fr. Lukáš Fošum OP, 6. ledna 2021
Připomeňme si nejprve dvě významné události dominikánského řádu, z nichž jedna dnes končí a druhá začíná, a podívejme se na tyto události v tříkrálovém světle.
Před několika dny skončil tzv. dominikánský měsíc pokoje, jenž byl tentokrát zaměřen na podporu centra pro osamělé děti ve Fastivu na Ukrajině.
Ukrajina je země, kde mnoho lidí žije na hranici chudoby, na východě země se navíc stále válčí… a z toho plyne mnoho potřeb, na které je třeba odpovědět, a zranění, jejichž dopad je třeba mírnit.
A je zde také mnoho dětí, jejichž život je ohrožen, možná ne tak silně, jako tomu bylo za Herodova řádění, které ale i tak potřebují všestrannou pomoc. Zdravotní, výchovnou, citovou, společenskou, potřebují zkrátka, aby je někdo obejmul a zeptal se, co je trápí, a nabídl víc než jen prázdné ruce.
Na podporu centra ve Fastivu, který je asi sto kilometrů od Kyjeva, byla v adventu pořádána sbírka v rámci dominikánské rodiny. V naší zemi se podařilo vybrat téměř padesát tisíc korun.
Dnes zároveň začíná roční oslava dominikánského jubilea, zvaného Dies Natalis, 800 let od smrti svatého Dominika. Církev si spolu s dominikánskou rodinou bude připomínat tohoto vynikajícího svědka Kristova evangelia, který když umíral, slíbil svým bratřím, že jim bude po smrti prospěšnější než za života.
Jeho řád dnes čítá necelých šest tisíc bratrů, dva a půl tisíce sester mnišek, tisíce apoštolských sester a desetitisíce laiků.
Každý dominikán a dominikánka se snaží následovat našeho svatého zakladatele, který vynikal radostí, chudobou, soucitem a především schopností hledat Boží vůli a naplňovat ji. Dominik mluvil s Bohem anebo o Bohu. Sám chtěl jít hlásat evangelium nevěřícím národům a založil řád k tomu určený, protože si dobře uvědomoval to, co svatý Pavel: že nejen křesťanské, ale také ostatní národy mají stejná dědická práva, jsou údy téhož těla a že i těmto národům, když uvěří kázání evangelia, platí ona zaslíbení skrze Ježíše Krista (srov. Ef 3, 6).
Klanění mudrců, jejich dlouhá cesta za hvězdou, přinesení darů jsou velkým zjevením jednoty všech národů země:
všechny národy žijí na jedné planetě, dívají se na stejné nebe a jsou zvány do jednoho nebeského království.
A my dnes, dva tisíce let po této události, osm set let po tom, co svatý Dominik odevzdal svůj řád do Boží prozřetelnosti a do svých přímluv, se ptáme, kam a jak máme putovat pod tímto jedním nebem, na této jedné, docela dost zalidněné a také nemálo znečištěné, ale stále krásné planetě Zemi.
Jaké dary a komu máme přinést, anebo jaké si máme přát?
Před jakými králi máme utíkat, a kde naopak najdeme toho, kterého hledáme?
Jak máme hlásat radostnou zvěst ve světě, ve kterém lidé mohou mezi sebou komunikovat jako nikdy předtím? Cestování je teď, pravda, trochu omezené, ale pořád platí, že můžeme přeletět téměř celou planetu za dobu, kdy by svatý Dominik nedošel ani z Prahy do Plzně, anebo z Kyjeva do Fastivu, a to i přesto, že chodil 50 km denně…
Říká se, že technika překonává mnoho vzdáleností, ale nevytváří nutně blízkost.
Dary mudrců, jejich dlouhá cesta k malému, chudému, ohroženému králi, to vše nám klade otázku po skutečné blízkosti druhým lidem, o potřebnosti našich krátkých nebo dlouhých cest, o nebezpečí, kterému se vystavujeme, anebo naopak bojíme vystavit.
O schopnosti komunikace na dálku, anebo neschopnosti komunikovat na blízko. Tváří v tvář.
Zamýšlíme se nad křesťanskými hodnotami, a to z hlediska jejich univerzality: celé lidstvo žije pod jedním nebem, které je pro něj otevřené, a hvězdy, které na něm září, rozhodně neslábnou.
Ukazují cestu. Dávají naději. Jak si je přiblížíme?
Soucitem, útěchou a almužnou.
Soucit je schopnost vejít do srdce druhého, a to nikoliv jako nezvaný host, ale jako pomocník a bratr. Soucit je dar vidět pocity, radosti a starosti a především bolesti a potřeby druhého. Svatý Dominik měl soucit s hladovějícími a prodal své knihy. Měl soucit s hříšníky, a tak se za ně v noci modlil a ve dne jim hlásal evangelium.
To už mluvíme i o útěše. Útěcha je soucit, který nezůstává jen uvnitř. Útěcha zná slova, která pomáhají.
Když nemůžeme druhým dát jistotu, dejme jim alespoň naději.
Soucit, útěcha, almužna. Mluvíme především o duševních potřebách, mohli bychom říci o psychologické pomoci: víme, jak je dnes žádaná a drahá. Možná stejně drahá jako vakcína proti koronaviru, která jako by byla zlatem letošních třech králů.
Ještě více než slova utěšují a pomáhají činy. Almužna, tříkrálová sbírka, pomoc dětem, které nic nemají.
Není třeba dělat další reklamu na charitu, protože vše začíná u soucitného a chápajícího srdce. A dodejme na závěr: u srdce věřícího.
Největším pokladem bohatých a chudých, zdravých i nemocných, vzorných i trestuhodných, jejich největším pokladem je víra a ten, kdo se v ní dává poznat.
Když Bůh tvořil svět, jako první řekl: budiž světlo. A to platí stále.
Ať máme ono světlo, které osvěcuje každého člověka.
Buďme světlem národů, církví, která ví, koho má slavit, kým se nechat obdarovat a komu a jak pomáhat.