Karel Šprunk
Celé Tomášovo pojednání o zákonech je ovládáno tezí, že zákon (obecně) je ustanovení rozumu neboli direktiva daná rozumem. Tím je vyjádřena základní charakteristika zákona, která umožňuje zařadit do kategorie zákona nejen zákon, který je pro nás nejběžnější, totiž zákon psaný, občanský, ale také ustanovení rozumu, která Tomáš označuje jako zákon věčný, zákon přirozený a zákon Boží. Tyto zákony tvoří podle Tomáše hierarchii. Nejvýše stojí věčný zákon. Je to plán Božího rozumu (Boží moudrosti), který řídí všechny činnosti tvorů. Všechny ostatní zákony, včetně lidských, jsou (tak či onak) odvozeny od věčného zákona. Proto všechny zákony spadají do oblasti mravnosti a pojednání o zákonech je součástí Tomášovy morální nauky.
Všimněme si dvou věcí, které souvisí s definicí zákona jakožto ustanovení rozumu. První se týká „praktické“ povahy zákona. Zákon se netýká faktů, které se pouze konstatují, ale praktického jednání (event. tvoření), které má být zákonem řízeno. Proto také rozum, který je původcem zákona, je jiný než rozum, který pouze zaznamenává fakta. Ve filosofii se obvykle rozlišuje rozum teoretický a rozum praktický.
Rozum teoretický a praktický se od sebe neliší jako různé schopnosti, jako např. zrak a sluch, ale jako dvě různé funkce jednoho a téhož rozumu. Teoretický rozum konstatuje to, co je (fakta), praktický rozum poznává, co se má dělat. Zákony jsou vytvářeny rozumem jako principy jednání – tak jako definice a premisy jsou formovány teoretickým rozumem jako principy závěrů. Teoretický rozum něco tvrdí, praktický rozum něco předpisuje. Tedy rozdíl mezi teoretickým a praktickým rozumem není jen v tom, co poznávají, ale také ve způsobu, jak to poznávají.
Toto pojetí praktického rozumu je základně důležité, chceme-li odpovědět na otázku, jak rozum tvoří praktické soudy neboli preskriptivní věty (něco se má udělat). Někteří autoři se domnívají, že praktické poznání není nic jiného než teoretické poznání spojené s příkazem vůle. Např. Francisco Suárez zastává názor, že poznání mravní dobroty skutku nabývá charakteru nepodmíněné závaznosti teprve zákonodárnou vůlí Boha. Ale David Hume si správně uvědomil, že přidáním vůle se z teoretického poznání nestane poznání praktické; a obecně že deontické výroky se nedají odvozovat z výroků popisných. Např. z popisné věty „Bůh chce x“ nemůžeme odvodit deontickou větu „x je povinné“, ledaže užijeme deontické věty „co chce Bůh, je povinné“.
Tuto obtíž lze překonat, když uznáváme, že praktický rozum nepoznává stejným způsobem jako rozum teoretický, že nekonstatuje, ale původně předpisuje, a to už ve svém nejvyšším principu „dobro je třeba konat a zla se varovat“.
Druhý problém, který souvisí s definicí zákona jakožto věci rozumu, se týká toho, jak praktický rozum řídí (zákonem) skutky lidí. Rozum (praktický) neřídí lidi transitivní činností, tj. nepůsobí na ně fyzicky jako účinková příčina hýbající pasivní předměty, ale tak, že přikazuje, zakazuje, eventuálně dovoluje, a to vše se zřetelem k určitému cíli. Rozum tedy řídí tím, že jednání lidí zaměřuje k určitému cíli. Neboť „rozumu přísluší řídit k cíli, který je prvním principem ve veškerém jednání“. Tak rozum vytváří v lidských skutcích řád – podle Tomášových slov: „K tomu, aby v něčem vznikl řád, se vyžadují dvě věci: za prvé, aby něco bylo zaměřeno k náležitému cíli, za druhé, aby to, co je prostředkem k cíli, bylo úměrné cíli.“ Z rozumového charakteru zákona tedy vyplývá, že v Tomášově etické teorii i v teorii zákona je základním principem cíl či zaměření k cíli.
Úryvek z úvodní studie k traktátu O zákonech v Teologické sumě, který byl vydán v nakladatelství Krystal OP