Milosrdenství

sr. Anne Lécu OP

Boží milosrdenství není „odpovědí“ na naši bídu. Je to dobrota Boha, která všechno předchází. Je gestem Boha, který se dává. Jestliže milosrdenství odpovídá bídě, není to proto, že by se Bůh ve své shovívavosti sklonil z celé své vznešenosti k ubohému tvoru, jakým jsme my, ale protože On, Bůh, se rozhodl „zříci se sám sebe“ (viz Flp 2), aby s námi přebýval. Skutečná bída je ta, kterou Bůh bere na sebe, je to jiné jméno pro jeho lásku k nám. Boží milosrdenství – jak říkával otec Jean-Joseph Lataste – je jednak rukou, která chrání od pádu toho, který nepadá, jednak rukou, která pozvedá toho, který padl. Je to prvotní Boží dobrota k nám a hebrejština ji vystihuje třemi způsoby:

Boží milosrdenství, to je předně jeho věrnost. Slovo hesed znamená Boží věrnost jeho Smlouvě, pevnost Boha, který zůstává solidární s člověkem, ať udělá cokoli. Nalezneme je v refrénu Žalmu 136: „Neboť jeho láska trvá navěky“. Hesed bývá často překládáno jako „láska“. Dalo vzniknout řeckému slovu eleos, které najdeme v Kyrie eleison: „Pane, smiluj se“.

Boží milosrdenství je dále charakterizováno jako pohnutí jeho útrob, z hebrejského slova rahamim, „vnitřnosti“. Kořen rhm evokuje mateřské lůno (rehem) a emoce zakoušené ženou. Zde už vůbec nejsme v objektivním rejstříku. Boží nitro je přirovnáváno k náklonnosti, kterou pociťuje matka ke svému dítěti. V tomto typicky ženském výrazu se projevuje celá hloubka Boží něhy. Bůh trpí, Bůh se zneklidňuje, Bůh pláče, Bůh se chvěje. A jménem pro Boží chvění, jménem pro jeho nitro, je „Ježíš Kristus“.

Konečně je zde poslední slovo vyjadřující Boží milosrdenství: nehama, od kořene nhm, jež znamená „Boží lítost“. Není to snadný pojem, ale jde až do krajnosti milosrdenství. Když je tento výraz vkládán do úst Bohu, znamená, že Bůh člověka lituje. Když charakterizuje člověka, má vyjádřit, že se mu dostává útěchy. (Když zakouší lítost člověk, je to jiné slovo.) Boží lítost je útěchou člověka.

„Nehama: právě zde je obsažena možnost odvolat, odčinit to, co mohlo zlo napáchat v průběhu času, obrátit svým způsobem tok času. Bůh to může učinit, opět na výslovnou žádost člověka,“ říká Rabbin Daniel Epstein.

Tuto Boží „lítost“ ilustruje mnoho příkladů. Nalezneme ji po epizodě se zlatým teletem, na konci knihy Exodus: „A Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu“ (Ex 32, 14). Tento výraz nalezneme především v knize Jonáš.

Protože Jonáš nejevil valné nadšení, že by měl obracet Ninivany (vydal se totiž opačným směrem, než mu udal Bůh), prožil několik mrzutostí, když prchal před svým posláním. Chtěl přeplout moře, ale protože bouře neustávala, nakonec přiznal námořníkům, že se na něho možná nebesa hněvají, a skončil v břiše velké ryby. Nicméně Bůh, který nemá ve zvyku nechávat záležitosti jen tak být, dovolil, aby vyvázl z tohoto třídenního pekla stráveného v útrobách smrti, aby mohl jít za Ninivany, a oni aby se obrátili. Provinilý Jonáš tam jde, ale příliš se nezdržuje. Text pečlivě upřesňuje, že k obejití města bylo zapotřebí několika dnů, ale že Jonášovi stačil jediný den. A přesto se ninivští obyvatelé obrátí. „Když Bůh viděl, co učinili, že změnili své hříšné chování, smiloval se a nepřivedl na ně zkázu, kterou jim hrozil“ (Jon 3, 10). Jonáš zuří a zahrnuje Boha výčitkami. Vysvětluje, že měl pravdu, když utíkal, protože Bůh stále mění názor! „Ach, Hospodine, zda právě toto jsem si nemyslel, když jsem byl ještě ve své vlasti? Proto jsem chtěl rychle utéci do Taršíše, neboť jsem věděl, že jsi Bůh milostivý, milosrdný, shovívavý a plný lásky, který se slituje nad neštěstím“ (Jon 4, 1–2).

Právě tento pojem, nehama, Jonáše rozhněvá. Nesnese vědomí, že zlu může být tak snadno odpuštěno. Přesto je třeba zajít v chápání tohoto nehama velmi daleko, není totiž vůbec snadné. Když čteme, že Bůh litoval „zla, jímž jim hrozil“, musíme dojít až k výkladu, že Bůh trpí tím, že vynesl odsouzení. Snáší zlo, které se rozhodl na ně seslat. Jeho útroby, jeho rehanim, se obracejí, když se člověk kaje. Jacques Ellul ve skvělém komentáři ke knize Jonáš tvrdí, že skrze nehama „na sebe Bůh bere zlo, které si vysloužil hřích člověka. Nechává dopadnout rozsudek na sebe. Takový je smysl Boží lítosti“. Jak v tom nepřímo nevidět postavu Krista? Neboť právě v Kristu se tato nehama absolutně naplňuje jako v tom, který nese každý soud a každé obvinění, abychom ho my byli zbaveni. „Lítost, již zakouší Bůh před lítostí člověka, je ve skutečnosti Ježíš Kristus.“

výňatek z knihy Anne Lécu OP „Přikryl jsi mou hanbu“,
kterou (právě) vydalo nakladatelství Krystal OP