Dominique Barthélemy
Člověk vyměnil představu Boha-Otce, v jehož náručí si mohl hrát jako dítě, za obraz Boha-Soudce, před nímž se snaží utéct. Změnil se snad vztah Boha k člověku? Nemyslím si; a ani to nebude to hlavní. Změnilo se především lidské srdce. Po spáchání hříchu si totiž člověk říká: „Co si o tom všem bude myslet Bůh?“ A na základě toho, co nosí ve svém zraněném srdci, které zakusilo hřích a bouří se proti Bohu, si začne představovat jeho reakci. V hloubi duše si říká: „Jak bych reagoval já, kdyby se někdo takovýmto způsobem vzbouřil proti mně?“ Člověk už ale není takový, jakým byl dříve. Odhodil všechny závislé vztahy, nově se snaží stát na vlastních nohách a být naprosto autonomní. Takový člověk si říká: „Co bych udělal já, kdyby se proti mně někdo postavil právě takto?“ A je jasné, že zraněné lidské srdce by pocítilo obrovskou zahořklost a nenávist vůči tomu, kdo by se proti němu prohřešil. Člověk by se svým protějškem přestal úplně mluvit a za spáchané bezpráví by vyžadoval satisfakci, která by druhého pořádně ponížila. A pak by možná vztahy obnovil…
Připomeňme si v tomto okamžiku podobenství o marnotratném synovi (Lk 15, 11–32), které, i když se tento aspekt málokdy zdůrazňuje, začíná popisem prvotního hříchu. Marnotratný syn odešel do velké dálky a vzal si svůj podíl na dědictví. Na vlastní oči brzy viděl, jak se jeho majetek rozkutálel podobně, jako se ztrácí voda v prasklinách cisterny, a tak velice brzo o všechno přišel. Když už byl na pokraji smrti vyčerpáním, vzpomněl si na svého otce, kterého opustil.
Jakým způsobem si ho představuje? Říká si v duchu: Bylo mi přece jenom lépe doma než tady v cizině. Kolik nádeníků mého otce se má lépe než já teď! Co udělám? Zvednu se a půjdu k otci. Budu se ale muset napřed ponížit, abych jeho hněv utišil. Řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků. Co to znamená? Syn si představuje rozlíceného otce, který mu odpoví: „V žádném případě tě, chlapče, nepřijmu takhle. Napřed musíš dokázat, že všeho lituješ a vážíš si mé lásky. Začneš napřed pracovat s nádeníky, a pak se uvidí. Pokud ti to půjde, možná tě znovu přijmu za syna.“ A právě s touto představou se marnotratný syn vrací domů. Je připraven polknout hořkou pilulku ponížení, kterou mu otec podá. Ale co se stane? On na něj čeká ve dveřích domu a není to pouhá náhoda. Vždyť to tak s láskou dělá už od té chvíle, kdy jeho mladší syn odešel.
Ten ale vůbec nechápe otcovy pohnutky, a tak začíná odříkávat to, co si dopředu připravil: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Ale otec ho ani nenechá domluvit, objímá ho, líbá a volá: Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí… Syn to ale naprosto nechápe, protože tím, že se vzepřel otci, v sobě znetvořil jeho obraz. Tato karikatura dokonce stála na počátku jeho revolty, když začal pochybovat, že jeho otec je milujícím otcem. Myslel si totiž, že je vše vyžadujícím despotou, který se bojí, že by jej děti opustily, dospěly a objevily svou vlastní nezávislost. A jak šel čas, čím dál tím víc přesvědčoval sám sebe, že jeho otec je netvorem, který jej chce za každou cenu držet u sebe, aby mu sloužil a nikdy nenašel své vlastní štěstí… Stále více se v tomto názoru utvrzoval, až sebral veškerou sílu, přerval společná pouta a opustil ho. Odchod se stal jediným možným řešením a přirozeným důsledkem.
Otcův obraz v sobě zdeformoval proto, aby se mu přes to všechno do srdce nevkrádala myšlenka na jeho lásku, a tak tuto představu raději ve svém srdci stále více prohluboval. Teprve znechucení vlastním neúspěchem udělá z otce nestvůru a z návratu k němu tak těžkou potupu, že ji člověk za žádných okolností nedokáže strávit. Nechal by se tak totiž znovu zotročit. Všimněme si, že si syn neřekne: „Chybí mi otcova láska“, ale „Už nemám co jíst a u mého otce by se jistě našlo něco k jídlu. Možná je lepší sloužit jako nádeník než zemřít hlady. Musím se tedy smířit s tím, že se nechám znovu zotročit…“ Nevrací se tedy k otci proto, že by se s ním chtěl znovu setkat, ale proto, že jinde nemůže získat nic k jídlu. Návrat k otci je zkrátka jen menším zlem.
Samozřejmě je pro něj velice těžké se takhle pokořit, uznat svou chybu, nechat se znovu zotročit, ale je to jediná možná cesta, jak přežít. Svýma vzdorovitýma očima vidí výhradně tento ponižující způsob návratu. Vždyť otec, jak si jej představuje, se bude ve své sebelásce a otcovské autoritě cítit zraněný, a bude tedy vyžadovat pokořující zadostiučinění. Syn si nedokáže představit, jak moc je otec zraněn, ale láskou k němu, jak velmi s ním soucítí a touží po jeho návratu. V žádném případě s ním nechce vyjednávat o podmínkách, protože jej chce jen znovu obejmout. Z celého svého srdce jej volá, aby se vrátil. To jediné může jeho lásku naplnit. Otec dobře ví, že i když jeho syna přivádí zpátky čistá nouze, může přitom znovu vzplanout jeho dětská láska. Syn se totiž znovu setká s ním, skutečným otcem, a ne s jeho karikaturou.
Stejným způsobem po spáchání prvotního hříchu toto nepochopení odloučilo člověka od Boha. Není pro něj přirozené mít strach z Boha a cítit se před ním úplně nahý. Ale v okamžiku, kdy v sobě člověk znetvořil Boží obraz, začal jej vnímat jako žárlivého a podezřívavého despotu, který se bojí o svoji moc. A tou největší katastrofou možná není fakt, že se člověk chtěl stát bohem, aby stanul na místě pravého Boha; brzo by totiž zjistil, že to nejde. Mnohem horší je to, co stojí na samotném počátku hříchu, totiž neznalost Otcovy dobroty a touha proti tomuto domnělému despotovi bojovat. Nejtěžší totiž bude tento znetvořený obraz Boha v srdci člověka zničit. Ten si totiž rychle uvědomí, že se bohem stát nemůže a že ztratil ráj, který byl jediným místem, kde mohl najít štěstí. V návratu mu ale bude bránit stále se vracející představa trestajícího Boha, který touží upokojit svůj hněv tím, že chybujícího člověka hluboce poníží, a ten se už nebude schopen k němu vrátit. Bůh však na něj ve skutečnosti s láskou čeká, a tak se rozhodne malými krůčky přiblížit, aby znovu získal jeho důvěru.
Úryvek z knihy Dominique Barthélemy Bůh a jeho obraz. Nástin biblické teologie,
která vyšla v nakladatelství Krystal OP.
Z francouzštiny přeložil Hyacint Ullman OP.