Eva Imelda Fuchsová

Téma modlitby se v Sumě objevuje na dvou místech. Nejprve v Secunda secundae, v rámci pojednání o ctnostech, jmenovitě o ctnosti zbožnosti jakožto části spravedlnosti, a potom v Tertia pars, kde se mluví o modlitbě samotného Krista. My se zde podrobněji podíváme na II-II, q. 83, respektive jen na její první článek – přesto, nebo právě proto, že je celá velmi zajímavá a praktická, a byla by škoda ji jen letmo proběhnout. Námitky, které se v jednotlivých článcích objevují, tvořily dějiny Evropy, a některé se ozývají stále i v našem vztahu k Bohu: má vůbec cenu se modlit, když Bůh ví všechno předem? Mění modlitba Boží vůli? Máme se modlit ke svatým? Máme se modlit za konkrétní věci a za časná dobra? Musí být modlitba dlouhá a pozorná? Můžeme modlitbou získat zásluhy? I když jsme hříšníci? Stojí za to, otevřít si Sumu a prostudovat celou otázku – snad se brzy dočkáme jejího nového překladu.

Už samotné zařazení tématu modlitby do pojednání o ctnostech představuje problém, který je tématem prvního článku: co to vůbec je modlitba? Kam patří v duševním a duchovním organismu člověka, kde se v něm bere, která mohutnost ji působí? Je jisté, že pravá modlitba není produktem nějakých nízkých pudů a emocí, musí to být ty nejvyšší schopnosti. Ty jsou v člověku dvě, rozum a vůle. Ke které bychom rádi přiřadili modlitbu?

Možná bychom spontánně zvolili spíš vůli, protože tíhnutí vůle je láska – a co jiného je modlitba než láska k Bohu! Ale Tomáš nás přesvědčuje, že modlitba je dílem rozumu. Zajímavá je jeho argumentace: modlitba je vlastně řeč duše a řeč náleží rozumu. Námitka sice říká, že podle Aristotela má rozum tři stupně činnosti, a sice prosté postřehování toho, co věc je (tedy tvoření pojmů), dále spojování a oddělování jednotlivých pojmů (tj. tvrzení a popírání, tvoření soudů) a usuzování ze známého na neznámé (řetězení jednotlivých soudů v úsudky), a modlitba se nehodí do žádného z nich. Jenže toto rozdělení se týká rozumu spekulativního, zatímco v modlitbě jde o rozum praktický. Ten pak má za cíl nejen něco pochopit, ale také něco působit. Jestliže k působení potřebujeme nějaký prostředek nižší, než je rozum, pak rozum přikazuje (ať už se jedná o nižší schopnosti samotného člověka, nebo o podřízené lidi a bytosti). Když však potřebujeme pomoc nějakého vyššího činitele, pak je na místě žádost, prosba – a pokud je to Činitel nejvyšší, nazývá se taková prosba modlitbou.

Člověku se chce oponovat: ano, to je modlitba prosebná. Ale jsou přece i jiné druhy modliteb – modlitba chvály, díků… i v těchto případech se jedná o úkon rozumu, který se podřizuje Nejvyššímu, uznává a chválí jeho působnost. A co čistá kontemplativní modlitba? Kontemplace je nejvyšší a nejjednodušší úkon rozumu. Pokud je však předmětem kontemplace nejvyšší Pravda, která je totožná s nejvyšším Dobrem, pak nahlédnutí pravdy s sebou nese jakoby „automaticky“ i spočinutí v dobru (lásku).

Vůle – tedy žádost, touha, láska – není ale vyloučena z žádné modlitby, ani z té nižší, „diskurzivní“. Žádost a touha podněcují rozum, aby se vztahoval k Bohu, láska je pak plodem modlitby jako spočinutí v tom, co rozumem nahlížíme.

To je velice důležité zjištění – že totiž modlitba, alespoň ta dominikánská ☺, nevychází z citů, ani těch nejvznešenějších, dokonce ani z vůle, ale z rozumu. Jsme tedy vysloveně nuceni k tomu, abychom svůj rozum vzdělávali, rozvíjeli, obohacovali Božími věcmi, abychom po nich mohli začít toužit, modlit se o ně a milovat je. Modlitba je předzvěstí patření na Boží tvář ve věčnosti. Samotné nazírání totiž bude dílem intelektu a z něho poplyne láska, štěstí a blaženost, které teprve naplní volní schopnosti člověka.

Převzato z časopisu OPusculum 5/2021