Mluvit s Bohem nebo o Bohu

Z knihy Vladimíra Koudelky OP o svatém Dominikovi

Jako kanovník byl Dominik formován velkou tradicí modlitby církve, kde se vedle oficiální liturgické modlitby pěstovala také soukromá duchovní četba spojená s rozjímáním (lectio divina). Život v klášteře kanovníků v Osmě měl přednostně kontemplativní zaměření. To bylo podporováno usebraností a mlčením, soustřeďovalo se na přijímání Božího slova nasloucháním a napomáhalo jeho pronikání do hlubin osoby. Již ve společenství kanovníků žil Dominik zcela z evangelia, které pronikalo jeho kontemplaci. Později, v době, kdy byl stále na cestách, setrvával v nepřetržitém spojení s Bohem. Modlitba a práce, myšlení a konání u něj tvořily jednotu. Vše mělo základ v lásce Boží. Z modlitby a rozjímání čerpal Dominik účinnou sílu pro své jednání vůči bližním, církvi a světu, a před očima svých současníků nechával vzejít opravdovější a přitažlivější tvář této církve.

Modlitbu chápal jako uskutečňování tehdejší zásady apoštolského způsobu života „slovem a příkladem“ (verbo et exemplo) a svého vlastního pravidla „mluvit s Bohem nebo o Bohu“. Podnítil vložení tohoto pravidla do stanov svého řádu. Tento výrok je připisován již poustevníku Štěpánu z Mureta († 1124). U Dominika však dostal zcela nové zabarvení. Zatímco pro svatého Štěpána bylo mluvení o Bohu nutné jen tehdy, když jeho poustevníci museli navázat kontakt s lidmi zvenku, pro Dominika představovalo vlastní úkol, který svému řádu vytyčil jako cíl. Mluvení o Bohu ovšem předcházelo mluvení s Bohem a jedno od druhého se nedalo oddělit. Protože jeho slova vycházela z vnitřní zkušenosti o Bohu v modlitbě, stávala se zároveň svědectvím, za nímž stál jeho život, souzvukem, který je nutný, aby slovo u posluchačů zapůsobilo.

Jak dokazují výpovědi svědků, procházela jeho modlitba celou škálou pocitů od radosti až k smutku. Dominik však neuvázl u pocitů, modlitba ho stále znovu povzbuzovala k jednání. Dávala mu odvážnou důvěru a vnitřní jistotu k rozhodnutím bez zaváhání, takže současníci viděli v jeho jednání zjevení Ducha. Protože se v modlitbě a kontemplaci jeho lidsky rozumný a správný odhad skutečnosti stále více zjemňoval, mínili jeho současníci, že jeho jednání je neseno prorockým pohledem. Na cestě k budoucnosti, po níž kráčel, neznal žádnou rezignovanost, zato však pevné odhodlání, které se přenášelo i na bližní.

● Bratr Ventura z Verony řekl: I na cestách slavil téměř každý den mši, našel-li kostel. Když zpíval mši, proléval mnoho slz. Jestliže nocoval v hospici, u kterého byl kostel, šel vždy do kostela, aby se modlil. A téměř vždy, když byl mimo konvent a zaslechl z některého kláštera první zvonění na matutinum, vstal, povzbuzoval své bratry a slavil s oddaností celé denní a noční oficium, aniž by něco vynechal, avšak modlil se tak, aby to vždy odpovídalo denní době. Po kompletáři zachoval mlčení a povzbuzoval k tomu i své bratry, ať byl na cestě, nebo v konventu. (Proces Boloňa 3)

● Bratr Rudolf řekl: Dominik měl ve zvyku často trávit noc v kostele, mnoho se modlil a při modlitbě proléval slzy a vzdychal. Často jsem ho do kostela následoval a viděl jsem a slyšel, jak se modlil a plakal. Často jsem ho viděl, jak stojí na špičkách nohou a ruce má pozdviženy k modlitbě. Někdy jsem si k němu stoupl, abych se také modlil. Směl jsem to dělat, protože jsem s ním měl velmi důvěrný vztah. Byl to velmi zbožný člověk, horlivý v modlitbě jako sotva kdo jiný mně známý. (Tamtéž 31)

● Bratr Štěpán řekl: Bylo pro něj typické, že mluvil jen o Bohu nebo s Bohem, a to jak doma, tak mimo dům a také na cestách. Povzbuzoval k tomu i své bratry a zařadil to do stanov. V modlitbě byl horlivější než všichni lidé, které jsem kdy viděl. Měl ve zvyku posílat bratry po kompletáři a společném rozjímání spát, sám však zůstával v kostele a modlil se. Během této noční modlitby se jej natolik zmocňovalo vzdychání a naříkání, až se bratři, kteří spali blízko, budili. Někteří byli také dojati až k slzám. Velmi často se takto modlil až do rána. Avšak jako by toho nebylo, přecházel při ranní modlitbě v chóru z jedné strany na druhou a napomínal bratry, aby zpívali silně a zbožně. Jeho noční modlení bylo tak samozřejmé, že si nevzpomínám, že bych ho někdy viděl v noci spát v posteli, ačkoli pro něho bylo připraveno místo na spaní, kde ovšem byla jen pokrývka přes postel bez slamníku. Bydlel jsem dlouhou dobu na stejné chodbě a stále jsem dával pozor, zda ho někdy na posteli uvidím. (Tamtéž 37)

Výňatek z knihy Vladimíra Koudelky OP Dominik. Zvěstování Božího slova,
která právě vyšla v nakladatelství Krystal OP