Tomáš Machula
Pojednání o habitech představuje v Teologické sumě jakousi přechodovou část mezi vášněmi (I-II, q. 22–48) a ctnostmi (I-II, q. 55–67). Vášně neboli emoce jsou přirozeným hnutím smyslové části lidské přirozenosti. Je vyvoláno smyslovým poznáním, které je pro člověka nějak důležité, ať už pozitivně, či negativně. Podněty, které pro nás nejsou nijak důležité a jsou nám lhostejné, žádná emoční hnutí nevyvolávají. Jako součást naší smyslovosti jsou emoční hnutí nesvobodná a nepodléhají ve svém základu volnímu rozhodnutí. Nelze si poručit, abychom na povel dostali strach nebo se radovali. Vzbuzení emoce a její míra závisí především na intenzitě onoho podnětu. Chovat se emočně neřízeně je však z pochopitelných důvodů nežádoucí, člověk by měl být schopen ovládat hnutí svého nitra. Ale protože jsou emoce ze své podstaty spontánní a nesvobodné, jak už bylo řečeno, je ono ovládání poměrně obtížným úkolem. Není možné si takříkajíc poručit v jednotlivých případech, ale je možné postupně formovat (nebo „cvičit“) naše nitro tak, abychom si vypěstovali určité návyky, sklony či schopnosti, které poté v konkrétních případech ony excesivní návaly emocí usměrňují a moderují. Těmto návykům se říká habity. Nejvýznamnějšími habity jsou habity morální, které usměrňují naše vnitřní hnutí k dobru a kterým říkáme ctnosti. Ctnosti jsou tedy určitým typem habitů. Zařazení traktátu o habitech mezi traktáty o vášních a ctnostech je tedy naprosto logické.
Latinský termín habitus je odvozen z latinského habeo (mít) a je to ekvivalent řeckého výrazu ἕξις. Jde o jakési „mětí“ neboli vlastnictví něčeho. V češtině se pro habitus používají výrazy vlastnost, stav, uzpůsobenost, nebo se nepřekládá a zůstává i v češtině jako habitus. Ono zmíněné vlastnictví či „mětí“ něčeho se u Aristotela nachází v rámci dvou kategorií. V prvním případě je to samostatná kategorie označovaná Aristotelem přímo jako mít (ἔχειν) – o ní v tomto pojednání nebude řeč. Mluvíme-li o habitech, jde o druh kategorie kvality (ποιóτης). Kvalitu rozděluje Aristotelés do čtyř druhů a Tomáš toto jeho členění přebírá. Habitus spolu s dispozicí představuje první druh kvality.
Habitus je jakási kvalita našeho nitra, která nás uschopňuje k relativně trvalé a snadné činnosti. Dispozice musí být vždy dispozice k něčemu. A habitus je vlastně trvalou a pevnou dispozicí. Každý habitus se tak podle Tomáše vztahuje k činnosti. Tato činnost může být různého typu. V případě člověka může jít o činnosti tělesné i duševní a ty zase mohou být různé podle duševních sil, které tyto habity zdokonalují. Tomáš si habitů všímá především kvůli etice a Boží milosti, takže se soustředí na habity rozumu (rozumové ctnosti, ctnost víry apod.), habity emočních sil (ctnost uměřenosti, statečnosti apod.) a habity volní (ctnost spravedlnosti, naděje, lásky apod.).
Nauka o habitech je významná a důležitá především proto, že jde o zásadní téma pro morální a duchovní život člověka. Traktát o habitech je tak pro Tomáše jakousi předehrou a úvodem k následným traktátům o ctnostech, darech Ducha svatého a milosti. Nauka, která na první pohled vypadá technicky a neživotně, se tak ukazuje jako zcela zásadní obecný předpoklad velice konkrétních a životně důležitých témat. Tím jsou především habity vedoucí člověka k Bohu, ať už na rovině přirozené, v oblasti morální, tak na rovině nadpřirozené. Na traktát o habitech proto v Sumě teologie navazuje traktát o ctnostech, tedy habitech zaměřujících člověka k morálně dobrému jednání.
Podle Tomáše se habity rozlišují „podle aktivních principů takových dispozic, podle přirozenosti a podle druhově odlišných předmětů“. Pro rozlišování habitů na dobré a zlé je klíčový druhý z uvedených bodů, tj. rozlišování habitů podle přirozenosti. Lidské jednání, pokud je svobodné, je zaměřené k nějakému cíli. Pokud je tento cíl v souladu se zaměřením lidské přirozenosti, pak je toto jednání dobré a dobrý bude i habitus, který takové jednání usnadňuje. Jednání, které je v souladu s lidskou přirozeností, je takové jednání, které sleduje cíl a míru určenou správným rozumovým úsudkem. Habitus pro takové jednání je pak označován jako morální ctnost. Naproti tomu habitus, který člověka vede k jednání v rozporu s lidskou přirozeností, je chápán jako neřest.
Ono zaměření k nějakému cíli je pro etickou tradici, k níž Tomáš patří, zásadně důležité. Člověk je totiž, stejně jako jiná jsoucna, na světě z nějakého důvodu. Má nějaký cíl své existence, který je dán tím, jak je vnitřně uspořádán a duševně i tělesně vybaven. Je jsoucnem, tělesem, živočichem a rozumovou bytostí. Tyto jednotlivé „vrstvy“ lidské esence s sebou nesou určitou vnitřní logiku, kterou musí člověk sledovat, nemá-li se postavit sám proti sobě. Pokud to nečiní, nechová se jako člověk, takže jedná nelidsky, jinými slovy proti své přirozenosti, a tedy nepřirozeně. Morální ctnosti neboli habity vedoucí člověka k jednání v souladu s jeho přirozeností ho tedy dělají dokonalejším člověkem, naplňují jeho přirozený cíl. Jednat ctnostně tak znamená být věrný sobě samému a chovat se jako to, co jsem, tedy jako člověk. U neřestí je tomu přesně naopak.
Vidíme tedy, že etika propojující nauku o morálních habitech (ctnostech a neřestech) s naukou o přirozenosti a teleologickém rozměru lidského života představuje zcela jiný typ etiky, než je normativní etika postavená jen na příkazech a zákazech. Ty zde samozřejmě také mají své místo, ale jsou až jakýmisi logickými důsledky plynoucími z toho, kdo je přesně vzato člověk a jaké místo v celku světa zaujímá. Příkaz, zákaz či dovolení tak není cosi uloženého z vnějšku, ale jde o věrnost sobě samému a hlubokou jednotu lidského života. Právě v tomto smyslu je v Sumě teologie nauka o habitech dále aplikována a prakticky rozvíjena.
Výňatek z úvodní studie k traktátu o habitech Teologické sumy Tomáše Akvinského, který vydalo nakladatelství Krystal OP