Pierre Claverie OP – otevřenost pravdě

Rozhovor o nové knize nakladatelství Krystal OP

V nakladatelství Krystal OP vyšla v květnu 2021 kniha věnovaná osobnosti Pierra Claverieho OP (1938–1996; 2018 blahořečen), biskupa v alžírském Oranu, který zasvětil svůj život Alžírsku a Alžířanům. Svoji službu odmítl opustit navzdory hrozícímu nebezpečí smrti a také ji svou smrtí zpečetil, když zemřel rukou atentátníků. Mnoho lidí našlo v Pierrovi oddaného přítele, mnoho lidí uchvátil svojí vnitřní opravdovostí a bezprostředností, zájmem o druhé, obětavostí, mnoha lidem pomohl nalézt či upevnit víru, mnohé inspiroval k hledání a hlásání pravdy, k službě dialogu. Zeptali jsme se překladatelky knihy paní Marcely Koupilové a fr. Benedikta Mohelníka OP, jak je setkání s Claveriem, s jeho příběhem a myšlenkami, obohatilo.

Touha poznat druhého, otevřenost a věrnost pravdě, odvaha k dialogu. To všechno můžeme na Claveriem obdivovat. Co jako první napadne vás, když slyšíte jméno Claverie?

MK: Přítel. Přítel Boží. A teď už i můj. A pak statečnost – jedna věc je hlásat, že křesťan má být otevřený pro druhého člověka v jeho jinakosti, že ho nemá soudit, ale má mu naslouchat a v jeho životním příběhu hledat Boha; a druhá věc je žít to tváří v tvář nevinným obětem teroristických útoků, které v Alžírsku cílily na křesťany (Claverie některé oběti znal osobně) s vědomím, že tímto postojem riskujete život.

BM: Se jménem Pierra Claverieho se mi spojuje obraz otevřených očí. Jeho životní příběh by se nemohl rozvinout tak, jak se to nakonec stalo, kdyby se mladý Pierre nezačal pořádně dívat kolem sebe. Čím dál víc si přitom uvědomoval, že to, co uvidí, nebude vždycky lichotivé. Byl si naopak vědom, že před ním budou vyvstávat naléhavé a složité otázky. Přesto se nezalekl, díval se, snažil se pochopit, hledal odpovědi.

Klíčovou roli v Claverieho životě hrálo přátelství. Co se od něj můžeme o opravdovém přátelství naučit? Co k němu patří, z čeho vyrůstá?

MK: Myslím, že právě proto, že byl přítel Boží, že jeho vztah k Bohu byl tak živý, svěží a vášnivý, mohl být přítelem tolika lidí. Jako by se jeho srdce tím, že ho sám odevzdával Bohu, rozšiřovalo a jeho schopnost nabízet opravdové přátelství všem kolem sebe rostla. Jeho přátelství bylo ryzí a nedělalo rozdíly mezi lidmi, rozdával ho všem, kdo o něj měli zájem, ať už to byli křesťané, nebo muslimové. (Na Claverieho pohřbu jedna mladá muslimka ve svém projevu na rozloučenou řekla, že je muslimská dcera Pierra Claverieho…)

BM: Přátelství hrálo v životě a působení Pierra Claverieho skutečně zásadní úlohu. Stavěl ho na naslouchání, během kterého se snažil druhému porozumět. Velmi mu vždy záleželo, aby ten druhý mohl říct všechno, co považuje za důležité. Přátelství ho vedlo k tomu, že chtěl umět mluvit řečí srozumitelnou pro jeho protějšek. Právě proto se až v dospělosti dokonale naučil arabsky. Nebyl to nějaký strategický tah. Byl to výraz skutečného zájmu, opravdového ocenění kulturních a duchovních hodnot Alžířanů a islámského náboženství. Vždy mu také záleželo na pravdě. Nestál o nějaké smířlivé řeči, které by vytvářely pouze iluzi přátelských vztahů. Od druhých pravdu očekával a sám ji také otevřeně říkal. S úctou ke druhému, která zahrnovala, že druhý si zaslouží slyšet, co si skutečně myslím, znát, jaké jsou mé skutečné pozice. Na takové otevřenosti vůči pravdě je možné stavět opravdové přátelství a vést plodný dialog.

Claverieho život lze ve zkratce popsat slovy „vstříc setkání s druhým“, která najdeme v podtitulu českého vydání knihy. Tato slova by také měla charakterizovat naše kázání, hlásání evangelia. V čem nám může být pro naše kázání Claverie příkladem?

MK: Svým přátelským, přijímajícím „přednastavením“ na druhého a na jeho jinakost. Všímám si, jak dnes i sebemenší rozdílnost pozic hned vyvolává ostré reakce. A technologie a sociální sítě nám umožňují hned, jak se nám něco nelíbí – protože to neodpovídá mému přesvědčení a mé „pravdě“ –, vypustit do světa „hejty“, které bychom jejich adresátům nikdy neřekli do očí… Jakmile ale k druhému přistupuji s jakousi zvědavostí – jaký je jeho příběh?, hned od počátku získává rozhovor, vztah zásadně jinou kvalitu.

A pak radostí. Z životopisu pochopíte, že přes všechny bolestné ztráty, kterých zažil mnoho (narodil se ve francouzském Alžírsku, které jeho rodina musela po osamostatnění Alžírska opustit; přibývalo islamistických útoků na křesťany v místech, kde působil…), byl Claverie člověk radosti, která pramenila z jeho napojení na Boha.
BM: Trpělivostí. Pierre Claverie se na nikoho neobracel s tím, že by ho chtěl „obrátit“. Samozřejmě že toužil po tom, aby každý člověk uvěřil v Ježíše Krista. Sám Pierre o něm chtěl především svědčit. Byl si dobře vědom, že víra je dar, který sice Bůh nabízí každému člověku, ale způsob a čas jeho přijetí nezávisí na tom, jak někoho svým kázáním obrátíme. Srdce člověka může obrátit jen Bůh sám. Ze strany kazatele to vyžaduje snad až bezmeznou trpělivost, protože vlastně nikdy neví, jestli jeho svědectví a kázání přinese nějaké plody. A přesto má vždy svědčit o Kristu a využít každou příležitost ke kázání Ježíšova evangelia.

Podle Claverieho by církev měla být přítomná na „liniích zlomu, na kterých je lidstvo křižováno“. Kde jsou dnes podle vás tyto „linie zlomu“ a jak by měla vypadat služba církve v těchto oblastech?

MK: To je pro mě hodně těžká otázka. Vidím jich kolem sebe mnoho – linie, kde se sráží demokracie s rozpínající se totalitou východních zemí, linie podobné té, na které sloužil Claverie, tedy místa, kde se zabíjí kvůli náboženství… až k liniím, kterých se přímo můžu dotknout, jako je např. ta, která mě dělí od známého ze sousední obce, který by se s muslimy nepáral. Vůbec se necítím povolaná říkat, jak by na těchto liniích měla církev sloužit. Ale protože už jsem nadobro ovlivněná Claveriem, jsem přesvědčená, že na všech liniích zlomu, na které nás Bůh postaví, bychom měli stát se srdcem odvážně otevřeným pro všechny, které nám Bůh posílá do cesty.

BM: Takové linie zlomu jsou všude, kde nějaký člověk trpí. Nemusíme vůbec chodit daleko. Mnoho lidí kolem nás trpí tím, že se dostávají do situací, které je srážejí k zemi, a oni nevědí, jak z toho ven. Mám na mysli lidi, které nějak život semele, když ztratí práci, ztroskotá jim vztah, ztratí zdraví, někde tvrdě narazí. A znovu se postavit na nohy pak přesahuje jejich síly.

Liniemi zlomu jsou také složité otázky dnešní doby, ve kterých dochází k promíchávání autentických tužeb s řadou pochybných postojů a požadavků. Církev nemůže stát stranou jako ta, která má hotové odpovědi. Nic také nezmůžeme ani útokem, ani útěkem. Církev by měla mít odvahu o těchto otázkách mluvit i s lidmi, mezi jejichž názory jsou i takové, které církev nemůže přijmout.

Jak by měla vypadat konkrétní služba církve na těchto liniích, nevím. Je však jisté, že taková služba začíná už tím, že je církev na těchto liniích prostě přítomná, což může znamenat opravdový zájem o situace a podmínky lidí někde na okraji anebo spontánní pomoc jednotlivým lidem, kteří nám zrovna „přijdou do cesty“.

Děkujeme za rozhovor.

Převzato z časopisu české dominikánské rodiny
OPusculum 3/2021 – Pravda