Pokračuje cestovatelský deník bratra Václava OP z kláštera a charitativního centra ve Fastově u Kyjeva. Těchto pět dní se završilo poutí do mariánského poutního místa v Berdyčivu.
Den 4. – čtvrtek 6.7.
Můj první kompletně pracovní den. Začíná se zpravidla v devět hodin, leda že bych (jako dnes) šel na mši od 8:00 a snídal až po ní. V 9:15 jsem v kavárně zastihl hlavní partu u porady. Moje práce se ale neodehrávala hlavně v Centru, kde jí velel zkušený dobrovolník Svjatoslav, většinou jsem pracoval v klášteře pod velením Káti. Dnes šlo hlavně o vyklízení skladů, do kterých by se mělo dát něco nového, a tak jsme s Rolandem hlavně nosili věci do Centra, do Domu sv. Martina, kde bydlí on, jeho matka a sourozenci a několik dalších uprchlíků, a nebo na smetiště. U některých věcí jsme museli nejdřív zjistit, jestli fungují. Sranda byla se stavěním stanů, při němž jsme hledali, jak na to a jak nahradit zlomenou tyčku, a přitom odháněli malého Kubu, který nám pořád chtěl pomáhat a lézt do stanu, i když by to při jeho kožní chorobě nebylo hygienicky úplně vhodné, o překážení při práci nemluvě. Když jsme skončili, už se blížil konec pracovní doby, který bývá kolem páté hodiny.
Napsal jsem „smetiště“. Lepší by asi bylo napsat „sběrný dvůr“, protože nejde o finální úložiště, ale my s tímto termínem máme spojeno něco jiného. Na sběrném dvoře jsou zaměstnanci, kteří proces ukládání odpadu koordinují. Tady nejsou žádní zaměstnanci, je tu jen pět kontejnerů a lidé skládají odpad buď do nich, nebo (většinou u věcí, které by ještě někdo mohl využít) vedle nich. Ve Fastově není nutné být bezdomovec, aby někdo mohl procházet věci kolem kontejnerů nebo i v nich. Tentokrát mě vyloženě potěšilo, že si půlku námi vyhozených věcí s velkou vděčností odnesl jeden pán.
Ekologové by asi šíleli z toho, že se tady může objevit elektronika nebo jiný nebezpečný odpad, a ještě s ním může kdokoli neodborně nakládat. Na druhou stranu, často se zapomíná na jedna ekologickou zásadu, která anglicky zní „reduce, reuse, recycle“, což by šlo přeložit jako „pořizuj méně, používej opakovaně, recykluj“. Ano, v tomto pořadí. Ekologie se dá dělat dvěma způsoby: bohatí si připlácejí za recyklaci a ekologičtější produkci, zatímco chudí kupují méně a stejné věci používají déle, případně je dávají dále. Ukrajina taky třídí odpad a recykluje, je někde uprostřed, tedy od nás směrem k těm chudým zemím. Většina z nás i bez čtení Laudato si uznává význam určitých investic do ekologie, ale skromnost, šetrnost a štědrost jsou ještě důležitější. Samozřejmě bez přehánění, ale většina mladých má sklon spíš k nadměrnému vyhazování. Od chudších národů se můžeme učit mnohem snáz než ony od nás.
K večeru jsem vyrazil na procházku v hábitě. Že si tím objednávám zajímavé hlášky a rozhovory funguje i zde, ale navíc se tu projevuje ukrajinská pohostinnost. Jeden z party grilujících chlapíků začal hláškou o Ježíši (můj zjev mu připomněl vtipnou písničku o Ježíši na mopedu) a vzápětí mě přizval k jejich hostině. Maso bylo dobré a hábit neušpinilo, odmítnutí alkoholu respektovali, a hlavně byla příležitost si zavtipkovat a snad ukázat trochu Boží lásky. Podobných příležitostí bylo víc, občas i s pozváním na pivo nebo nabídkou nějaké sladké drobnosti.
Den 5. – pátek 7.7.
Další běžný pracovní den s náplní dost podobnou té včerejší. Přitom se povedlo pár hezkých rozhovorů s dalšími dobrovolníky, třeba paní Ljudmilu velice zajímalo doporučení někdy vyrazit za svou patronkou na Tetín.
Krátce po konci pracovní doby se vrátila výprava do okolí Chersonu, včetně provinčního vikáře otce Jarosława a fastovského převora otce Mychaila. Mj. pomáhali v Antonivce, téměř naproti místu, kde se bojuje o ukrajinské předmostí. Bratři prohlásili, že se tam měli dobře, i když se museli vyhýbat ostřelování.
Během psaní tohoto zápisu jsem poprvé slyšel ukrajinské sirény. Co s tím? Bombardování je nebezpečné, ale většinu poplachů vyvolává vzlétnutí ruských letadel, která mohou nést nadzvukové střely Kinžal, přičemž většinou nestřílejí. Před cestou jsem se rozhodl v případě poplachu dělat totéž, co všichni kolem. A tak jsem se podíval z okna a viděl děti, které si dál v klidu hrají s míčem. Zhruba za pět minut přišla jejich maminka, ale z tónu a pár zaslechnutých slov bylo jasné, že nepeskuje děti za neopatrnost, ale krmí psy a povídá si s dětmi. Pak všichni šli domů, spíš kvůli pozdní hodině než kvůli sirénám. Chladnými tento hluk evidentně nechal i spolubratry. Beru to jako potvrzení, že siréna je důvodem si ověřit, co dělají lidé kolem mě, držet se stáda a nepanikařit. Později jsem se dozvěděl, že poslední ostřelování tu bylo před víc než rokem, takže se obyvatelům Fastova nedivím, že poplachy převážně ignorují.
Na Ukrajině se občas objevují nábožensky laděné billboardy. Překlad textu z tohoto: „Milosrdný nebeský Otče, ochraň ukrajinské děti!“
Den 6. – sobota 8.7.
O víkendu máme (kromě výjimečných případů) volno, a tak jsem využil příležitost se projít do lesa. Místní mě varovali, že v lesích mohou být miny a že bezpečné jsou leda hlavní cesty. Kdyby se v okolí Fastova bojovalo ještě nedávno, zůstal bych u tohoto varování a neopouštěl území města. Ale Rusové se z dostřelu zaminovávacích raketometů stáhli už před rokem a čtvrt, tak jsem usoudil, že stačí neopouštět místa, kudy od té doby někdo určitě prošel. Podle mapy jsem si našel cyklotrasu a cestu podél kolejí, tyto trasy by měly být bezpečné. Ta stezka byla spíš pro pěší a byly úseky, kde celkem oprávněně nastupovaly obavy, ale vždy mě brzy uklidnila nějaká stopa, ať už šlo o otisk kola v blátě nebo lahev od piva se zachovalou etiketou. Za určitých okolností může být i odpad užitečný. Po návratu jsem se dozvěděl, že jsem porušil zákaz vstupu do lesa (mimochodem, zdaleka jsem nebyl sám), protože je ještě jedno nebezpečí: ruští záškodníci. Že by se tu ještě nějaký schovával není moc pravděpodobné, ale kdyby náhodou nějaký pronikl až sem, každý civilista překážející v hledání agentů by znamenal dost velký problém, aby takový zákaz měl určitý smysl. Tak procházky do lesa odkládám po návratu do České Republiky.
Dnes večer tu byl večer chval. Že to byla improvizace jsem poznal až ke konci, kdy o. Mychailo ukončil výstav a ze známých písní se přešlo na rozšiřování repertoáru. Zhruba polovinu písní jsem už znal v polské verzi, jednu v anglické a snad i nějakou v české. Nakonec, když se všichni rozcházeli, se mě několik lidí ptalo: „Máte v Česku taky večery chval?“
Den 7. – neděle 9.7.
U snídaně se k nám připojili dobrovolníci, kteří nedávno pomáhali blízko záporožské fronty. Snažil jsem se sledovat hovor, který začal bědováním nad přetížeností polních nemocnic na ukrajinské straně fronty (a ruská strana je na tom ještě mnohem hůř), pokračoval problémy s vyplácením několikamilionového bolestného pro rodiny padlých vojáků a skončil u nadávání na špatně fungující soudy. Nakonec padla otázka: „Co na Ukrajině funguje?“ Odpovědí bylo: „Dobrovolníci.“ Země dobrovolníků může vycházet z mizerného sovětského dědictví a trpět následky války, ale dokud se velká část jejích obyvatel dokáže mobilizovat, má naději na úspěšnou reformu všeho podstatného.
Zranění však jsou těžká, a i kdyby hned teď přišel spravedlivý mír, bude jejich uzdravení trvat generace. Za těch pár dní jsem potkal možná tolik jednorukých, jednonohých a jinak zmrzačených lidí, co předtím tak za deset let. Ještě horší jsou rány na duši. Na jednu stranu jsem potkal i lidi uzavřené ve svém utrpení. Na druhou stranu existuje tzv. „posttraumatický růst“ – v mnoha ohledech jsou nejlepší ti, kteří přežili něco velmi náročného a úspěšně se s tím vyrovnali. Příkladů takového posttraumatického růstu vidím na Ukrajině spoustu, mj. u ostatních dobrovolníků. O těžkých zkušenostech vím jen u pár z nich, ale takových bude mnohem víc, jen o nich ještě nevím. Podobný růst vidím i na širší úrovni – jenom na youtube vím o pár kanálech věnovaných z velké části takovému uzdravování ukrajinské společnosti, a všechny mají minimálně desítky tisíc odběratelů, ne-li statisíce nebo dokonce miliony. Až čas po ukrajinském vítězství ukáže úspěšnost takového uzdravování jedinců i národa.
Oběd mi svou zdlouhavostí připomněl Francii. Ale hlavně byla dlouhá jeho příprava. Aspoň byla příležitost si pořádně popovídat s pár dalšími. Během oběda to už bylo vzhledem k hladině hluku těžší. Jídlo také komplikovala zvířata, psi a kočky. Jídlo se nám podařilo uchránit, ale já jsem za to zaplatil pár kapkami své krve – po nízkém futru u dveří mi druhý ukrajinský šrám způsobily kočičí drápky. Proti skutečným zraněním to je jen taková legrace.
Den 8. – pondělí 10.7.
Dnes jsem se připojil k farní pouti do Berdyčiva, poutního místa spravovaného bosými karmelitány. Zdejší zázračná ikona je napodobeninou slavné římské ikony zvané Salus Populi Romani, tedy Záchrana římského lidu. O významu tohoto místa svědčí to, že vyslání římskokatolických účastníků Světových dnů mládeže proběhne právě odsud. Ptal jsem se otce Pawła, jaký je význam Berdyčiva v porovnání s Jasnou Horou v Polsku – Berdyčiv je trochu míň centrální (spíš jako Šaštín na Slovensku, po kterém není „hodně dlouho nic“), a hlavně tam putují jen katolíci římského ritu, kterých je mezi Ukrajinci kolem 1%.
Cesta autobusem tam i zpět trvala po 2,5 hod. Tam dokonce trochu déle, protože pan řidič párkrát trochu bloudil. Přitom jsme projížděli oblastmi, kde se na počátku plnohodnotné války bojovalo. Na pár místech byly u silnice ještě vidět ruiny, a autobus musel několikrát prokličkovat mezi zátarasy kontrolních stanovišť, kde už dnes nikdo nezastavuje, ale zatím je nikdo nedemontoval. Jiné následky války už jsou napravené, třeba řeku Irpiň jsme přejeli po zbrusu novém mostě.
V Berdyčivu jsme hned po příjezdu potkali poutníky z Mylyna. Tam žila další, mě předtím neznámá, česká komunita na Ukrajině. Několik procent Čechů tam žije dodnes, a jednu z nich jsem potkal. Paní Naďa byla moc ráda za to, že může (nejspíš po mnoha letech) mluvit řečí své diaspory s někým, kdo ji má jako úplně normální rodný jazyk.
Rozhovorů samozřejmě bylo víc. V autobuse jsem mluvil nejvíc se sestrou Monikou, ale cestou tam byla i příležitost se všem pořádně představit, včetně příběhu mého obrácení a povolání. V Berdyčivu bylo rozhovorů víc, i s karmelitány, kteří mě po mši pozvali k sobě na kafe. Tak jsem si zase zavzpomínal na oázy ve Slaném.
Mše byla slavnostní, sice se čteními ze dne, ale s gloria a credem. Důvodem je novéna před svátkem Panny Marie Berdyčivské. Obecně je římskokatolická liturgie na Ukrajině co do různých doprovodných zvyků dost podobná té polské. Není divu, protože římský ritus byl dlouho vyhrazen Polákům, Ukrajinci tu převládli až poměrně nedávno. V Berdyčivu někteří ministranti měli i alby, a k civilnímu oblečení přímo pod rochetou naštěstí u nikoho nepatřily hodně krátké kraťasy. V samé liturgii jsem si všiml jedné zvláštnosti. Když se církev v eucharistické modlitbě modlí za zesnulé, rozlišují se dvě kategorie: nejprve zesnulí křesťané a pak všichni ostatní. Na Ukrajině se teď před tyto dvě skupiny dostala třetí: padlí ochránci Ukrajiny. Jak řekl papež František, bránit vlast je projevem lásky, a zemřít z lásky je dobrý start na cestě do nebe, ale nejde o lásku přímo ke Kristu, nejde tedy o žádné mučednictví. Povolání vojáka je morálně velmi náročné, a to i když jeho strana vede spravedlivou válku. Modlit se zvlášť za padlé vojáky tedy má význam. Zároveň během války by bylo farizejské kritizovat někoho za to, že se modlí výslovně za své a ne za nepřátele. Ostatně, za ně se modlí také, ale až v těch dvou obecných kategoriích.
Pokud chcete přispět na pomoc Ukrajině přes Centrum sv. Martina, budeme Vám vděční!