Potřebuje Bůh naše bohoslužby?

Victor White OP

Svatý Tomáš Akvinský ve své Teologické sumě (II-II, q. 81, a. 7) stanovuje princip, který je základní jak pro teorii, tak i praxi bohoslužby: „Bohu prokazujeme úctu a čest, ne kvůli němu, protože on sám je plný slávy, jíž nemůže stvoření nic přidat, ale kvůli nám, protože tím, že Boha ctíme a velebíme, naše mysl se mu podřizuje a v tom záleží její dokonalost: neboť dokonalost každé věci spočívá v tom, že se podřizuje něčemu vyššímu, než je sama, jako například dokonalost těla spočívá v tom, že je oživováno duší, a dokonalost vzduchu v tom, že je prosvětlován sluncem.“ Myšlenka, že náboženské obřady a ceremonie nejsou ku prospěchu Boha, ale nás samých, je pro některé moderní katolíky překvapivá a dráždivá; ne tak pro protestanty! Orate Fratres nedávno citoval jednoho evropského katolického autora, který hovoří v tomto smyslu: „Je důležité mít na paměti obecný princip, že modlitby církve jsou adresovány Bohu a že vedení bohoslužeb primárně pro povznesení věřících zavání protestantismem.“ Svatý Tomáš má smůlu. Velký návodný „pokyn“ svatého Pavla v 1. listu Korintským 4, 26 má smůlu. Běda všem teologům, kteří psali O modlitbě, od Órigena a svatého Cypriana po svatého Tomáše a Suáreze, kteří se namáhali s vysvětlováním, že „mluvíme k Bohu“ ne proto, abychom ho „povznesli“, nýbrž právě abychom „povznesli“ sami sebe.

Vskutku, tato myšlenka by nám měla ukázat, že pokud předpokládáme, že naše modlitby, naše účast na liturgii, naše roucha, hudba, kadidlo, poklekání a další věci přinášejí nějaký prospěch Bohu, pak Bohu ve skutečnosti nevzdáváme poctu, ale spíše ho snižujeme a naprosto směšně si lichotíme. Nemůžeme mu říci nic, co neví, ani nemůžeme zvětšit dokonalost a slávu toho, který je veškerá Dokonalost a veškerá Sláva.

Říkáme tím tedy, že naše bohoslužba ho netěší a naše opomínání bohoslužby je mu přinejmenším lhostejné? Samozřejmě že ne, právě naopak. Avšak naše bohoslužba jej těší právě proto, že je dobrá a nezbytná pro nás, a naše opomíjení bohoslužby je špatné pro nás. Naše naplnění, naše celost, naše blaho je v něm a v nastavení našich myslí k našemu opravdovému vztahu zbožné poddanosti jemu. On je náš Život a naše Světlo. Jako je tělo živé jen v poddanosti duši a jako je vzduch prosvětlen pouze v poddanosti slunci, tak i my jsme vpravdě živí a prosvětlení pouze v poddanosti našemu Bohu. Bůh nás miluje a chce naše naplnění, celost a blaženost v jeho Životě a Světle. Proto – protože je to dobré a nezbytné pro nás, ne protože je to dobré a nezbytné pro něj – je naše uctívání Boha pro Boha potěšením a naše opomíjení bohoslužby Boha netěší.

Někteří se domnívali, že tato myšlenka, podle níž by všechna náboženská praxe měla být pro blaho člověka, a ne Boha, je sobecká a sebestředná. Nebo by mohli říci, že je subjektivistická a antropocentrická. Spíše je však nanejvýš pokorná a do středu staví právě Boha. Vždyť je veskrze pokořující myslet si, že náboženství potřebujeme my, ale ne naprosto dokonalý a velkolepý Bůh. Učení svatého Tomáše je zde zcela v souladu nejen s jeho jasným a nekompromisním chápáním naprosté dokonalosti a nekonečné blaženosti Boha, k nimž nemůže být nic přidáno, ale také s jeho ustavičným a důsledným učením, jež vykládá vše, co Bůh pro nás dělá nebo co od nás vyžaduje, ve smyslu jeho bezmezné lásky. Bůh nám podle svatého Tomáše nenařizuje nic a nezakazuje nic, pokud to není pro naše skutečné dobro – morální zákon, zjevení, milost, vtělení, utrpení a vzkříšení, církev a svátosti – to všechno podle svatého Tomáše vychází z Boží lásky k člověku, z jeho šlechetné a nezištné vůle vyjít vstříc lidským potřebám.

Uznat, že také liturgie a Boží přikázání, abychom ho uctívali, je láskyplný ústupek našim potřebám, a že v bohoslužbě skutečně sloužíme sobě, není „sobectví“ v negativním smyslu. Znamená to skutečně se mít rád, ale ne sobecky: znamená to spolupracovat s Boží láskou pro naše skutečná já, jaká by je chtěl mít. Vyžaduje to hlubokou pokoru, jež nás zbaví hrdosti na naši soběstačnost: je to pokora, kterou vždy vyžaduje odevzdání se lásce. Takto pochopená bohoslužba a všechno, co bohoslužbu provází, se tak snadno může stát spíše radostí než tíživou povinností. Věřící, který tohle chápe, je dalek egocentrismu a je uzdraven z „falešné lásky k sobě“ tím, že se naučil milovat celé své já láskou, jakou miluje Bůh. Je také argumentem proti kritice (ať už zevnitř, nebo zvenčí), že naše katolická liturgie – s jejími světly a barvami a rouchy a ohni a kropením vodou a kouřem a hudbou a tělesnými úkony – je dětinskou hrou nehodnou dospělého člověka, jež nemůže promlouvat k žádnému Bohu hodnému úcty. Opravdu je to hra, a tato hra je potřebná a dobrá pro dítě Boží. A Bůh od tohoto dítěte chce, aby si hrálo.

Ta hra však není samoúčelná. Je to hra k tomu, aby člověk dosáhl svého konečného cíle, své úplnosti a naplnění. Role, kterou člověk hraje v liturgii, je role jeho opravdového já. Protože jeho dokonalost, jeho naplnění, jeho od Boha daný úděl, to všechno je v jeho jednotě s Bohem, v podřízení se Bohu. Jeho liturgická hra není žádná přetvářka, ne vydávání se za někoho, kým není. Před oltářem, v účasti na bohoslužebných obřadech je člověk mnohem „skutečnější“ než v úzkostné práci a starání v pozici pána svého malého vesmíru – v kanceláři, v továrně či doma, nebo dokonce v roli pána a středu světa své vlastní mysli. Ne že by tyto věci také nebyly součástí souboru jeho božských povolání, jsou jimi však jen potud, pokud je jeho obvyklá „božská všemohoucnost“ pokořena v hravé bohoslužbě. K tomuto pokoření, nejen teoretickému, stačí objektivní uznání naší závislosti na Bohu. Bůh vyžaduje, protože tak si to žádá naše psychologické a tělesné ustrojení, abychom si občas přehráli naše skutečné místo a funkci ve vesmíru. A to celým svým psychologickým a tělesným, stejně jako intelektuálním bytím.

Výňatek z článku Victora Whitea OP „Moderní psychologie a funkce symbolů“
otištěného v revue Salve 3/2020, které právě vyšlo.
Více na salve.op.cz.