muž dialogu
Pierre Claverie ztělesnil Dominikovu touhu „jít ke Kumánům“.
Svůj život zasvětil hlásání evangelia uprostřed nekřesťanské země. Zároveň vynikajícím způsobem rozvinul Dominikův styl kázání, pro nějž je typický respekt k druhému, naslouchání, spoléhání se nikoli na vlastní sílu či přesvědčivost, ale pouze na sílu pravdy samé.
Claverie nám ukazuje, že křesťanské přikázání lásky k bližnímu se nemůže ubírat širokou a snadnou cestou důvěrně známého. Vyžaduje skutečné setkání s jiným, cizím, neznámým, opravdové poznání druhého, které jde do hloubky a respektuje jeho odlišnost, aniž by zpochybňovalo vlastní víru.
Své křesťanství, zpečetěné krví, formuloval Claverie zcela radikálně právě jako způsob života s jiným, druhým, cizím, který ale bude vždy a za všech okolností bratrem.
Pierre Claverie se narodil 8. května 1938 v Alžíru do rodiny alžírského Francouze. Své mládí později vylíčil jako život v „koloniální bublině“, vyznačující se lhostejností vůči arabskému obyvatelstvu.
Během studií v Grenoblu si uvědomil svoje povolání ke kněžství a řeholnímu životu a v roce 1958 vstoupil do dominikánského noviciátu v Lille. Po složení časných slibů v roce 1959 zahájil studium v Le Saulchoir. V letech 1962–1963 absolvoval vojenskou službu v Alžírsku, při níž odmítal nosit zbraň. V listopadu 1964 složil slavné sliby a v červenci 1965 přijal kněžské svěcení.
V roce 1967 odešel z Le Saulchoir do konventu v Alžíru, kde se věnoval intenzivnímu studiu arabštiny, islámu a poznávání Alžírska. V roce 1972 začal působit v duchovní správě v hlavním městě. Angažoval se v budování nového Alžírska, účastnil se politických debat, organizoval formační setkání a zabýval se teologickou reflexí zaměřující se na křesťanské působení v muslimské zemi. Stal se význačnou osobností alžírské církve.
V roce 1981 byl jmenován biskupem v Oranu a ještě intenzivněji se zaměřil na dialog s islámem. V roce 1987 se stal členem Papežské rady pro mezináboženský dialog. Navzdory vzrůstajícímu nebezpečí spojenému s radikalizací islamistů zůstal v zemi a nadále se snažil prosazovat pokojné soužití. Zahynul 1. srpna 1996 při atentátu spolu se svým spolupracovníkem, mladým Alžířanem Mohamedem Bouchikhim.
8. prosince 2018 byl spolu s 18 druhy, alžírskými mučedníky, blahořečen v bazilice Notre Dame de Santa Cruz v Oranu.
Kde by byla Kristova církev, samo tělo Kristovo, kdyby nebyla především zde? Věřím, že když není dost blízko kříži svého Pána, umírá. Jakkoli se to může zdát paradoxní – a svatý Pavel to dobře ukazuje –, síla, životaschopnost, křesťanská naděje i plodnost církve pocházejí právě odtud. Odnikud jinud ani jinak.
Církev se mýlí a klame svět, když se chápe jako jedna z mocí mezi ostatními, jako humanitární organizace nebo jako výpravné evangelické hnutí. Snad se může zaskvít, ale nezáří ohněm Boží lásky, „silné jako smrt“, jak o ní mluví Píseň písní. Protože to, oč tu jde, je láska, především láska a nic než ona. Ta, kterou nám dal Ježíš zakusit v pašijích a k níž nám prošlapal cestu. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“
(Pierre Claverie)