Herbert McCabe OP
Zkuste si na chvilku představit skupinu tří nebo čtyř inteligentních dospělých, kteří společně relaxují při jedné z těch opravdu živých konverzací. Jsou vtipní a rychle si navzájem odpovídají – v Irsku tomu říkají „crack“. Mluví se i o vážných věcech, ale nikdo není vážný. Nikdo nejedná pompézně ani pateticky (nikdo nekáže druhým). Fantazii se tu meze nekladou. Jsou tu vtipy, slovní hříčky, ironie, parodování sebe i druhých a celková lehkost.
V místnosti je také inteligentní sedmileté dítě, které je tím vším úplně zmatené. Ví, že ti lidé nejsou blázni, nemá však nejmenší tušení, oč tu jde. Zdá se, že ta konverzace má nějaký smysl, ale dítě ho nedokáže pochopit. Nikdo nic druhým nesděluje. Nikdo nic nedělá. K tomu si ho nikdo nevšímá. Ozývají se salvy smíchu, jenomže ono žádnému vtipu nerozumí. Místnost je plná radosti a štěstí, to vidí. Neví však, co je toho příčinou. Nikdo se mu příliš nevěnuje ani mu nic neříká. A nikdo ho nekomanduje. Všechno je to velmi matoucí a naprosto irelevantní.
To dítě je jako my, když slyšíme o Boží Trojici. To, co probíhá mezi těmi dospělými, je ve skutečnosti pro dítě nanejvýš relevantní a důležité. Není to však důležitost, kterou by chápalo. Je to důležité a relevantní proto, že žádné dítě není jen dítětem; z každého dítěte jednou vyroste dospělý, každé se jednou zúčastní takové živé konverzace. Nejdůležitější je pro ně vlastně to, co nechápe, ačkoli rozumí tomu, že chce také dospět. Čeká na něj jeho budoucí osud, jeho dospělý život, ale ten pochopí, až když ho bude žít.
Žádné dítě není jenom dítětem; žádná lidská bytost není jenom lidskou bytostí. Dítě je na cestě k účasti na tajuplném životě dospělých. Všechny lidské bytosti jsou na cestě k účasti na tajuplném božském životě. Dítě je na cestě k účasti na životě svých rodičů, kteří ho zplodili. My všichni jsme na cestě k účasti na životě Boha, který nás stvořil.
Pro dítě však není život dospělých úplně temný a nesrozumitelný. Budoucí život, jemuž nerozumí, ale na nějž čeká, je nastíněn v současném životě, kterému rozumí. To, jak spolu dospělí žijí, je naznačeno v péči, kterou mu věnují. Přátelství, radost a láska, které dospělí prožívají mezi sebou, jsou nastíněny ve vzájemné péči, kterou vidí. Přátelství, radost a láska mezi dospělými je očividně vyjádřena přinejmenším láskyplnou pozorností a péčí. To je něco, čemu rozumí.
Tak jako dítě získává vhled do života dospělých skrze jejich zájem a péči, i všechny lidské bytosti mohou získat vhled do toho, jaký může být božský život, skrze zájem, který o nás projevuje Bůh. Ten zájem, ta péče a pozornost, to je vlastně celý příběh Bible od stvoření lidí až po seslání Božího Syna, aby se stal jedním z nás, aby za nás zemřel, aby vstal z mrtvých a aby mezi nás seslal svého Ducha lásky a radosti.
Co se dozvídáme z tohoto příběhu o tom, co pro nás Bůh udělal? Za prvé to, že nás Bůh tak miloval, že nám poslal svého Syna. To je pro nás náznak, obraz Boha jako věčného Rodiče. Za druhé to, že když se Syn stal člověkem, jedním z nás, udělal to z poslušnosti vůči Otci a vůči poslání, které mu Otec svěřil. To je pro nás náznak, obraz Boha jako věčného Dítěte. Za třetí: když jako odpověď na tuto poslušnost, poslušnost až na smrt kříže, Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých a přivedl ho jako lidskou bytost k účasti na jeho božské radosti, dovoluje, aby se tato božská radost vylila z Ježíše na všechny jeho bratry a sestry: první učedníci jsou naplněni radostí Ducha. To je pro nás náznak, obraz Boha jako věčné Radosti.
Na věčnosti Bůh rodí své pochopení sebe sama, své pojetí sebe sama, svůj obraz sebe sama, tak jako je dítě obrazem svého rodiče. A to v našich dějinách představuje příchod Ježíše, Božího Syna (příchod do chudoby, slabosti a námahy, protože takový svět jsme vytvořili). Tohle všechno oslavujeme o Vánocích.
Na věčnosti je Bůh-Dítě, pravý obraz svého Otce, celým svým bytím věčně závislý na svém životodárném rodiči. Pochází z Otce. A to v našich dějinách představuje milující poslušnost Slova učiněného tělem (poslušnost až k utrpení, mučení a smrti, protože takový svět jsme vytvořili). To všechno slavíme ve Svatém týdnu a o Velikonocích.
Na věčnosti Bůh-Rodič vydechuje Radost, kterou má ze svého obrazu, svého Dítěte, reprodukce svého božského života: a to v našich dějinách představuje vydechování Ducha (Ducha radosti, ale také boje proti mocnostem zla, boje za spravedlnost a mír, protože takový svět jsme vytvořili). To všechno oslavujeme o Letnicích.
Takže: Bůh nám poslal svého Syna. To je naše cesta, jíž můžeme vstoupit do tajemství Boha jako věčného Rodiče. Syn, Ježíš, poslouchá Otce. To je naše cesta, jíž můžeme vstoupit do tajemství Boha jako věčného Dítěte. Z poslušnosti svého vtěleného Slova, svého milovaného Syna, má Bůh radost: to je naše cesta, jíž můžeme vstoupit do tajemství Boha jako věčné Radosti. Bůh věčný Rodič; Bůh věčné Dítě; Bůh věčná Radost; Bůh Otec; Bůh Syn; Bůh Duch svatý. To je Boží život. To je život, na jehož spoluprožívání se těšíme, jako se dítě těší, až bude spoluprožívat život dospělých a účastnit se živých konverzací. Nevadí, že mu nerozumíme; nevadí, že v Ježíšově příběhu máme jen jeho náznaky a letmé záblesky; nevadí, že si nedokážeme představit, jak bychom ho mohli dosáhnout. Neboť Bůh Otec i nyní skrze svého Syna posílá svatého Ducha, abychom my sami mohli žít ten život lásky a radosti po celou věčnost.
Úryvek z knihy Bůh, Kristus a my, kterou vydalo nakladatelství Krystal OP