Evangelizace a šíření víry u svatého Dominika
Terezie Eisnerová OP
Dárcem víry je vždy Bůh. Zásadně však záleží na zprostředkovateli. Toho si byl vědom i náš zakladatel, svatý Dominik. Modlitba a disponibilita vůči Duchu byly jeho stálými průvodkyněmi nejen jako bytostná nutnost, ale jako apoštolský prostředek. A jejich plody známe.
Ptáme-li se na charakter něčí aktivity, měli bychom nejprve zaměřit pozornost na jeho osobnost a život, protože právě to, kým je a jaké vyznává hodnoty, jeho činnost determinuje. Zde není příležitost vracet se k tomuto – ostatně mnohokrát probíranému – tématu, je však doporučeníhodné si našeho zakladatele občas „zopakovat a prohloubit“.
Kněz Dominik prošel kvalitním studiem. Vyšel z kanovnického prostředí, kde mimo jiné vyučoval. Pedagogické zkušenosti mu byly jistě později při kázání a rozhovorech k užitku. Při plnění politického úkolu uviděl bídu společnosti a uvědomil si ubohost okázalosti církve a její nemohoucnost v kraji sekt. Reagoval na ně překvapivě: inspiroval se jejich ideály – chudobou a kajícností – a přeměnil je ve zdravá (nepokřivená) východiska. Chudoba poskytovala prostor svobody do té doby nevídaný a spolu s kázní se stala bez jediného slova příkladem. I jejím prostřednictvím se Dominik vracel ad fontes, jak to o víc než sedm století později formuloval 2. vatikánský koncil. Těmito prameny bylo rovněž společenství apoštolů a prvotní církve. Dalším „němým“ příkladem se tedy stalo sdílení života s bratry, založení komunit sester a péče o ně. Apoštolát je něco jiného než apoštolský způsob života, a právě ten kromě bratří vedly i mnišky za zdmi svých klášterů jako nedílnou, a dokonce prvotní součást šíření víry.
Aby bylo možné heretikům argumentovat, bylo nutné hluboké teologické vzdělání. Ale nejen ono. Vzhledem k manichejskému učení vyznávajícímu dualismus, a tudíž nerespektujícímu lidskou přirozenost, muselo mít i antropologický a psychologický fundament zdravého křesťanství (milost předpokládá přirozenost, což patří k pokladu naší spirituality). Nelze však v souvislosti s Dominikovým kázáním či soukromými rozhovory hovořit jen o argumentech. Vzpomeňme na jeho charakteristiku, že to byl velmi citlivý a srdečný člověk. Při hlásání není přece důležité pouze „co“ a „jak“ – obsah a technika. Naslouchání postojům diskutujícího partnera a empatie i při nesouhlasu s jeho názory jsou mnohdy nejúčinnější vstupní branou k srdci „odpůrce“, jehož mysl je prozatím uzamčena. Mezi kněžími nebylo snadné – a není ani dnes – najít muže vhodné ke službě slova. Vzdělání se proto stalo pro Dominika a jeho řád klíčovým.
Zakladatel si uvědomil zodpovědnost nejen za sektářské území jižní Francie, ale za celou církev i za to, aby byla pravá víra hlásána pohanům. Dnes mluvíme o evangelizaci. Cesta k dovolení kázat obnášela velké množství překážek, a to nejen ze strany heretiků či mocných a bohatých tehdejší doby. Pro církevní hierarchii bylo těžko představitelné putující kázání chudých mnichů. Dominik postupně dosáhl vyvázání z pravomoci biskupů, a i to je třeba přičíst k jeho prozíravosti v šíření víry. Znát, učit a kázat její široké spektrum, kromě toho tiše a vytrvale svědčit bezúhonným životem a bratrským společenstvím ve městech, na univerzitách a kdekoli na světě, vyprošovat lidem spásu a chválit Boha slavením liturgie i „liturgií života“, to byl Dominikův apoštolát.
Známe-li Dominikovo působení „jen“ jako hovor s Bohem nebo o Bohu, zůstávají v naší představě mnohá slepá místa. Jeho činnost byla rozmanitá, praktická a měla obrovský záběr. Organizoval řád a připravoval budoucnost. Řízení, které prosadil, bylo převratné. Doživotní oficia v dosavadních mnišských komunitách jsou v Řádu kazatelů nahrazena dočasnými, kapituly s vysokými pravomocemi kontrolují představené, aby se z nich nestali samovládci. To jsou dva příklady z mnoha demokratických prvků, jež se nás v této válkou rozbouřené době zvlášť dotýkají. Demokratický systém jasně svědčí o dvou podstatných rysech Dominikova předávání víry: nebyla to jednostranná aktivita, ale dialog, komunikace. A adresáti tohoto sdílení byli ctěni jako rozumné, svobodné a důstojné bytosti. Jaké přesně bylo Dominikovo kázání v řádu za tím účelem založeném, nevíme. Můžeme se nanejvýš s velkou dávkou jistoty domnívat, že svým posluchačům striktně nesděloval příkazy a zákazy z oblasti morálky, ale vysvětloval je, a především objasňoval pravdy víry a hlásal Krista.
Převzato z časopisu OPusculum 5/2022