Jean Leclercq OSB
Když Petr Cantor komentuje slova svatého Pavla et pugnas verborum (1 Tim 6, 4), chápe je jako pokárání určené soudobým teologům, kteří nediskutují proto, aby hledali pravdu a jakmile ji najdou, vyjádřili s ní souhlas, ale jen proto, že je to baví a aby protivníka chytili do pasti. K Božímu slovu mají tak malou úctu, že s ním zacházejí jako s některým ze svobodných nebo mechanických umění: ac si ars liberalis esset vel mecanica. Abychom pochopili, nakolik je výraz „mechanická umění“ hanlivý, připomeňme, že se jím označovaly všechny „služebné“ práce. „Svobodné“ disciplíny byly určeny lidem svobodným a měly osvobodit ducha od jeho tíhnutí k hmotě, zatímco mechanická umění byla prací otroků. Hugo ze Svatého Viktora o nich prohlašuje, že jsou poskvrněna „cizoložstvím“, jako by se duch, který se jim oddává, pošpinil nemravným stykem s bídnou hmotou. Posvátná nauka musí zůstat něčím odlišným a něčím víc než svobodné umění, a tím spíš ji nelze redukovat na pouhé řemeslo. Ze svědectví scholastika Petra Cantora víme o tom, že se z teologie někdy stávala pouhá technika, která se ničím nelišila od jiných technických postupů. A právě tomuto znevážení a znesvěcení Božích tajemství se mniši snažili zabránit. Obávali se, aby se z teologie nestala pouhá disputace, zajímavá jen sama o sobě, v níž se na sebe každý z účastníků snaží upozornit novými argumenty. Proto se raději drželi tradice, která je náboženská ze své podstaty. Uvědomovali si, že bádání založené na diskusi může probíhat nezávisle na náboženské zkušenosti, ať už je to zkušenost osobní, či zkušenost určitého prostředí žijícího v souladu s požadavky pravdy zakotvené v náboženství. Klášter pro ně byl „školou lásky“, školou služby Bohu a na intelektuální bádání odehrávající se mimo tento rámec a bez záruky opravdovosti a pokory tímto rámcem zaručené pohlíželi s jistou nedůvěrou. Obávali se, že když se bude k Boží pravdě pronikat násilně, když se rozlomí pečeť tajemství, pak se úcta k ní vytratí. Svatý Bernard říká, že člověk se nemá chovat jako effractor, scrutator maiestatis, a na jiném místě dodává: „Tato svátost je veliká a je třeba ji uctívat, nikoli zkoumat.“ Proti této „zvědavosti“ se stavěl i Rupert z Deutzu, Balduin z Fordu či Alexandr z Jumièges, který napsal pojednání s výmluvným názvem De praescientia Dei, contra curiosos.
V klášterech i ve školách se učenci snažili víře „porozumět“, ale v každém z těchto dvou prostředí znamenalo toto porozumění něco trochu jiného a k jeho dosažení se používaly poněkud odlišné prostředky. Místo vyhrazené víře bylo samozřejmě v obou prostředích stejné, vždyť šlo o činnost teologální, a zásadně odlišné nemohly být ani rozumové postupy, v obou případech založené na dialektice. Odlišný byl psychologický kontext. Nadměrné užívání dialektiky svádělo ke zvědavosti, kterou mniši odmítali, protože podle nich byla v rozporu s pokorou, která je podle svatého Benedikta základem mnišského života. Mniši s oblibou citovali slova svatého Pavla scientia inflat (1 Kor 8, 1). Proti domýšlivému poznání stavěli „prostotu“. Tu je však třeba správně chápat. Nejedná se totiž o nevědomost či prostoduchost, ba ani o sancta rusticitas, která se stala součástí literární tradice díky svatému Jeronýmovi. Spolu s Rupertem z Deutzu všichni uznávali, že vědění je lepší než nevědomost: „Svatá prostoduchost je dobrá, ale svaté vědění je lepší.“ Svatý Bernard zase říká, že Pánova snoubenka nemá být hloupá. Prostota má jít ruku v ruce s poznáním, nikoli však s nadutostí, kterou s sebou jistý typ poznání přináší. V čem tato nadutost spočívá? Je zároveň psychologická i mravní. Z pohledu psychologie se jedná o složitost, do níž ústí taková duševní aktivita, při níž se duch věnuje mnoha různým předmětům. Důsledkem bývá roztěkanost, která „kontemplativnímu spočinutí“ a pravé modlitbě vůbec nesvědčí, neboť ducha rozptyluje, od hledání Boha ho vzdaluje a řešením mnoha nepodstatných problémů tříští jeho pozornost. Otázky, námitky a argumenty vytvoří zakrátko neproniknutelnou změť, nemus aristotelicum, a člověk se pak ze všeho nejvíc podobá jelenu, který si jen s obtížemi razí cestu houštinami. Lék spočívá v tom, že se duch opět vrátí ke své hlavní práci a svému hlavnímu zaměření a všechny otázky nahradí jen jediným hledáním a jedinou touhou. Prostota vede k tomu, že člověk Boha spíše hledá, než aby o něm diskutoval, že se brání vnitřnímu zmatku zapříčiněnému až příliš rafinovaným a všetečným bádáním, že se nedá zatáhnout do hlučných sporů a zbytečnými problémy se nezaobírá.
Psychologická komplikovanost narušuje pozornost, již by měl člověk věnovat Bohu, a také ohrožuje pokoru, k níž ducha znovu přivede jedině prostota. Vilém ze Saint-Thierry říká: „Svatá prostota, to je stále táž vůle při hledání stále téhož dobra. Takový byl Job, ‚muž bezúhonný a přímý, který se bál Boha‘ (Job 1, 1). Prostota je totiž vůle obrácená jedině k Bohu, která žádá od Pána jedno jediné a horlivě to hledá a která se světskými záležitostmi nenechá rozptylovat. Prostota, to je také opravdová pokora projevující se ve způsobu života, která – co se týče ctnosti – přikládá větší hodnotu hlasu svědomí než věhlasu.“
Všeobecně je „svatá prostota“ chápána jako pokora, která uchovává jednotu ducha a vede člověka k tomu, aby nehledal nic jiného než Boha. Všechno ostatní, včetně intelektuálního bádání, musí být hledání Boha podřízeno a mnichovu setrvávání v Boží přítomnosti, tedy pokoře, jak ji chápe svatý Benedikt, se nic nesmí stavět do cesty. Toto zdůrazňování pokory je ze strany mnichů reakcí naprosto samozřejmou. Často bývá vyjadřováno slovy, která svatý Benedikt ve své řeholi v kapitole O stupních pokory převzal z žalmu: „Neženu se za velikými věcmi pro mě nedostižnými.“ (Žl 131, 1) Svatý Bernard vztahuje tato slova na ty, kdo Boha poznali, ale nemilovali ho a nesloužili mu: „Spokojili se s tím, co se jim vlévá v poznání.“
Úryvek z knihy Jeana Leclercqa OSB „Láska k literatuře a touha po Bohu. Úvod do četby středověkých monastických autorů“, která vyšla v nakladatelství Krystal OP