Při příležitosti 80. výročí úmrtí bratra Patrika Kužely OP přinášíme článek o něm, který vyšel v OPusculu 11/2012.
Letos uplynulo 70 let od mučednické smrti bratra Patrika Františka Kužely OP, jáhna dominikánského řádu.
František Kužela se narodil 16. listopadu 1915 jako osmé dítě rolníku Františku Kuželovi ve Vlčnově č. p. 141. Pokřtěn byl hned dva dny po narození, 18. listopadu 1915, ve farním kostele sv. Jakuba ve Vlčnově.
Na základní škole vynikal velkým nadáním a po pěti třídách obecné školy ve Vlčnově složil v 11 letech přijímací zkoušky z němčiny a latiny na arcibiskupské gymnázium v Praze-Bubenči.
Pro studia byl získán členem dominikánského řádu, nezapomenutelným P. Odilonem Pospíšilem, který v té době působil ve Vlčnově jako lidový misionář. František studoval na arcibiskupském gymnáziu u otců jezuitů jako řádový juvenista brat ří Kazatel ů s výborným prospěchem. Z kázání jeho spolužáka Antonína Zemka je dochována vzpomínka na bratra Patrika: „Už za svých studentských let nejen že vynikal inteligencí a nadáním, ale snažil se i o sebekázeň a prohloubení duchovního života a v tom smyslu působil i na druhé.“
Byl nadšeným turistou a obdivovatelem přírody, i když zdraví mu příliš nesloužilo. V roce 1934 se u něj projevil jistý typ leukémie, on se ale přesto vydal pěšky z Vlčnova přes Jižní Moravu až na Šumavu a odtud dál do Prahy – z jednotlivých míst posílal svým rodičům pohlednice, které se dochovaly v jeho rodném domě. Cituji z jedné ze zaslaných pohlednic rodičům a sourozencům datované 6. 6. 1934: „Snažím se poznávat vlast co nejvíc na vlastní oči, protože si myslím, že se tím rozšiřuje mé vzdělání.“
Po maturitě s vyznamenáním 4. 6. 1935 vstupuje do řádu sv. Dominika v Olomouci a přijímá řádové jméno Patrik. O prázdninách 6. 6. 1935 sděluje rodičům v dopise své plány: „Po maturitě mě čeká aspoň 7 let studií. To ovšem již budu patřit řádu. Myslím to vážně a těším se na to, protože si myslím, že v dominikánském klášteře budu na svém místě a budu užitečnějším členem lidské společnosti. Chci být knězem, a to řeholníkem, dominikánem… rozhodl jsem se k tomu úplně svobodně…“
V noviciátě a v letech svého filosofického studia v Olomouci pracoval velmi houževnatě na zdokonalování své povahy a na svém duchovním růstu. V dopise rodičům Kuželovým o tom píše 1. 3. 1938: „V klášteře se právě také začíná orat, jenomže v duši. Zítra začneme nanovo tu práci, kterou děláme vlastně znovu a den co den a která je vlastně jediný úkol našeho života – znovu a znovu kypřit a hnojit zem své duše, aby se tam zrno Božího slova ujalo, aby bujně rostlo a přineslo co nejbohatší úrodu… po ranní mši sv. to budeme hledět přenášet do denního života – protože bez takové snahy by ranní mše sv. i se sv. přijímáním byla pro naše duše marná, bez užitku. Ovšem to je nejtěžší ze všeho orání, protože to vyžaduje nejvíc námahy a úsilí a užitek nebývá dlouho vidět! No a podle toho, jak kdo bude z nás tu práci dělat poctivě, bude podle toho tolik chleba a úrody nejen pro nás, ale právě i pro vás všechny ostatní, kteří nám zaopatřujete tělesný chléb… vidíte, práce je dost, ovšem k takové práci vás nemůže p řinutit nikdo – ani představený, to záleží na osobní svědomitosti každého a na jeho věrnosti k hlasu Božímu…“
František Patrik Kužela nikdy nehleděl na sebe, když se jednalo o pomoc druhým. Bylo vždy pro něho velkou radostí, mohl-li věnovat něco ze svého času nebo důkladných vědomostí svým spolubratřím. Pro své nadání – hlavně pro jazyky, které byly jeho koníčkem (kromě latiny a němčiny studoval ještě řečtinu, angličtinu a francouzštinu) – byl poslán představenými na studia v cizině. V roce 1939 odcestoval do Paříže a odtud do Saulchoir poblíž biskupského města Tournai v Belgii. Měl se stát v budoucnu profesorem teologie.
Když byla v témže roce 1939 Česká republika obsazena nacisty, bratr Patrik se přidal k hromadné protestní akci Čechů v cizině a k žádosti adresované československému vyslanci v Paříži, aby bylo zavedeno české vysílání francouzského rozhlasu pro Čechy žijící ve Francii.
O prázdninách roku 1940 se vrátil do Olomouce, a protože se už potom kvůli válce nemohl dostat zpět do Francie, pokračoval ve studiích doma. Chystal se na kněžské svěcení a velmi se na tuto službu těšil, jak píše svým rodičům z Olomouce do Vlčnova dne 7. 6. 1940: „Musím vám sdělit radostnou zprávu a oznámit vám velikou milost, jakou udělí Pán mně a mnoha spolubratřím: budeme svěceni na jáhny a tak už vstoupíme s pomocí Boží na poslední stupeň před svatým kněžstvím…“
Na československém vyslanectví našli nacisté jeho protest, a proto z Paříže přišel rozkaz od gestapa: zatknout v Olomouci Patrika Kuželu. Když byl 25. ledna 1941 odvezen členy gestapa do bývalé vojenské nemocnice v Olomouci, nikdo zřejmě netušil, jak vážně to může dopadnout. Co mu kladli za vinu, o tom sám píše v tajném dopise z vězení v srpnu roku 1941: „Po vzniku protektorátu jsem se přidal k hromadné žádosti Čechů v cizině o zavední české čtvrthodinky u francouzského rozhlasu pro Čechy usazené ve Francii a Belgii, protože jim bylo znemožněno poslouchat Prahu, jakmile se ocitla v nepřátelské Říši… udělal jsem to jako povinnost Čecha v přesvědčení, že nejde o politiku a že se to netýká Německa, ale v mém obvinění to bylo překrouceno. Tak přišli na mé jméno a zatkli mne…“
Vyšetřovací vazbu absolvoval v Olomouci a ti, co ho znali a byli s ním, vypravují o jeho statečnosti. Povzbuzoval ostatní, aby neztráceli naději a aby nikdy nezradili. Gestapo poznalo v Patriku Kuželovi nesmlouvavého inteligentního člověka – budoucího českého kněze –, a to stačilo k tomu, aby byl poslán do koncentračního tábora. Dne 21. 11. 1941 dorazil do Osvětimi s pověstnou obávanou známkou RU – Rückkehr unverünscht (návrat nežádoucí). Koncentrační tábor brzy zdolal mladé, ne však příliš odolné tělo šestadvacetiletého nadějného člena dominikánského řádu Patrika Kužely. Jeho smrt je datována v osvětimské úmrtní knize dne 15. 2. 1942, jako příčina smrti je uveden zápal plic. Dochovalo se však svědectví spoluvězně o tom, že jeho smrt byla způsobena mučením. Vysloveným důvodem šikany ze strany gestapa byla jeho víra, kterou nemohla bestialita přemoci.
Oznamovací telegram o jeho smrti přišel rodičům do Vlčnova ze dne 17. 2. 1942. V lemech jeho šatstva, které posílal z vazby v Olomouci k výměně, byly nalezeny na motácích básně, které nejlépe vypovídají o jeho neochvějné víře a statečnosti tváří v tvář utrpení.
30. 7. 1947 byl Patriku Kuželovi – jako účastníku národního odboje – udělen prezidentem Edvardem Benešem Československý válečný kříž 1939 in memoriam „v uznání bojových zásluh, které získal v boji za osvobození Republiky československé“. Toto vyznamenání zdobí jeho symbolický hrob na vlčnovském hřbitově.
Mgr. Hana Prouzová Kuželová, praneteř bratra Patrika
Dní sypký suchopár
Patrik Kužela
Dní sypký suchopár jak popel polykám
a prachem písečným se pouští plahočím
Když slzy zpražil žár jen srdcem zavzlykám,
kdy zeleň uvidím rty puklé omočím?
Krok pode mnou se boří písku nikde dna
již smrti suché o vlas jenom unikám
mé zpuchlé oči hoří v hlavě žíří tma
vod spodních duní ohlas, když se dokopám?
Vše ve mně zapadá jak plevel usýchá
a co se v nitru mém již zdálo životem
to v nic se rozpadá jak ssuť se sesýpá
s výsměšným šumotem s pošklebným rachotem.
Při pádu hluchý potlesk temných mocností
až v srdce zarývá se zatíná se v sluch
a v tvářích kalný odlesk zlobné radosti
mne ubožáka ptá se Ty a co tvůj Bůh?
Hrůz chřtán mě svírá v hrobě sytí temnotou
tmy propast tiskne zrádně v chladné náručí
tak jak macecha robě štvané žebrotou
a nevím, zda jsem na dně – kdo tmám poručí?
A padám hloub a hloub v bezedné propasti
jak atom tříštěný jsem míčem skal a hran
a vymkne-li se kloub až řičím bolestí,
co na tom? zní stěny. Bez počtu již má ran.
Kol temná tma se tmí v děs tuhne tu i tam
kde ryk je nejpustší, se v ticho stupňuje,
jsem v samém jádře tmy na dně dna klopýtám
kde tma je nejhustší, tam v zvuk se zhušťuje.
Mé smysly – čistá deska, avšak v ohnivém
a umučeném mozku roste čísi hlas
hned zní jak šepot děcka, buší kladivem
hned měkký jak z vosku tvrdne v kov dští jas:
Ta propast bude tvým hlubokým kalichem
jenž samou hořkostí přetéká přes okraj
tím vínem opojným se zpij pryč s ostychem
jen z moře trpkosti vyvstane věčný ráj,
Nechť výš a výš se zdvíhá příboj bolesti
nechť mučí smutků příval pálí do kostí
nechť šlehá leptá žíhá – cestu proklestí
bys víc byl než jsi býval schopen milosti.
(jaro 1941)