„Vést stát jako KGB“

Rozhovor s Tomášem Glancem o současných ruských konspiracích ze Salve 3/2022

Do příprav Salve o konspiracích vstoupila ruská agrese na Ukrajině a my jsme díky tomu názorně viděli, jak se teoreticky popisované principy a narativy zhmotňují v konkrétních produktech ruského ideologického a dezinformačního působení. Požádali jsme proto prof. Tomáše Glance, předního českého rusistu a sémiotika, aby v kontextu našeho tématu komentoval aktuální dění v Rusku.

Řekl byste, že se ve vztahu k probíhající válce na Ukrajině vynořují některá stará témata, která souvisejí s konspiracismem dlouhodobě?

Jak uvádí Ivana Noble v tomto Salve, celá ruská rétorika války proti Ukrajině je konspiracionistická. Vychází z tvrzení, že se kolektivní Západ semkl v protiruském spiknutí. Tento vybájený subjekt si klade za cíl oslabit, a pokud by to bylo možné, tak i zničit a „rozkrást“ Rusko.

Jak víme, fakta tomu odporují: žádný kolektivní Západ v empirické skutečnosti neexistuje a jeho spiknutí proti Rusku je výplodem propagandistických fantazií, stejně jako vykonstruovaní ukrajinští nacisté v západních službách, kterými se intenzivně operovalo na začátku války.

Jako ospravedlnění války ale funguje tato konspiracionistická teze o zákeřném Západu výtečně. Strůjci a podporovatelé války tvrdí, že kdyby nezaútočilo Rusko, zaútočil by Západ. Svévolný útok se tak stává opodstatněnou obranou. Lidé, kteří tomuto narativu věří, jsou uspokojeni ve své hluboké nejistotě.

Každý může vidět, že praxe výkonu moci v Rusku odpovídá zásadě „vést stát jako KGB“. V rámci precizní investigativní žurnalistiky to zmapovala britská novinářka Catherine Belton ve své knize Putin’s People: How the KGB Took Back Russia and Then Took On the West (Putinovi lidé: Jak KGB ovládla Rusko a pak se postavila Západu, 2020; v českém překladu jsem knihu ještě nezaznamenal, ale vyšla roku 2022 slovensky pod titulem Putinovi ľudia). Tato kniha nejen věcně popisuje síť mocenských vazeb státní a ekonomické elity, ale podává také vysvětlení, proč je pro lidi v Rusku víra ve spiknutí tak lákává: obyvatelstvo v jeho nesčetných obavách, nejistotách a úzkostech nesmírně uklidňuje představa, že jejich národní zájmy hájí parta brutálních agentů, kteří vědí, jak svět funguje, a jsou schopni soupeři včas zasadit fatální ránu, dřív než by se vůbec zmohl zaútočit. Vůbec jim nevadí, že se žádný takový útok neplánoval. Předpokládají, že když o něm agenti tajných služeb v čele s prezidentem hovoří, musejí k tomu mít nějaký důvod. Proč by jinak nasazovali zbraně za miliardy a tisíce životů mladých mužů, kteří umírají za svrchovanost Ruska, jež brání proti spiknutí nepřátel?

Jak se v tomto případě propojuje politický a náboženský diskurz? Jakým způsobem vnímá Ruská pravoslavná církev autoritu vlády, Putina a naopak?

Pravoslavná církev hraje z politického hlediska podružnou roli stroje na submisivní podporu vládnoucího režimu. Tuto roli nynější patriarcha hraje s nedůstojnou servilitou, která určitě kompromituje církev i celé ruské křesťanství. Můžeme v tom jistě vidět pokračování staleté tradice: na rozdíl od západního křesťanství nebyl v Rusku oficiální pravoslavný establishment nikdy kritický vůči moci. Nebylo tomu tak ani za Stalina, jehož církevní politika byla – obzvlášť v době od jeho nástupu k moci v roce 1924 po zahájení akce Barbarossa v létě 1941 – drasticky a devastačně ateistická. Pak došlo k obratu: selektivní rehabilitace pravoslaví Stalinovi umožnila mobilizovat ruské obyvatelstvo do války a pravoslavná elita v čele s metropolitou pomáhala tehdejšímu diktátorovi prostřednictvím jeho zvláštního zmocněnce spřádat plány na ustavení sféry vlivu na pravoslavném půdorysu po skončení války. V té době – ještě během války – Stalinův režim i finančně podporoval například metropolitu Libanonských hor (Antiochijské autokefální pravoslavné církve) a podobně.

Zároveň bych se ale ohradil proti tezi, že Ruská pravoslavná církev podporuje válku. V církvi jsou, respektive s pravoslavím se identifikují jednotlivci i celá společenství vystupující i jednoznačně proti této útočné válce. Nemyslím samozřejmě jen věřící Ukrajinské pravoslavné církve moskevského patriarchátu nebo četné pravoslavné církve mimo Rusko, u kterých je to, doufejme, samozřejmostí. Ty ve většině případů ani nesdílejí teorii o spiknutí Západu a nezbytnosti ničit Ukrajinu, vraždit Ukrajince, znásilňovat Ukrajinky a deportovat do Ruska ukrajinské děti. Ale i uvnitř Ruska se od začátku války ozývají hlasy odporu. Jsou však dost nenápadné, protože za kritiku války hrozí tresty jak ze strany státu, tak po linii církevní, kde mohou kněží lehko přijít o práci.

Staví se Rusko do jakési „spásonosné“ role zachránce světa? Pokud ano, jakým způsobem a jakými narativy je to legitimizováno? Jakou roli v tomto hraje ovládnutí území Ukrajiny? Mohou to někteří (ať už odpůrci, nebo zastánci konfliktu) vnímat jako projev spirituálního zápasu, jak to například naznačil patriarcha Kirill v jednom ze svých kázání v březnu tohoto roku?

Tato linie představuje v podhoubí války určitě důležitou rovinu. A vyhrotila se s novou silou teprve v 10. letech tohoto století. Na přelomu 20. a 21. století nebyl tzv. Západ v Rusku předmětem organizované nenávisti, „ruský džihád“ se objevuje až kolem roku 2008, kdy Putin vystupuje s projevem o novém geopolitickém uspořádání světa, které se nyní pokouší zařídit metodou války, poté, co diplomatické řešení a energetické výhrůžky nestačily. Důležitou roli v tom určitě sehrála hrůza, která se údajně ruského vedení zmocnila po Oranžové revoluci na Ukrajině roku 2004 a následné vlně „barevných revolucí“ ve světě. Pokusy o demokratizaci zkorumpovaných postsovětských politických poměrů ruské vedení instrumentalizovalo jako útok Západu, před kterým je jedinou spásou „ruský svět“ s jeho hodnotami, posláním a armádou.

Jistě se najdou projevy novoruského mesianismu už před tímto obdobím, stejně jako projevy kooperace se Západem nebo kladného vztahu k nejrůznějším západním hodnotám a institucím i po tomto datu. To je samozřejmé tím spíš, že spor o Západ provází celé ruské dějiny. Ale mluvíme-li o tendencích a proměnách, tak válka jako zápas proti silám západního zla a spásonosná role ruské civilizace jsou rozhodně už řadu let na nebývalém vzestupu.

V Rusku byla po revoluci velmi populární a vlivná kniha Oswalda Spenglera Zánik Západu – Obrysy morfologie světových dějin (v německém originále 1918, česky 2017). Každý ji četl po svém – bolševici třídně a politicky, zastánci duchovních hodnot mesianisticky. Spengler na vysoké úrovni zformuloval tezi o odumírání a konci západní civilizace, provázející politickou filozofii už od 19. století.

V ruském pravoslaví je antizápadní trend jakýmsi vždy novými argumenty aktualizovaným mainstreamem. Nyní se Kirill a Putin snadno shodnou, že západní rozšiřování pojmu rodina, genderová rovnoprávnost a vztah k homosexualitě jsou jednoznačným satanismem. Právě v době ukrajinského Majdanu roku 2014, kdy de facto nynější válka za víceméně nečinného přihlížení mezinárodního společenství na Krymu a Donbase začala, se stává populárním pejorativní označení Evropy jako Gejropy podle slova „gay“. V tomto ohledu mnozí chápou válku proti Ukrajině jako obranu ruských hodnot proti západní agresi, ale také proti zvrhlostem všeho druhu, jimiž slabá a dekadentní západní Evropa rozkládá sebe samu.

Vidíme tedy, že v průběhu konfliktu na Ukrajině se nepřítelem stává čím dál tím víc Západ jako takový. Jak se vyvíjel tento až apokalypticky negativní obraz Západu v moderních ruských dějinách?

Koncept Západu jako civilizace nepřátelské vůči Rusku má mnoho nejrůznějších kořenů. Mohli bychom je samozřejmě hledat už ve schizmatu v 11. století, kdy ještě žádné Rusko ve smyslu státního útvaru neexistovalo. Konfrontace Byzance a Říma, pravoslaví a katolicismu, nicméně založila důležitý ideový vzorec.

Protestantské konfese se v ruských pravoslavně orientovaných zdrojích, například encyklopediích, mimochodem ještě ve 20. století často označovaly za sekty a celé západní křesťanství za herezi.

Tuto dichotomii samozřejmě provázela řada disidentských proudů prosazujících křesťansky ekumenický přístup. Zůstaly ale marginální opozicí a undergroundem – a to až dodnes. Mnozí i mladí duchovní Ruské pravoslavné církve také v současnosti věří, že třeba návštěva katolického kostela nebo účast na bohoslužbě jsou hřích. Útlak západního křesťanství v nynějším Rusku je nepřehlédnutelný, ačkoli se od dob perestrojky zdálo, že by vzájemné vztahy mohly být založeny i na vstřícnosti a kooperaci.

V 16. století pak vzniká legendární a vlivná koncepce Moskvy – třetího Říma, nového centra duchovní i světské moci, které má nahradit Řím a Konstantinopol.

Rusko opakovaně prochází fázemi významné westernizace – nejen za legendárních reforem Petra I., ale i před ním. Simeon Polockij byl v 17. století v podstatě prvním ruským spisovatelem, zakladatelem divadla, vychovatelem carových dětí. Byl protagonistou západoevropské kultury, poetiky, vzdělanosti a civilizace své doby, představitel baroka. Pravděpodobně znal Komenského, určitě ovládal latinu i polštinu, studoval v Kyjevě – např. z hlediska tohoto vlivného aktéra ruských kulturních a politických dějin je proto nějaká konfrontace se Západem čirý nesmysl.

V druhé polovině 19. století slaví konfrontační nacionalismus úspěchy nejen v Rusku, kde Nikolaj Danilevskij formuluje negativní, vůči Rusku nepřátelský obraz Západu ve svém opusu Rusko a Evropa (1869). V novějších dějinách se na mýtu o antiruském Západu samozřejmě podepsala i studená válka. Přitom komunistická ideologie a marxistické učení byly produktem a adaptací západních myšlenkových směrů a ideologií a také propagovaly, hlavně v prvních letech po revoluci, kosmopolitní pojetí třídního boje. Notorické heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ bylo myšleno smrtelně vážně. Proto je potřeba opatrně a bez jednoduchých generalizací zacházet s kontinuitou mezi sovětským a Putinovým režimem. Šestina zeměkoule řízená z Moskvy je pro nynější ruský režim jistě svého druhu „ztracený ráj“, ale komunismus paradoxně nebyl původně protizápadní ani šovinistický. A revoluční komunistické pojetí rodiny a genderové problematiky je mimochodem obecně známé. I proto ruský nacionalismus ještě v pozdně sovětských neoficiálních kruzích platil za disidentství a myšlenkový underground.

Hodně se věnovala pozornost také „Putinovu Rasputinovi“ – Alexandru Duginovi. Ten během své kariéry ideologa několikrát změnil svůj postoj a světonázor, jehož součástí byly i apokalypticky laděné konspirační interpretace světa. Jak se to s ním má dnes? Je stále aktivní figurou?

Z konspirologického hlediska je Dugin rozhodně postavou pozoruhodnou. A to už proto, že v roce 2005 publikoval na toto téma celou monografii pod titulem Konspirologie – veselá postmodernistická věda. V jejím úvodu píše: „Konspirační teorie je poněkud bizarní fenomén, který dnes, v postmoderní době, nabývá zvláštního rozměru se svou touhou po extravagantních a disproporčních konstrukcích, po absurditě, po překrývání různých souvislostí, po ironickém zesměšňování osvícenského ducha a racionálního a pozitivistického přístupu k dějinám, politice, kultuře a umění.“

Dugin vidí současnost nejen v postsovětském prostoru, ale obecně v období postmodernismu jako fenomén nabývající v historickém srovnání nového významu: „Zatímco v 60. a 80. letech byla teorie spiknutí doménou okrajových podivínů a bulváru, v 90. letech se stala fenoménem masové kultury.“ V této souvislosti Dugin vyzdvihuje především celosvětově proslulý seriál X-files (Akta X), který podle jeho názoru zavádí konspirologii do obecného povědomí.

Zároveň zde znovu otiskl svůj pamflet z roku 1991 nazvaný Veliká válka kontinentů, o kterém tvrdí, že termín konspirologie zavedl do ruskojazyčného prostředí. S patnáctiletým odstupem tak nabízí systematický výklad jevu, na jehož etablování v ruském prostředí se sám aktivně podílel.

Stojí za zmínku, že Velkou válku kontinentů přeložil už v první polovině 90. let český rusista-konspirolog Břetislav Dejdar pro týdeník Politika (později text vyšel na webu www.spiknuti-proti-cirkvi-a-lidstvu.com). Od Dejdara jsem v 90. letech mimochodem dostával desítky dopisů s nejroztodivnějšími výrony nenávisti vůči křehkým demokratickým strukturám u nás i v Rusku. Psychologicky snad lze říct, že konspirologové, tak jako sektáři a fundamentalisté, mají sklon projevovat se s jistou obsesivní až manickou neúnavností a naléhavostí. To by však byla spe­ciál­ní psychologicko-sociologická otázka.

„Skutečnou Atlantikou, jak ji dnes můžeme vidět, jsou globalistické USA a spol. pod egidou židovské lobby se svými otevřenými i skrytými agenty v rozhodujících strukturách všech zemí světa,“ píše Dejdar na úvod svého překladu a dodává: „O Duginově koncepci celosvětového – pradávného a ve své podstatě i skutečně mystického – spiknutí si můžeme myslet, co chceme, ale odmítnout ji pohrdavým pokrčením ramen by bylo jen vysvědčením vlastní omezenosti a neschopnosti přijmout jiné než mediální ‚vysvětlení‘ všech znepokojivých jevů současnosti.“

Pro české prostředí bude snad zajímavé připomenout, jak sovětský konspirolog Dugin, sledující zároveň celý tento obor i z odstupu jako jeho historik, popisuje liberalizační proces v 60. letech, Pražské jaro a následnou okupaci po srpnu 1968 (uvádím příslušný fragment z Dejdarova výše zmíněného překladu):

„Ze tří brežněvovských náčelníků generálního štábu – Zacharova, Kulikova a Ogarkova (všichni byli přesvědčenými eurasijci) – rozhodně nejvýraznějším byl Ogarkov, prvotřídní znalec zastíracího manévrování, jenž nejednou strategicky přehrál jak vnější, tak vnitřní atlantisty. Právě Ogarkov organizoval pražskou operaci v roce 1968, která proběhla hladce proto, že se mu podařilo zcela zmást výzvědné služby NATO skvěle připravenou dezinformací.

Je zajímavé konstatovat, že události Pražského jara, které se pro demokratické pučisty skončily smutným podzimem, byly v jistém smyslu strategickým soubojem dvou osob, zasvěcených do nejhlubšího tajemství planetárního konfliktu. Dnes je obecně známo, že autorem a režisérem Pražského jara byl Eduard Goldstücker. A proti Goldstückerovi stál v této operaci eurasijec Ogarkov. Třeba uvést, že Ogarkovovo vítězství nebylo pouze triumfem hrubé síly sovětských tanků, ale především myšlenkové chytrosti a výborně zvládnutého umění dezinformace, maskování. Vedení NATO bylo zavedeno do naprostého omylu, takže nebylo s to včas zareagovat – a přece na reakci NATO v zásadě spoléhal Goldstücker i jeho kreatury (Dubček, Havel a další).“

Ale ještě k otázce ohledně Duginova dnešního vlivu: ten je naprosto nepatrný a v západní publicistické recepci přeceňovaný. Dugin, stejně jako jeho dcera Darja, zavražděná v srpnu 2022 bombou nastraženou do jejího automobilu, rozhodně patří mezi podporovatele pokusu o válečné dobytí Ukrajiny. To ale neznamená, že by se těšili jakémukoli výraznějšímu vlivu. Nepatří ani mezi jádro propagandistů, kteří válku zprostředkovávají ruskému obyvatelstvu v ruské televizi. Dugin se stal a zůstává bizarním učencem s kořeny v sovětském disentu, který má jistě okruh stoupenců. Ten ale ze společenského hlediska zůstává marginální a neprolíná se s kruhy, kde se přijímají důležitá politická rozhodnutí.

Je zde momentálně nějaký narativ, který může spojovat jinak rozdělené opoziční skupiny? Například ty (z hlediska učení nekompatibilní), kteří se hlásí k (ruské) pravoslavné církvi, na­cio­nalisty nebo třeba také monarchisty (byť je jasné, že se již dříve nějak prolínali)?

Ruská opozice je zdecimovaná nejenom názorovou nejednotou, ale především brutálním a systematickým ničením jejích struktur a individuálním pronásledováním všech, kdo by byli schopni ujmout se vůdčí role. V médiích se tomu bohužel věnuje málo pozornosti, ale od začátku války nabralo potírání opozice povahy devastační kampaně: domovní prohlídky, rabování kanceláří, finanční perzekuce, vykonstruované soudní procesy i přímé fyzické násilí postavily všechny významnější osobnosti opozice před volbu emigrovat, anebo svoji veřejnou činnost zastavit.

Co se týče jednotícího narativu, postupuje velice úspěšně Alexej Navalnyj, který nehledá ani nenabízí politickou ideologii, nýbrž definuje jako nejmenší společný jmenovatel boj proti obludné korupci, která celý státní systém už dávno proměnila ve strukturu organizovaného zločinu. Na tom se mohou shodnout všichni, kdo z tohoto systému nemají přímý zisk – a takových je v Rusku drtivá většina. Proto bylo po pokusu o „záhadné“ zavraždění úspěšného politika přijato rozhodnutí o jeho dlouhodobém uvěznění.

Dalším společným jmenovatelem, na kterém by se mohli shodnout pravoslavní věřící s ateisty i libertiniány, stejně jako zastánci levicových, pravicových, socialistických, republikánských, rusky vlasteneckých, antifašistických i anarchistických ideologií je opozice proti válce, ze které skoro nikdo nemá žádný prospěch. Slib ukončení první světové války uspíšil rozpad carského režimu. Ale to samozřejmě nemusí znamenat, že se podobný scénář bude opakovat i teď.

Existuje v samotném Rusku nějaký boj proti konspiračnímu myšlení?

Jistě. Ruská intelektuální scéna jak v Rusku, tak i v zahraničí disponuje velkým množstvím prvotřídně vzdělaných a o nynějších poměrech kriticky smýšlejících odborníků včetně těch, kteří se profesionálně věnují teorii dezinformace a spiknutí. Jejich knihy dokonce vycházejí i rusky v Rusku. Cenzura a ideologické perzekuce se sice po 24. únoru 2022 drasticky zhoršily – přičemž ani předtím nebyla situace v pořádku –, ale to neznamená, že by autoři nebo čtenáři byli fyzicky izolováni od mezinárodního kontextu. Manipulace ve vědě i v oblasti společenských věd obecně dnes probíhá daleko rafinovaněji než v dávných dobách sovětské cenzury. Formálně se smí skoro všechno, ale politický tlak především na autocenzuru vytváří v podstatě jen ojedinělé kauzy.

Konspirologie je slovo, kterému v Rusku ne každý rozumí. Ale že všechny procesy jsou odněkud řízeny metodou toho či onoho spiknutí, o tom miliony ruských občanů tak jako tak nemají nejmenší pochyby, takže to nějaký akademický či marginální boj proti konspiračnímu myšlení nemůže změnit ani ovlivnit. Projevy kritiky a odporu ale rozhodně existují a jsou dobře dostupné.

Jako příklad mohu uvést pozoruhodnou monografii Ilji Yablokova, která pod názvem Kroniky světové války s realitou a s podtitulem „Ruská konspirační kultura: Konspirační teorie v postsovětském prostoru“ vyšla v Moskvě roku 2020. Z krátké anotace této knihy je vidět, jak vlivně konspirační tendence ovlivňují vnímání a retrospektivní popis dějinných událostí, totiž historiografii:

„Vnímání rozpadu SSSR jako národní tragédie a mýtus, že Sovětský svaz byl záměrně zničen politickými elitami za účelem zisku nebo na základě spolčení s geopolitickým nepřítelem, byly po celé postsovětské období politickým nástrojem, nejprve v rukou opozice a poté v rukou Kremlu. Události ze srpna 1991 mohly být jedinečným symbolem sjednocení národa kolem demokratických úspěchů období perestrojky. Jelcin a jeho administrativa však válku o symboly a významy prohráli: srpen 1991 byl navždy vytěsněn z národní paměti a národně-patriotické síly naopak udělaly vše pro to, aby Jelcina delegitimizovaly a svou verzi konce SSSR proměnily v hlavní proud.“

Dalším vynikajícím autorem popisujícím mimo jiné konspirační proudy jako hybatele ruské společnosti je vzdělaný, sečtělý a nápaditý novinář Peter Pomerantsev, známý i z českých médií. V ruském překladu vyšla vzápětí po publikaci originálu jeho kniha This Is Not Propaganda: Adventures in the War Against Reality (2019, v českém překladu Tohle není propaganda: Válka proti realitě, 2020). V originále je samozřejmě dostupná i jeho starší kniha Nothing Is True and Everything Is Possible: The Surreal Heart of the New Russia (Nic není pravda a všechno je možné: Surrealistické srdce nového Ruska, 2014, česky 2016).

Problém ruské kritiky konspiračního myšlení je stejný jako problém celého veřejného diskurzu v Rusku, ať se to týká politiky, nebo jiných oblastí: nynějšímu establishmentu se podařilo uzurpovat vlivné nástroje moci a rozhodování, proto svoboda slova ani akademické svobody de facto neexistují, respektive kdykoli mohou být bezprávně porušeny či pošlapány. A jen jedna doktrína moci má neomezený přístup k médiím a dávno zlikvidovala i nezávislost soudní moci, takže s případnými stížnostmi není, ke komu se odvolat.

Díky za rozhovor!

Rozhovor vedla Kateřina Hlaváčová.

Tomáš Glanc (* 1969) je rusista. Přednáší na Curyšské univerzitě a na univerzitě v Basileji, zabývá se ruskou, českou a východoevropskou kulturou, literární a kulturní teorií, slavistikou, působí také jako kurátor a překladatel. V letech 2000–2003 pracoval jako ředitel Ústavu slovanských a východoevropských studií na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, 2005–2007 byl ředitelem Českého centra v Moskvě. Působil jako vědecký pracovník na univerzitě v Brémách (2007–2010) a jako hostující profesor na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Autor, spoluautor nebo sestavitel řady knih a statí vydaných v Čechách, Rusku, Německu, Švýcarsku, USA a jiných zemích.