Pavel, Silván a Timotej tesalonické církvi v Bohu Otci a v Pánu Ježíši Kristu: Milost vám a pokoj. Stále vzdáváme díky Bohu za vás za všecky a ustavičně na vás pamatujeme ve svých modlitbách; před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista. Víme přece, bratří Bohem milovaní, že patříte k vyvoleným, neboť naše evangelium k vám nepřišlo pouze v slovech, ale v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti. Víte, jak jsme si kvůli vám počínali, když jsme byli u vás. (1 Sol 1, 1–5)
Rád bych se s vámi podělil o několik postřehů týkajících se společenství a modlitby, jak je popisuje První list Soluňanům, z knihy Jeana-Michela Poffeta OP Évangéliser oui, mais comment? Une pastorale paulinienne (Paris: Cerf, 2022). Není bez zajímavosti, že tento dopis je vůbec nejstarším křesťanským písemným dokumentem.
Hned na začátku si můžeme všimnout, že se nejedná o epištolu, kterou by psal svatý apoštol Pavel Soluňanům sám, ale o dopis, který zasílá tesalonické církvi spolu se svými spolupracovníky Silvánem a Timotejem. Je třeba poukázat na to, že v antice nebylo vůbec běžné, aby měl dopis více odesílatelů, ale u Pavla je to zcela běžná praxe. Chce tak zdůraznit fakt, že na místní komunitu se obrací společenství misionářů. Celý list je také psán v první osobě množného čísla; ono my přeruší jen na třech místech Pavlovo já (2, 8; 3, 5; 5, 27), a to tehdy, když chce Soluňany ubezpečit o své náklonnosti. Pavel tedy není nějakým solitérem s mečem v ruce, jak jej můžeme vidět před římskou bazilikou svatého Pavla za hradbami, ale týmovým hráčem, který ve všech svých listech zmíní na osmdesát spolupracovníků, z nichž je osmnáct žen.
Tento list je také svědectvím stop prvotní evangelizace, ukazuje nám apoštolskou práci Pavla, Silvána a Timoteje zblízka. Autoři dopisu totiž staví na společné zkušenosti, kterou s nimi Soluňané udělali. Sedmkrát se zde proto objevuje spojení Vy víte (1, 4.5; 2, 1.2.5.11; 3, 4). Prvním svědectvím, které nespočívalo jen ve slovech, ale v síle Ducha svatého, muselo být jednání samotného společenství misionářů, kteří hlásali činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději, a sami z nich uprostřed Soluňanů také autenticky žili.
Celý list je ponořen do atmosféry modlitby a díkůčinění (1, 2.13; 3, 9; 5, 18); vždyť už na jeho samotném začátku můžeme číst: Stále vzdáváme díky Bohu za vás za všecky a ustavičně na vás pamatujeme ve svých modlitbách. Všimněme si výrazů „stále“ a „ustavičně“. Pavel a jeho spolupracovníci se modlí, a to bez přestání, za ty, kterým hlásali evangelium, a neváhají jim to říci: to samozřejmě posiluje jejich vzájemný vztah.
Jaký je ovšem motiv této modlitby? Pavel na to odpovídá hned ve třetím verši svého listu: Před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista. Nemáme nejmenší důvod si myslet, že v Soluni byli – na rozdíl od našich ubohých společenství – všichni svatí. Přesto však Pavel vzdává Bohu díky, neboť vidí, jak v nich jedná Bůh, jak se u nich konkrétně projevuje, jak si u nich láska vyhrnuje rukávy a naděje se projevuje houževnatostí a odvahou. Prvním důvodem k díkůvzdání ze strany apoštolů nejsou světské úspěchy (počet věřících či praktikujících, množství společenství ve farnosti nebo stav jejích budov), ale sám teologální život!
Tento krátký výklad nás vede k zamyšlení nad naším společenstvím a jeho modlitbou. Jsou naše komunity, farnosti či společenství místem lásky, víry a naděje? Vyzařujeme je navenek a dáváme tak prostor síle Ducha svatého, která může nést naše slova? A je náš osobní život, ale i život našeho společenství prostoupen modlitbou a díkůčiněním? Nezapomeňme Bohu děkovat za ty, kteří nám byli svědky evangelia a modlili se za nás!
fr. Hyacint Ullman OP
převzato z časopisu OPusculum 3/2023
Foto: © Tobiáš Kučera