mocný výbuch otřásl i naším klášterem. Naše kuchařka, která bydlí poblíž místa zničeného raketami, říkala, že lidé začali pracovat a hned mnozí zahynuli pod sutinami. Sloupy dýmu se ještě dlouhé hodiny vznášely nad tím místem. O pár dní později, 2. ledna, dalšího masivní útok na hlavní město Ukrajiny zničil mj. jeden panelák ležící pár kilometrů od našeho kláštera. Nazítří jsem se tam vydal. S bolestí jsem sledoval následky této brutální války a lidi, kteří se snažili zachránit to, co ještě zbývalo z jejich obydlí.
Na zpáteční cestě z Jaroslavi, kde jsem vedl adventní rekolekce, jsme s otcem Markem Grubkou, převorem tamního kláštera, navštívili arcibiskupa Adama Szala. Přemyšlský metropolita daroval dominikánům na Ukrajině relikvie rodiny Ulmových. Ti byli beatifikováni 10. září 2023 ve vsi Markowa. Během německé okupace, ve druhé polovině roku 1942, Józef Ulma poskytl útočiště osmi Židům. 24. března 1944 za to celou jeho rodinu, předchozím udání, zastřelili. Spolu s Ulmovými zemřeli i jimi ukrývaní Židé. Ve svém exempláři Písma svatého budoucí mučedník zvýraznil dva fragmenty: podobenství o milosrdném Samaritánovi, ke kterému napsal krátké slovo „Ano“, a Ježíšova slova: „Jestliže tedy milujete ty, kdo milují vás, jakou budete mít odměnu? Copak to nedělají i celníci?“ (Mt 5,46)
Po několika hodinách čekání ve frontě na pasovou kontrolu na nádraží v Přemyšlu jsem sedl do zpožděného vlaku do Kyjeva s velkou vděčností. Spontánní nápad otce Marka, že by se relikvie Ulmových měly dostat do Kyjeva, beru jako důležité znamení pro naši dominikánskou misii v zemi sužované válkou. Tématem rekolekcí, které jsem hlásal, byl život podle Evangelia. Blahoslavení Józef Ulma, jeho žena Wiktoria a jejich malé děti Stanisław, Barbara, Wladyslaw, Francis, Antoni a Maria, a také sedmé dítě, které zemřelo v lůně matky, než se stihlo narodit, žili podle Evangelia, a „jejich dům se stal tím hostincem, ve kterém se postarali o pohrdaného, odvrženého a smrtelně zraněného člověka. (…) Za to gesto pohostinnosti a péče – jedním slovem: milosrdenství, vyplývající z upřímné víry – manželé Ulmovi s dětmi zaplatili nejvyšší cenu mučednictví“ (z homilie kardinála Marcella Semerara během beatifikace manželů Ulmových). V neděli svaté Rodiny naši modlitbu v Kyjevě doprovázely relikvie blahoslavených mučedníků z Markowé. Někteří přicházeli, aby se tiše pomodlili před relikviářem „svatých ze sousedství“.
Moc děkuji všem našim dobrodinkyním a dobrodincům. Díky vám a vaší modlitbě, doprovázení nás, obětování životních útrap a nepohodlí za mír ve světě, a finanční podpoře můžeme společně konat dobro a pomáhat potřebným. Letos jsem v rámci novoročních přání sdílel slova tvořící titul knížky, na kterou jsem náhodou narazil v knihovničce pro hosty v klášteře dominikánských mnišek ve Svaté Anně. Jsou to slova kardinála Karola Wojtyły: „Ať nás Kristus používá“. To vám, milé sestry a milí bratři, přeji na prahu dalšího roku.
S vděčností, pozdravy a prosbou o modlitbu,
Jarosław Krawiec, Kyjev, 14. ledna 2024
Přeložil Pavel Veselský.
Předchozí dopis je z pondělí 13. listopadu 2023, následuje ten z úterý 20. února 2024. Můžete také přejít na seznam dopisů.