K 60. výročí úmrtí S. M. Braita OP
Martin Schmied
Po skončení 2. světové války se katolická církev v Československu snaží navázat na úspěšné předválečné úsilí o prohloubení duchovního života. Významnou roli v tom hraje také dominikán Silvestr Braito, teolog, básník, literární kritik a publicista, překladatel, zakladatel a šéfredaktor filosoficko-teologické revue Na hlubinu. Období obrody však nemá dlouhého trvání, dialog církve se společností se tváří v tvář stupňujícímu komunistickému násilí postupně ukazuje jako beznadějný. Roku 1948 slaví otec Braito své padesáté narozeniny. Na sklonku téhož roku je zastaveno vydávání Hlubiny. Prvního ledna 1949 je pak úředně zlikvidováno nakladatelství Krystal. Braito není překvapen, budoucnost společenského vývoje a nejistotu svého vlastního osudu s ním spojenou předpokládal.
Braito měl možnost emigrace, se svými rozsáhlými teologickými znalostmi by se úspěšně uplatnil jako profesor na některé řádové univerzitě v cizině, ale v žádném případě se nechtěl stát nesvědomitým pastýřem, neboť zde měl své stádo, své ovečky, se kterými chtěl zůstat až do konce. Braito jednal vždy na základě žité víry, emigrace by pro něj znamenala rezignaci, která neodpovídala za žádné situace jeho osobnímu přesvědčení. Věřil, že zlá doba posílí církev, po temnotách přichází opět dny světlých zítřků.
Kláštery se staly již od léta 1949 předmětem zvýšeného zájmu Státní bezpečnosti, která svým způsobem přispívala k uskutečnění záměrů církevní politiky KSČ. Koncem roku dostali pracovníci církevního oddělení Státní bezpečnosti pokyn vybrat několik „nejreakčnějších církevních představitelů“ mužských řádů. Některé už dříve Bezpečnost uvěznila, u jiných použila provokací. Intenzivně je vyslýchala, když v březnu 1950 přišel další pokyn – vybrat deset vyslýchaných a připravit je k procesu. Konečný výběr schválil Čepička.
Dne 17. 3. 1950 zatkla Braita v olomouckém arcibiskupském paláci Státní bezpečnost. Příštího dne byl odvezen do vězení v Praze-Ruzyni, kde absolvoval šestnáctihodinový výslech spojený s neurvalým násilím. Pak přišel na řadu Pankrác, kam byl spolu s dalšími řeholníky přemístěn 1. 4. 1950. O dva dny později se konal nechvalně známý monstrproces s deseti katolickými kněžími. Ve středu před Zeleným čtvrtkem, během kterého si všichni křesťané připomínají utrpení Kristovo, vynesl Nejvyšší státní soud rozsudek. Silvestr Braito byl v této legislativní vraždě odsouzen za vlastizradu a špionáž. On, který se celý život snažil prosazovat ideu nepolitického katolicismu, musel vyslechnout, že usiluje o politické podvracení republiky. Jako člen řádu, jehož členové se zavazují slibem chudoby, a nevlastní tedy téměř žádný osobní majetek, byl nařčen ze snah o znovuzavedení kapitalismu.
Braito si svůj patnáctiletý trest přichází odsedět nejprve na Mírov, kam se později ještě dvakrát vrátí, do Valdic, přes Pankrác na pět let do Leopoldova, kde musel odvádět velice těžkou manuální práci při bourání kostela. Ředitel věznice mu nabízí místo rektora semináře, ale Braito se slovy: „Musel bych si nejprve naplít do obličeje,“ odmítá. Dalšího dne je převezen znovu do Valdic, následoval Pankrác, opět Valdice, Mírov, pak pobyt v nemocnici v úplné separaci, návrat do Mírova a Leopoldova. V roce 1957 se dostává na Mírov, ale jeho zdravotní stav se neustále zhoršuje, trpěl kýlou, vysokým krevním tlakem a srdeční nemocí. Neztrácel však naději na opětovné vítězství dobra: „Drazí bratři, vy se smějete, ale je v tom i poučení pro nás. Jsme ve vězení, to je zlá věc, nesporně. Ale uvažte, že se o nás starají, najíst dostaneme. Jídlo není valné, to je pravda. Ale leckomu vězeňská dieta prospívá. Nejeden si vyléčil otylost, všelijaké žaludeční a dvanácterníkové vředy a jiné potíže. Spíme klidně a nemyslíme na to, co budeme příští den dělat. To není naše starost. Málokdo nám píše, a když lidé nepíší, nemusíme odpovídat. Netrápí nás samota. Je nás tu víc než dost. Můžeme si povídat, je-li nám smutno. Poznáváme se navzájem. Máme bohatý výběr zpovědníků a duchovních rádců. A to, co nás trápí, můžeme obětovat za spásu duší a na odčinění svých provinění. Není to tu přece peklo, je to jen jakýsi očistec. A očistec není jen trápení, je to zároveň i naděje. Dokud jsme byli na svobodě, žili jsme jen ve strachu, že budeme zavřeni. Ale teď už žijeme jen v naději, že budeme propuštěni a co je krásnějšího na světě než naděje, jakožto očekávání budoucího dobra.“ Jako nepracující invalida se dostává opět do Leopoldova.
Po deseti letech se 11. 5. 1960 vrací podle svých vlastních slov z „rekreace na Krymu“ do Prahy, kde ho uvítala sestra Marie Jana Vávrová. Po uvítání líbá svůj uschovaný hábit, breviář a bohoslužebnou mešní soupravu, kterou dostal jako první dárek od sester Jany a Akviny. Odpoledne téhož dne obnovil svou profesi u oltáře zakladatele dominikánského řádu u sv. Jiljí. V neděli 15. 5. 1960 odjel do svého nového domova v bytě sestry Emilie Balcarové v Břevnově. Po návratu z vězení denně celebroval mši v soukromí. I když zdravotní potíže přetrvávaly, sloužil mši alespoň v sedě nebo na lůžku.
V létě odjížděl otec Braito z Prahy do Neratova v Orlických horách. Stanislav Zeman, správce fary v Rokytnici, mu zde dal k dispozici faru. Braito vstával denně v pět hodin ráno. Pak se modlil a studoval. V sedm hodin sloužil mši svatou, po níž následovaly přednášky. Po večeři bývala v kapličce pobožnost Salve Regina. Při letním pobytu v Neratově v roce 1962 se připravoval na čtyřicáté výročí kněžského svěcení a primice. Svěcení připadalo na 17. září, primice na 24. září. Vše bylo potom zakončeno exerciciemi. Zdeněk Kašička vzpomíná: „Noc před výročím probděl – tak jako před čtyřiceti lety před svěcením a primicí – v modlitbě a rozjímání. Ráno při mši řekl, že zlaté mše se nedožije, že tato mše je místo ní. Obdržel symbolickou kytici s trikolorou a čtyřiceti růžemi (třiceti bílými a deseti červenými). S pohnutím, v hluboké usebranosti a odpoutanosti od všeho vnějšího, začal v sedm hodin ráno jubilejní mši svatou. Z gramorádia se velebně nesly tóny chorální mše, při stupňovitých modlitbách se mu hlas lomil dojetím a vzrušením. Nakonec zazpíval svým jasným tenorem Te Deum. Po mši potom celý naplněný štěstím hovořil o nesmírné radosti, která pramení z očekávání ještě krásnější nastávající životní etapy. Za týden potom oslavil podobně čtyřicáté výročí své primice. Po díkuvzdání zpíval Magnificat. Nikdo netušil, že to byla jeho poslední veřejná mše svatá, kterou uzavřel svůj bohatý a dramatický život kněze, misionáře, redaktora a vysokoškolského profesora.“
Mimo svého kněžského poslání stihl dále napsat životopis o sv. Dominikovi, meditaci o Panně Marii a doplnit a rozšířit svoji nejznámější studii Církev. Mše celebroval doma v soukromí, postupně se zdálo, že se cítí lépe. Těšil se na návrat do nebeského domova, týden před smrtí prohlásil: „Žiji už vlastně tam a těším se, až uvidím Jeho a v Něm všechno, až klesnu do propasti lásky, kterou jsem hledal celý život pro sebe a pro druhé. Toto je smrt, návrat dítěte domů. Nic jiného.“ Dne 25. 9. 1962 byl mezi třetí a čtvrtou ranní nalezen u svého lože mrtvý v tratolišti krve. Lékařský posudek zněl: Arteriosclerosis universalis – prudké selhání pravé srdeční chlopně.
Po rozloučení se zesnulým v břevnovském kostele se pohřeb podle Braitova přání konal v Olomouci, jeho tělo bylo uloženo do řádové hrobky. O průběhu pohřbu píše Dominik Pecka: „Pohřební obřad vykonal místní duchovní správce. Kromě něho se žádný kněz nesměl účastnit pohřbu v liturgickém šatě. Nikdo nepromluvil nad jeho hrobem. Jen tichou písní se s ním rozloučily sestry dominikánky. Tak odešel jako psanec vlasti, která nebyla jeho vlastí. A ten odchod byl jakoby poslední kázání oněmělých úst: Psanci jsme všichni v tomto údolí slz a pravá otčina je tam, kde je Otec.“
Úryvek z článku „Život S. M. Braita OP“ vydaného v revue Salve 3/2001, redakčně upraveno, kráceno.