Tomáš Machula
V traktátu Teologické sumy o stvoření člověka je téma duše a těla tematizováno hlavně v kontextu stvořenosti člověka. V prvé řadě je třeba říci, že duše je substanciální formou člověka, a to formou subsistentní, jinak řečeno formou schopnou nezávislé existence jako substance. Tím se liší od forem jiných tělesných tvorů, které subsistovat nemohou. Subsistentní forma může existovat sama o sobě nezávisle na materii, takže nemůže vznikat jako jiné formy pouze aktualizací materie, kdy forma zanikající věci ustupuje do potenciality materie a působením účinné příčiny je z potenciality materie vyváděna forma nově vznikající věci. Ono ustoupení formy do potenciality materie a vyvedení formy nově vznikající věci se netýká pouze věcí neživých, ale i rostlin a zvířat. Činnosti vegetativní a smyslové duše jsou v možnostech materiálního bytí, takže mohou být takto vyvedeny z potenciality materie stejně jako ostatní materiální věci. Lidská duše nemá vzhledem ke své rozumovosti, která není omezena materií, možnost takového vyvedení z potenciality materie, a musí proto vznikat přechodem z nicoty do bytí, což je stvoření z ničeho.
Žádná nesubsistující forma se v plném smyslu nestává něčím existujícím, ale začíná existovat proto, že se existující stává substance složená [z materie a formy]. Avšak rozumová duše je subsistující formou, jak bylo uvedeno výše. Proto jí v plném smyslu náleží bytí i stávání se. A protože se nemůže stát existující z již přítomné materie (ani tělesné, neboť to by měla tělesnou přirozenost, ani duchovní, neboť to by se duchovní substance měnily jedna v druhou), musíme říci, že se stala existující stvořením. (STh I, q. 90, a. 2.)
Přímé stvoření duše Bohem neznamená, že duše preexistují, jak si to svého času představoval Órigenés. Duše je stvořená spolu s tělem, jinak řečeno je stvořena přímo v konkrétním těle. Není tomu tedy tak, že by byla stvořená předem a poté by se vtělila. Existence separovaná od těla je pro duši možná po smrti těla, nikoli před vznikem těla. Existující duše je totiž vždycky duší nějakého konkrétního těla.
Jestliže se však duše s tělem spojuje jako jeho forma a je přirozeně součástí lidské přirozenosti, tak je uvedené mínění nepřijatelné. Je totiž zjevné, že Bůh ustavil první věci v dokonalém stavu jejich přirozenosti, jak to druh každé věci vyžadoval. Avšak duše, která je součástí lidské přirozenosti, má přirozenou dokonalost pouze tehdy, když je spojená s tělem. Proto by nebylo vhodné stvořit duši bez těla. (STh I, q. 90, a. 4.)
Tělo člověka vzniká přirozeným způsobem spojením pohlavních buněk za současného vlití duše Bohem. Podle Tomáše je rozumová duše vlévána až ve třetím stupni vývoje, po vzniku duše vegetativní a poté smyslové. Tomášova koncepce sukcesivní animace, kdy se počatá bytost stává člověkem až po určité době, poté, co projde vegetativní a smyslovou úrovní bytí, je dnes zřejmě neudržitelná a v zásadě není žádný empirický ani metafyzický důvod pro její držení. Pro otázku stvořenosti těla však není řešení této otázky podstatné. Důležité je, že se člověk stává člověkem a konkrétní materiální realita lidským tělem v okamžiku stvoření a současného vlití rozumové duše do tělesné reality. Co se těla jako takového týká, je složené z prvků (ve starověké a středověké terminologii: ohně, vzduchu, vody a země) v určitém poměru a rovnováze odpovídajících danému typu bytosti.
Člověk je jaksi složen ze všech věcí, neboť z rodu duchovních substancí má v sobě rozumovou duši, je podobný nebeským tělesům tím, že je vzdálen protikladům díky své vyrovnanosti a co do substance je složen z prvků. Převládají v něm svou silou prvky vyšší, tj. oheň a vzduch, neboť život spočívá hlavně v teplu, což náleží ohni, a vlhku, což náleží vzduchu. Nižší prvky jsou v něm hojně zastoupeny co do jeho substance, neboť kdyby co do kvantity nepřevládaly nižší prvky, které mají menší sílu, nemohla by v něm být rovnováha smíšení. A proto se praví, že tělo člověka bylo zformováno z bláta země, což je země s příměsí vody. A tak člověka nazýváme „svět v malém“, neboť se v něm jakýmsi způsobem nacházejí všichni tvorové světa. (STh I, q. 91, a. 1.)
Při stvoření prvního člověka byla dispozice těla v zásadě ideální pro formu, jíž je lidská duše. To samozřejmě neznamená, že s sebou nenese žádný nedostatek. Lidské tělo s sebou nese všechny slabosti a problémy přirozeně plynoucí z jeho materiální povahy. U prvního člověka však v těle nebyl žádný nedostatek privativního typu, tedy nedostatek, který by znamenal deficit s ohledem na lidskou přirozenost.
Hlavním cílem lidského těla je rozumová duše a její činnosti, neboť materie je zde kvůli formě a nástroje kvůli činnosti činitele. Tvrdím tedy, že Bůh ustavil lidské tělo s těmi nejlepšími dispozicemi, aby bylo vhodné pro jeho formu a činnosti. Pokud se nám zdá, že je v dispozicích lidského těla nějaký nedostatek, pak musíme vzít v úvahu to, že takový nedostatek je nutným důsledkem materie, vzhledem k tomu, co tělo musí mít, aby bylo přiměřené duši a jejím činnostem. (STh I, q. 91, a. 3.)
Nedokonalosti vycházející z dědičného hříchu řeší Tomáš na jiných místech. S tímto stavem nemáme jako lidé zatížení následky dědičného hříchu zkušenost (i v pokřtěném zůstává fomes peccati, tedy nikoli už vina, ale určitý její důsledek). Proto Tomáš při řešení těchto otázek vychází jednak z biblických textů (což je ale vzhledem k charakteru textu biblických pradějin poměrně obtížné) a z teologické spekulace vycházející z naší lidské zkušenosti, biblické zprávy o stvoření i teologie hříchu a milosti.
Výňatek z úvodní studie k traktátu o stvoření člověka Teologické sumy Tomáše Akvinského, který vydalo nakladatelství Krystal OP